I.ÚS 1354/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1354/09 ze dne 5. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 142, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2009, č. j. 3 Ads 150/2008-57, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2008, č. j. 16 Cad 315/2007-35, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, (dále jen "nařízení vlády č. 557/1990 Sb."). V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že důvodem pro nepřiznání starobního důchodu při dosažení 50 let věku byla v jeho věci pouze skutečnost, že ukončil své zaměstnání ve vybraných profesích v hornictví po dni 31.12.1990, kdy uplynula lhůta stanovená v § 2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., jako podmínka vzniku nároku na starobní důchod při dosažení 50 let. Stěžovatel je toho názoru, že tato lhůta je diskriminační, neboť porušuje zásadu rovnosti a je tedy i protiústavní. Platná právní úprava totiž neumožňovala dotčeným horníkům ukončit zaměstnání v termínech, které vládní nařízení stanovovalo. Nařízení vlády bylo vydáno dne 30.11.1990 a zveřejněno ve sbírce zákonů dne 27.12.1990 s nabytím účinnosti dnem 1.1.1991. Z uvedeného je zřejmé, že nebylo možné, aby zaměstnanec splnil podmínku ukončení zaměstnání z vlastní vůle, neboť s přihlédnutím k výpovědním lhůtám dle tehdy platného zákoníku práce nemohl dosáhnout ukončení zaměstnání. Podle § 74a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce, má nárok na starobní důchod při dosažení 50 let věku pojištěnec, který vykonával před 1. lednem 1993 zaměstnání alespoň 10 let při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy; které bylo podle předpisů účinných před 1.1.1969 zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie a zakládalo nárok na důchod při dosažení 55 let věku, který nastoupil do zaměstnání před 1. lednem 1969 a dosáhl 50 let věku po 30.6.2006. Porovnáním kategorií zaměstnanců, kteří mají nárok na důchod dle ustanovení § 74a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 264/2006 Sb., a zaměstnanců, kteří mají nárok na důchod dle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., a všech zaměstnanců, kteří za účinnosti zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, měli nárok na starobní důchod při dosažení věku 50 let, lze na prvý pohled zjistit, že různým pracovníkům jsou tak v určitých obdobích, která se ale nijak neliší a jejichž důvod se nezakládá v schopnostech zaměstnanců, přiznávána různá práva. Jednou ze zásad zákona o sociálním zabezpečení je přitom zajištění stejného principu důchodového zabezpečeni pro srovnatelné skupiny zaměstnanců. Nařízení vlády č. 557/1990 Sb. tím, že stanovilo konečnou lhůtu dnem 31.12.1990, vytvořilo nerovnost mezi skupinami stejně dotčených pracovníků. Dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečeni ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i pří ztrátě živitele. Tohoto práva se lze dle či. 41 LZPS domáhat jen v rámci zákona. Dle stěžovatele by však doslovný výklad tohoto ustanovení vedl k tomu, že pokud bude přijat sebediskriminačnější zákon stanovující pravidla vyplácení starobních důchodů, nebude nikdy možné namítat jeho nespravedlnost spočívající v porušení rovnosti občanů. Takovýto výklad by byl nepřípustný. Pokud Nejvyšší správní soud uvedl, že diskriminací by bylo pouze to, kdyby byli jednotliví horníci diskriminováni na základě rasy, náboženství, národnosti, atp., je dle názoru stěžovatele tento výklad nutno odmítnout. Rovnost totiž nespočívá pouze v rovnosti jednotlivých příslušníků uvedených skupin, nýbrž rovnost musí být zaručena i mezi příslušníky dalších skupin obyvatel. Je tedy nutné zajistit, aby byla rovnost i mezi horníky, kteří pracovali u stejného zaměstnavatele, vykonávali stejně namáhavou práci a jediným rozdílem je, že část z nich dala výpověď do konce roku 1990 a druhá až po tomto roce. Rovnost musí být zachována i ve vtahu k stejným profesím bez ohledu na to, zda je práce vykonávaná v uranových či uhelných dolech, navíc za situace, kdy jednotliví horníci neměli možnost svou vůli ovlivnit, kdy podají výpověď, resp. aby stihli podat výpověď poté, co by se dozvěděli, že vyšlo toto nařízení vlády. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR tak bylo porušeno ústavní právo rovnosti dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 16 Cad 315/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 10. 2007 byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek daných ustanovením § 76 zákona č. 155/1995 Sb. V odůvodnění rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení citovala ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb. a konstatovala, že stěžovatel překročil nejvyšší přípustnou expozici a výkon vybraných zaměstnání v hornictví ukončil až dne 25. 7. 1991, tedy po 31. 12. 1990, nárok na starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb. v 50-ti letech mu tedy nevznikl. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2008, č. j. 16 Cad 315/2007-35, zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí se Krajský soud v Plzni ztotožnil se závěrem České správy sociálního zabezpečení, že pokud stěžovatel skončil výkon vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech teprve dne 25. 7. 1991, tedy po dni 31. 12. 1990, nárok na mimořádný hornický starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb. mu nevznikl. Soud dále konstatoval, že pokud je nárok na mimořádný hornický starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb. podmíněn pro všechny adresáty normy uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 557/1990 Sb. mimo jiné skončením výkonu vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. prosince 1990 v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice, nejedná se o porušení principu rovnosti či zákazu diskriminace. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č. j. 3 Ads 150/2008-57, zamítl. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s