I.ÚS 1332/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1332/10 ze dne 21. 11. 2012 N 192/67 SbNU 307 Postavení dědiců po Adolfu Schwarzenbergovi; formalistický postup obecného soudu při rozhodování o postavení stěžovatelky v dědickém řízení (náhradní dědička)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 21. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 1332/10 ve věci ústavní stížnosti E. (A.) P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 č. j. 21 Cdo 4212/2009-1391, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2009 č. j. 7 Co 945/2007-1301 a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2007 č. j. 54 D 97/2006-1155, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině návrhu na zahájení dědického řízení a určení, že je stěžovatelka jedinou dědičkou, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a K. S. jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 č. j. 21 Cdo 4212/2009-1391, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2009 č. j. 7 Co 945/2007-1301 a usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2007 č. j. 54 D 97/2006-1155 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010 č. j. 21 Cdo 4212/2009-1391, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2009 č. j. 7 Co 945/2007-1301 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2007 č. j. 54 D 97/2006-1155 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva a ustanovení mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") o právu na spravedlivý soudní proces u nezávislého a nestranného soudu a o právu na účinné opravné prostředky, k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o právu na omezení státní moci, který stanoví, že smyslem a úkolem státní moci je sloužit občanům; k porušení čl. 11 Listiny, který stanoví, že každý má právo vlastnit majetek; k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, který stanoví zásadu rovnosti bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení; k porušení práva na respekt k rodinnému a soukromému životu dle čl. 8 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny, k porušení práva dle čl. 14 Úmluvy (zákaz diskriminace). 2. K věci uvedla, že je adoptivní vnučkou po JUDr. A. S., a to jako dcera dr. J. S., který byl JUDr. A. S. adoptován. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen "okresní soud") zahájil řízení o dědictví po JUDr. A. S. a usnesením ze dne 16. 3. 2007 č. j. 54 D 97/2006-1155 určil, že "jediným účastníkem řízení, se kterým bude nadále soud jednat, je K. S.". Na základě jejího odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 5. 2007 č. j. 7 Co 945/2007-1190 prvostupňové usnesení změnil a určil, že "právními nástupci dědice dr. J. S. v řízení po JUDr. A. S. jsou A. P. a K. S., s nimi bude v řízení o dědictví po JUDr. A. S. nadále jednáno". Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník dovolání, které Nejvyšší soud shledal opodstatněným, a to po zjištění, že v Rakouské republice bylo dědictví po JUDr. A. S. projednáno Okresním soudem v Murau a že jeho rozhodnutím bylo celé dědictví odevzdáno univerzálnímu dědici dr. J. S. a že dědictví po něm bylo projednáno Okresním soudem v Judenburgu a jeho rozhodnutím bylo celé dědictví odevzdáno univerzálnímu dědici K. S. (tj. vedlejšímu účastníkovi). Po zrušení usnesení napadeného dovoláním krajský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu není důvodné, následně podala stěžovatelka proti tomuto usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. 3. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobila analýze pozůstalostní řízení po JUDr. A. S. vedené u Okresního soudu Murau, což údajně žádný ze soudů zabývajících se dědickým řízení v České republice neučinil. Připomenula, že JUDr. A. S. byl československým státním občanem a na základě rakouských právních předpisů dovodila, že pro v cizině se nacházející movitou a nemovitou pozůstalost československého státního občana neexistovala žádná příslušnost rakouského dědického soudu, čemuž odpovídalo i usnesení o odevzdání dědictví, takže dr. J. S. nebyl odevzdán "celý" nebo "všechen" majetek JUDr. A. S., neboť jeho český majetek nebyl rakouským řízením nijak dotčen (srov. usnesení o odevzdání Okresního soudu Murau ze dne 29. 