I.ÚS 1357/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1357/25 ze dne 6. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem Spálená 97/29, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2025 č. j. 25 Cdo 534/2024-428, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023 č. j. 25 Co 132/2023-386, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše jmenovaných soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel a vedlejší účastník byli v trestním řízení pravomocně odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 40 T 10/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 8. 9. 2016 sp. zn. 4 To 24/2016. Pražské energetice, a.s., (dále jen "poškozená") měli nahradit způsobenou škodu ve výši 4 149 746 Kč společně a nerozdílně. Z trestního řízení dále vyplynulo, že stěžovatel a vedlejší účastník měli z trestné činnosti prospěch v poměru 79 : 21 (stěžovatel 79 %, vedlejší účastník 21 %). Vůči stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi bylo následně vedeno exekuční řízení sp. zn. 081 EX 04063/2016, v jehož rámci zaplatil vedlejší účastník poškozené 223 982,39 Kč. Poškozená stejný nárok uplatnila civilní žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 162/2014). Obvodní soud řízení o žalobě vůči stěžovateli zastavil, protože stěžovatel s poškozenou uzavřel dohodu o narovnání, ve které se zavázal jí zaplatit 4 200 000 Kč. Tuto částku později stěžovatel poškozené také zaplatil. Následně uzavřel s poškozenou dohodu o narovnání i vedlejší účastník, který se zavázal jí zaplatit 2 000 000 Kč. V následném občanskoprávním řízení stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi uplatnil svůj regresní nárok, jenž mu vznikl zaplacením částky 4 200 000 Kč. Právě z tohoto řízení vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí. 3. Okresní soud Praha-západ (nalézací soud) zamítl žalobu stěžovatele, jenž se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 1 096 971 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 16. 2. 2018 do zaplacení. Do celkové škody nalézací soud započítal úroky z prodlení a náklady poškozené na vymáhání pohledávky v civilním i v trestním řízení. Případ posoudil dle § 2916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"). Vedlejší účastník dle nalézacího soudu zaplatil více, než byl jeho podíl na způsobené škodě. Regresní nárok tak stěžovateli nepřiznal a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi. 4. V odvolacím řízení se stěžovatel domáhal už jen částky 896 971 Kč s příslušenstvím (1 096 971 Kč zmenšeno o částku 200 000 Kč, kterou vedlejší účastník stěžovateli uhradil). Krajský soud v Praze (odvolací soud) odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem vyhověl částečně: rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že vedlejší účastník měl zaplatit stěžovateli 315 742,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 16. 2. 2018 do zaplacení. Odvolací soud znovu rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení před nalézacím soudem vedlejšímu účastníkovi (původní částku zmenšil v poměru, ve kterém byl stěžovatel v řízení úspěšný). Stěžovateli dále uložil, aby zaplatil vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před odvolacím soudem (opět zmenšeno v poměru, ve kterém byl stěžovatel úspěšný). Odvolací soud ke skutkovému stavu dodal následující: a. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že celková škoda, vzniklá poškozené přímo trestnou činností stěžovatele a vedlejšího účastníka, činí 5 013 672 Kč, b. v trestním řízení nebyla poškozené přiznána náhrada nákladů, c. Obvodní soud pro Prahu 5 v občanskoprávním řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 5. Odvolací soud případ posuzoval dle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "SOZ" nebo "starý občanský zákoník"), protože veškerá škoda vznikla poškozené do roku 2013. Odvolací soud v souladu s § 121 odst. 3 SOZ určil celkovou výši škody vzniklé poškozené na 6 212 569,19 Kč. Do částky zahrnul: a. škodu vzniklou trestnou činností stěžovatele a vedlejšího účastníka 5 013 672 Kč, b. úrok z prodlení vyměřený poškozené finančním úřadem 159 726 Kč, c. částku 1 039 171,19 Kč jako zákonný úrok z prodlení z jistiny 3 990 000 Kč (blíže vypočten v bodě 27 rozsudku). Na rozdíl od nalézacího soudu do celkové výše škody nezahrnul náhradu nákladů poškozené v trestním řízení ve výši 484 000 Kč ani v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 ve výši 188 176,2 Kč. Právo na první zmíněnou částku zaniklo dle § 155 odst. 4 trestního řádu a právo na druhou částku nikdy nevzniklo. Odvolací soud vyšel z poměru 79 % ku 21 % mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, podíl stěžovatele tudíž činil 4 907 929,66 Kč. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel uhradil 5 223 672 Kč, a vznikl mu proto regresní nárok ve výši 315 742,34 Kč. 6. Nejvyšší soud posoudil stěžovatelovo dovolání jako přípustné pro řešení v jeho judikatuře dosud neřešené otázky. Rozhodnutí odvolacího soudu shledal jako věcně správné a pro nedůvodnost stěžovatelovo dovolání zamítl. S odvolacím soudem se ztotožnil v použití starého občanského zákoníku. Nejvyšší soud vyložil, že kvůli relativní samostatnosti právních vztahů mezi poškozenou a solidárně odpovědnými škůdci se dohoda o narovnání mezi jedním škůdcem a poškozenou nedotkne ostatních spoludlužníků. Poškozená bude moci požadovat plnění dle nově vzniklého závazku po solidárním dlužníku, s nímž uzavřela dohodu o narovnání, a původní plnění po ostatních spoludlužnících. Splní-li dlužník to, co vyplývá z dohody o narovnání, zaniknou i závazky spoludlužníků, kteří dohodu neuzavřeli, v rozsahu tohoto plnění. V poměrech projednávané věci to podle Nejvyššího soudu znamená, že stěžovatel není oprávněn se domáhat ve sporu mezi solidárně zavázanými škůdci po vedlejším účastníkovi více, než na co má právo dle zákona podle míry účasti na vzniku škody, tedy bez ohledu na dohodu o narovnání. Právo regresu vzniká tehdy, splní-li spoludlužník více, než odpovídá jeho podílu. Ten ale nelze počítat z částky ujednané v dohodě o narovnání, nýbrž ze skutečné výše náhrady škody. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu a Nejvyššímu soudu, že nerespektovaly usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2879/14 a nesprávně posoudily význam dohody o narovnání mezi stěžovatelem a poškozenou pro spoludlužnický vztah stěžovatele a vedlejšího účastníka. Odvolací soud podle stěžovatele nesprávně vyčíslil celkovou výši škody, která vznikla poškozené. 8. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud si uvědomuje, že případ jako ten stěžovatelův nebyl dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešen. Zároveň však zdůrazňuje, že výklad podústavního práva i jeho aplikace na konkrétní případ je primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen ve výjimečných případech, kdy dojde k porušení základních práv stěžovatele. To Ústavní soud v napadených rozsudcích Nejvyššího soudu a odvolacího soudu nespatřuje. 11. V první řadě je nutné zdůraznit, že právní závaznost mají pouze nálezy Ústavního soudu (viz § 23 zákona o Ústavním soudu a např. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 89). Stěžovatelem citovaný případ (sp. zn. II. ÚS 2879/14) byl odmítnut usnesením a obecné soudy jím tak vázány nejsou. Navíc v něm Ústavní soud posuzoval jiný aspekt dlužnické solidarity: zda uzavřením dohody o narovnání mezi žalobkyní a věřitelem, jíž se tehdejší stěžovatelka neúčastnila, došlo k zániku jejího původního závazku vůči věřiteli, čímž by zaniklo i její postavení pasivně solidární dlužnice, a tedy i její povinnost uhradit rovný díl dluhu, který byl předmětem regresního nároku žalobkyně. S názorem tehdejší stěžovatelky se Ústavní soud neztotožnil a její návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. 12. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2879/14 (v bodě 11) Ústavní soud konstatoval, že "je-li na straně dlužnické vícero dlužníků, kteří dlužili společně a nerozdílně, přičemž dohodu o narovnání uzavře pouze jeden z nich, budou se účinky takového ujednání týkat pouze tohoto dlužníka. Ostatní solidární dlužníci budou i nadále zavázáni podle původního obsahu závazku". Následně v odkazovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že "jestliže dojde ke splnění závazku kteréhokoliv ze solidárních dlužníků (tedy včetně toho, jenž byl účastníkem dohody o narovnání), zanikají závazky všech solidárních dlužníků,