I.ÚS 1353/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1353/21 ze dne 31. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Milana Zemaníka, 2) Ing. Luboše Trojny, 3) JUDr. Simony Hejnové, 4) Ing. Stanislava Dostála, 5) Ing. Františka Končela, 6) Ing. Jaroslavy Kusznirukové, 7) Ing. Jindřicha Fraňka, 8) Ing. Květoslavy Milerové, 9) Ing. Petra Severy, 10) Ing. Petry Lafkové, 11) Mgr. Radka Spály, 12) Ing. Martiny Škařupové, 13) Bc. Jana Jelínka, všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, k němuž došlo postupem Krajského úřadu Ústeckého kraje, jenž přípisem ze dne 23. 3. 2021 poskytl osobní informace o platech a odměnách stěžovatelů žadateli Vojtěchu Blažkovi, poté, co uvedený žadatel požádal o tyto informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského úřadu Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní soud obdržel dne 21. 5. 2021 ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), ve které stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) poskytnutím informací o platech a odměnách stěžovatelů přípisem č. j. KUUK/040289/2021, sp. zn. KUUK/035352/2021/3 ze dne 23. 3. 2021 adresovaným v záhlaví specifikovanému žadateli porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života, právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů a právo na respektování soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). II. Shrnutí procesního vývoje 2. Dne 27. 10. 2014 byla krajskému úřadu doručena žádost o poskytnutí informací podle § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), kterou se žadatel domáhal informací o platu a odměnách vedoucích jednotlivých odborů, poradců hejtmana, náměstků a radních Ústeckého kraje a ředitele uvedeného krajského úřadu – mj. stěžovatelů, a to za roky 2010 až 2014. 3. Krajský úřad odmítl požadované informace žadateli opakovaně poskytnout, přičemž jeho rozhodnutí byla vždy rušena Ministerstvem vnitra jakožto nadřízeným správním orgánem. Krajský úřad následně rozhodnutím č. j. 80/KH/2014, JID 193494/2016/KUUK ze dne 30. 12. 2016 žádost žadatele o informace opětovně (potřinácté) odmítl. Toto rozhodnutí napadl žadatel správní žalobou, v níž požadoval, aby správní soud napadené rozhodnutí krajského úřadu zrušil a uložil mu povinnost poskytnout žadateli požadované informace. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) č. j. 15 A 42/2017-70 ze dne 23. 10. 2019 byla žaloba žadatele zamítnuta jako nedůvodná. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žadatel kasační stížnost; stěžovatelé v řízení o kasační stížnosti měli postavení osob zúčastněných. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) kasační stížnosti žadatele vyhověl svým rozsudkem č. j. 5 As 440/2019-63 ze dne 5. 3. 2021, č. 1511/2021 Sb., zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí krajského úřadu a současně byla věc vrácena krajskému úřadu k novému rozhodnutí. V návaznosti na rozsudek NSS poskytl krajský úřad žadateli jím požadované informace svým přípisem ze dne 23. 3. 2021. III. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé tvrdí, že postupem krajského úřadu, tj. poskytnutím informací o jejich platech a odměnách byl popřen princip proporcionality vyžadující poměřovat v kolizi stojící ústavně zaručená práva. Podle stěžovatelů NSS neponechal krajskému úřadu žádný prostor při posuzování žádosti žadatele k aplikaci kritérií testu pro poskytování informací vyložených Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 188/87 SbNU 77). Tím mělo být zasaženo do práva stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů a práva na respektování soukromého života. 5. Přípustnost své ústavní stížnosti stěžovatelé odvíjí od § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť podle názorů stěžovatelů ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. V této souvislosti stěžovatelé odkazují zejména na již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a závěry v něm obsažené. Podle stěžovatelů jde v nyní projednávané věci o situaci identickou co do výchozího stavu a výsledku s citovaným nálezem, kdy Ústavní soud přistoupil k aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a netrval na vyčerpání všech dostupných opravných prostředků. Důvodem přípustnosti byla tehdy shledána ustálená judikatorní praxe v systému správního soudnictví, sjednocená rozsudkem NSS č. j. 8 As 55/2012-62 ze dne 22. 10. 2014, č. 3155/2015 Sb. NSS, podle které se informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují. Případné procesní prostředky ochrany poskytnuté správním soudnictvím by tak neměly v tehdy projednávané věci požadovanou účinnost. 6. Případné využití prostředků ochrany poskytovaných správním soudnictvím by bylo podle stěžovatelů zjevně neefektivní, neboť pro postup krajského úřadu byl stěžejní již citovaný rozsudek NSS č. j. 5 As 440/2019-63, ve kterém NSS vyslovil závazný právní názor, že nejsou dány důvody pro odmítnutí žádosti žadatele o informaci o platech a odměnách stěžovatelů. Přesah významu stížnosti přes jejich vlastní zájem stěžovatelé dovozují v nutnosti posouzení otázky, jakým způsobem mají být vykládána kritéria pro poskytování informací o platech a odměnách fyzických osob vyložená Ústavním soudem v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1200/16 ze dne 3. 4. 2018 (N 64/89 SbNU 25). IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný; ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami, neboť poskytnuté informace byly dostatečně individualizované ve vztahu ke stěžovatelům [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost Ústavní soud obdržel dne 21. 5. 2021, přičemž k tvrzenému zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů došlo sdělením informací o platech a odměnách stěžovatelů dne 23. 3. 2021; ústavní stížnost tak byla podána včas (srov. § 72 odst. 5 téhož zákona). Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 29 až 31 téhož zákona). Dále je třeba posoudit, zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích „konečných“; zásada subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů znamená, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 237/20 ze dne 28. 1. 2020, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz). 9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, konkrétně nepodali tzv. zásahovou žalobu podle § 82 a násl. soudního řádu správního, případně i následnou kasační stížnost. Povinný subjekt (v tomto případě krajský úřad) totiž při poskytování informace jedná jako správní orgán (v materiálním smyslu), neboť na základě kogentní normy veřejného práva vykonává svoji pravomoc tím, že žadateli poskytne informaci, kterou mu zákon ukládá poskytnout; poskytne-li informaci, kterou mu zákon poskytnout neumožňuje, a zároveň takovéto poskytnutí bude představovat zásah do práv konkrétní osoby, může se dotčená osoba bránit zásahovou žalobou, neboť úkon povinného subjektu spočívající v poskytnutí