11. 1951 o majetku JUDr. A. S., které uvádí, že univerzálnímu dědici dr. J. S. "se odevzdává celé v tuzemsku se nacházející movité i nemovité dědictví"). V této části ústavní stížnosti zdůraznila, že zásadní otázka dědického řízení se týká toho, zda se stěžovatelka stala náhradní dědičkou české pozůstalosti JUDr. A. S., a vyjádřila názor, že ano, neboť K. S. ztratil své postavení dědice po dr. J. S. proto, že porušil testamentární pokyn zůstavitele, a to přinejmenším počínaje rokem 2000; z tohoto důvodu rozhodnutí Okresního soudu v Judenburgu ze dne 27. 7. 1967 neprokazuje, že K. S. je dnes jediným dědicem dr. J. S., který má výhradní právo k českému dědictví JUDr. A. S. Doktor J. S., rakouský státní občan, zemřel a podle rakouské právní úpravy byly rakouské soudy povolány k projednání movitého majetku, ať se nacházel kdekoliv, a tuzemského (sc. rakouského) nemovitého majetku. Předáním dle Okresního soudu v Judenburgu (rozhodnutí ze dne 27. 7. 1967) tedy nebylo stanoveno, že K. S. (tj. vedlejší účastník) je dědicem dr. J. S. v rozsahu českého majetku JUDr. A. S. K tomuto bodu stěžovatelka uzavírá, že vázanost rakouským usnesením přichází v úvahu pouze pro movité věci, v žádném případě pro nemovité věci, jejichž dědická posloupnost by měla být rozhodnuta podle práva místa polohy, a zdůraznila, že předmětem probíhajícího řízení je dědictví po JUDr. A. S. nacházející se v České republice (tento majetek prokazatelně nikdy nebyl odevzdán dr. J. S., nemohl být tedy ani předán K. S. rozhodnutím ze dne 27. 7. 1967). Následně stěžovatelka připomíná, že v České republice nadále existuje ležící pozůstalost po JUDr. A. S., a dodává, že dědictví, které je předmětem probíhajícího řízení, se sestává zejména z tzv. knížecí hrobky nacházející se v Domaníně u Třeboně. 4. K vlastnímu postavení v dědickém řízení stěžovatelka podrobně argumentovala (včetně řady tvrzení o porušení jejích základních práv), zejména uvedla, že v nynějším pozůstalostním řízení musí být provedeno samostatné šetření dědické posloupnosti, zejména proto, že stěžovatelka se stala náhradní dědičkou podle poslední vůle svého otce a K. S. postavení dědice ztratil, protože porušil testamentární pokyny nařízené JUDr. A. S. i dr. J. S. Krajský soud i Nejvyšší soud bez bližší úvahy přechází i její právo vyplývající z její nezletilosti v době smrti jejího otce dr. J. S. Též informovala, že spor ohledně dědické způsobilosti K. S. je veden u rakouských soudů. Nejvyšší rakouský soudní dvůr v jeho průběhu uvedl, že pokyn k boji o znovunastolení panství k českým nemovitostem je závaznou instrukcí a měl-li K. S. nějakou šanci získat tento majetek, vede nenaplnění této instrukce ke ztrátě titulu pro dědění po dr. J. S., což je pro něj nezbytné ve vztahu k majetku JUDr. A. S. Dovozuje, že i kdyby všechny její argumenty měly být zamítnuty, mělo by být napadené rozhodnutí krajského soudu zrušeno a řízení přerušeno až do rozhodnutí v rakouském sporu o dědické právo. 5. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení soudů všech tří instancí zrušil. 6. V průběhu posuzování přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti stěžovatelka doplnila původní text své ústavní stížnosti, a to podáním ze dne 29. 3. 2011, do něhož zařadila zejména informace týkající se sporu ohledně dědického práva vedlejšího účastníka. Konkrétně uvedla, že Nejvyšší soudní dvůr Rakouské republiky zrušil rozhodnutí soudů nižších instancí, věc jim vrátil a poskytl vodítka pro chápání závěti dr. J. S.; dále popsala průběh restituce majetkových nároků. 7. Podáním ze dne 23. 8. 2011 stěžovatelka opět doplnila svoji ústavní stížnost a konkretizovala svoji předchozí argumentaci na podporu vlastních tvrzení. Poté tak učinila ještě jednou, p