I.ÚS 1405/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1405/20 ze dne 5. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. V. G. a 2) nezletilého I. G., zastoupených JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-10825-3/SO-2020 ze dne 17. 3. 2020 a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. VS-467/835.3/2-2019 ze dne 28. 11. 2019, za účasti ministra vnitra a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena především jejich ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Rekapitulace procesního vývoje 2. Stěžovatelé jsou státní příslušníci Ruské federace, kteří podali žádost o udělení státního občanství České republiky ve smyslu § 11 a násl. zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním občanství"). V souladu s § 22 odst. 3 zákona o státním občanství si Ministerstvo vnitra (dále též "ministerstvo") vyžádalo k žádosti stěžovatelů stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky (dále též "bezpečnostní sbory"). Z těchto stanovisek, obsahujících utajované informace, vyšlo najevo, že stěžovatel 1) ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty. Žádost stěžovatelů byla proto zamítnuta v záhlaví citovaným rozhodnutím ministerstva podle § 51 odst. 3 správního řádu ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o státním občanství. Žádost byla zamítnuta i ve vztahu ke stěžovateli 2), neboť podle § 140 odst. 7 správního řádu bylo ve společném řízení vydáno společné rozhodnutí. 3. Proti rozhodnutí ministerstva podali stěžovatelé rozklad, jenž ministr vnitra (dále jen "ministr") v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl. Ministr po posouzení aktuálního stanoviska bezpečnostních sborů uzavřel, že bezpečnostní riziko u stěžovatele 1) stále trvá a jsou tedy dány důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatelů o udělení státního občanství. Ministr neshledal porušení základních práv stěžovatelů, neboť příslušná právní úprava a tím i rozhodnutí ministerstva jsou v souladu s mezinárodními standardy a judikaturou Ústavního soudu. Ministr dále uvedl, že řízení o udělení státního občanství stěžovateli 2) bylo možné vyloučit ze společného řízení pouze na základě žádosti stěžovatele 1), a že by byla porušena zásada jednotného státního občanství, bylo-li by žádosti stěžovatele 2) vyhověno. III. Argumentace stěžovatelů 4. Argumentace stěžovatelů je vedena jednak zvlášť ve vztahu ke každému zvlášť a dále ve vztahu k oběma společně. Ve vztahu ke stěžovali 1) je namítáno, že jeho žádost byla zamítnuta z bezpečnostních důvodů, aniž by mu právní úprava umožňovala seznámit se s těmito důvody a aniž by měl možnost se proti zamítnutí jeho žádosti bránit před nezávislým a nestranným orgánem. 5. Ve vztahu ke stěžovateli 2) je namítáno, že v důsledku nesprávně konaného společného řízení byl nezletilý stěžovatel 2) zásadně omezen na svých procesních právech. Důvod zamítnutí žádosti o státní občanství z bezpečnostních důvodů shledaných u stěžovatele 1) byl automaticky vztažen i na stěžovatele 2) - jeho syna, u kterého překážka bezpečnostního rizika není dána. Ministerstvo mělo samostatně posoudit žádost stěžovatele 2) podle § 140 odst. 3 správního řádu, neboť důvod pro zamítnutí jeho žádosti nemohl nikterak ovlivnit a ani se netýká jeho osoby. Dále byla ve vztahu k němu svévolně aplikována zásada jednotného občanství, aniž by byly zohledněny další okolnosti jeho případu; smysl této zásady by byl zachován i v případě, bylo-li by státní občanství uděleno pouze stěžovateli 2), a proto měla být korigována principem přiměřenosti. 6. Stěžovatelé ve stížnosti především rozvíjejí argumentaci o problematičnosti zamítání žádostí o státní občanství z bezpečnostních důvodů ve smyslu § 22 odst. 3 zákona o státním občanství a absenci soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství podle § 26 zákona o státním občanství, a to z hlediska ústavního práva a mezinárodních závazků České republiky. V této souvislosti odkazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na dílčí závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 ze dne 2. 7. 2019 (N 124/95 SbNU 8; 212/2019 Sb.). Stěžovatelé dále namítají, že celé řízení, včetně přezkumu, bylo koncentrováno v rukou orgánu moci výkonné a o jejichž žádosti de facto rozhodovaly bezpečnostní složky státu. Takový postup je diskriminační v porovnání s jinými důvody zamítnuti žádosti o udělení státního občanství a zbavuje je významných procesních práv. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla oprávněnými osobami podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vyjádření k ústavní stížnosti 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval ministerstvo, aby se k ústavní stížnosti vyjádřilo. Ministerstvo poskytlo Ústavnímu soudu vyjádření, ve kterém stejně jako v rozhodnutí ministra odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16 ze dne 11. 10. 2016 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že § 22 odst. 3 zákona o státním občanství není rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny ani s principem materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Dále poukazuje na již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 39/17, který se zabývá ústavní konformitou § 26 zákona o státním občanství. Navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatelů byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. 9. Současně s výzvou k vyjádření požádal Ústavní soud ministerstvo o zaslání úplného správního spisu a další podkladové dokumentace, a to včetně všech stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, ze kterých ministerstvo při svém rozhodování vycházelo, resp. která při svém rozhodování zohlednilo. 10. V replice k vyjádření ministerstva stěžovatelé nesouhlasí s jeho závěry a doplňují svoji stížnostní argumentaci o závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. III. ÚS 22/20 ze dne 29. 9. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ze kterých plyne, že přezkum rozhodnutí o neudělení státního občanství Ústavním soudem je efektivním prostředkem ochrany, v jehož rámci by měl přezkoumat napadená rozhodnutí z hlediska možného porušení základních práv a svobod stěžovatelů. VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, vyjádření ministerstva a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. VI. 1 Ad stěžovatel 1) 12. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 13. Účinná právní úprava udělování státního občanství je založena na konstrukci, že na jeho udělení není právní nárok (§ 12 zákona o státním občanství). V případech, kdy státoobčanský vztah nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu, má stát svrchované právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím žádná základní práva. Není tedy žádné základní právo, které by suverénní stát mohl v takovém případě porušit tím, že cizinci státní občanství svým rozhodnutím neudělí (srov. např. již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16, usnesení sp. zn. IV. ÚS 586/99 ze dne 8. 3. 2000 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 624/06 ze dne 17. 5. 2007). 14. Samotnou ústavností § 26 zákona o státním občanství (upravující výluku ze soudního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí z bezpečnostních důvodů podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství) se zabýval Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. Pl• ÚS 39/17, podle kterého nelze dané ustanovení považovat za projev svévole zákonodárce ani za rozporné s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud uzavřel, že rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod; vylučuje-li zá