I.ÚS 1407/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1407/25 ze dne 17. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou, sídlem Dominikánské náměstí 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2025 č. j. 16 Co 169/2024-294, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a K. K., zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, a nezletilých Ch. K. a J. K., zastoupeni opatrovníkem statutárním městem B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel napadá rozhodnutí, kterým byly jeho děti svěřeny do péče matky (vedlejší účastnice) a byl mu stanoven styk (kromě prázdnin) vždy o víkendu jednou za dva týdny. Napadané rozhodnutí podle něj vychází z nesprávného pojetí participačních práv nezletilých a nepředvídatelného a netransparentního postupu soudu v odvolacím řízení. Má výhrady také k opakované změně ve složení senátu odvolacího soudu, čímž měla být porušena zásada přímosti a bezprostřednosti soudního řízení. I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 2. Z vyžádaného spisu vyplývá, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") jako soud prvního stupně rozhodl o svěření dětí do střídavé péče obou rodičů, a to mírně asymetricky tak, že v lichém týdnu od pondělního večera do nedělního večera měly být děti v péči otce, ve zbylém čase v péči matky (s výjimkou prázdnin). 3. Proti rozsudku městského soudu podala odvolání matka. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování, zejména provedl pohovory s dětmi, účastnické výpovědi obou rodičů a listinné důkazy. Dospěl k tomu, že odvolání je důvodné a rozsudek městského soudu změnil. Krajský soud se přiklonil k závěrečnému návrhu matky, aby byly děti svěřeny do její péče. Otci stanovil styk o víkendech jednou za dva týdny, avšak o všech prázdninách prakticky polovinu jejich délky. 4. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu plyne, že si je vědom judikatury Ústavního soudu akcentující střídavou péči a povinnost jejího zvažování, nicméně v tomto případě je podle něj potřeba rozhodnout jinak vzhledem k specifikům rodinné situace. Přihlédl přitom zejména k přání dětí a k tomu, jaký postoj k oběma rodičům zastávaly. Obě děti vyjádřily přání být s matkou, naopak otce a jeho výchovný přístup vnímají negativně. Podle krajského soudu sám otec připouští své do značné míry snížené výchovné kompetence, což se obzvlášť negativně projevuje na jeho přístupu k nezletilému J., který je z objektivních důvodů výchovně náročnějším dítětem. 5. Krajský soud hodnotil i autentičnost výpovědí nezletilých. V odůvodnění rozsudku uvedl, že nesdílí názor otce o tom, že byly děti před pohovory ovlivněny ze strany matky. Krajský soud zdůraznil, že navzdory jejich relativně nízkému věku jsou obě děti bystré a vyspělé, svá přání pronášely vědomě, úměrně věku, avšak současně velmi vážně a autenticky. Proto se k nim nakonec přiklonil. Aby však mohly být nadále rozvíjeny vztahy mezi otcem a dětmi, stanovil krajský soud alespoň v době školních prázdnin styk v nejvyšší možné míře - konkrétně v rozsahu poloviny doby všech prázdnin. V těchto obdobích se otec bude moci na potřeby dětí mnohem více soustředit a s ohledem na způsob trávení volného času dětí s otcem se podle krajského soudu může jednat o vhodný prostor pro rozsáhlejší styk otce s dětmi. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 6. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, zaručená i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). 7. Stěžovatel spatřuje pochybení krajského soudu na prvním místě v tom, jak interpretoval a aplikoval institut participačních práv dítěte. Namítá, že se krajský soud dopustil nepředvídatelného postupu a že schematicky a selektivně pracoval s informacemi a provedenými důkazy. Poukazuje na to, že ústní komunikace soudu s účastníky v soudní síni neodpovídá písemnému odůvodnění rozsudku. Podle stěžovatele předseda odvolacího senátu po provedení pohovorů s dětmi shrnoval jejich průběh a hodnotil je zcela jinak, než na čem stojí odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z vyjádření předsedy senátu mělo vyplynout, že děti jsou výchovným prostředím u matky vůči otci indoktrinovány a mají schematické černo-bílé vidění. 8. V tomto ohledu podle stěžovatele také hraje roli to, že se v průběhu odvolacího řízení měnilo složení senátu. Jedna členka senátu nebyla přítomna na ústním jednání, které bylo klíčové, protože se na něm prováděl účastnický výslech otce a pohovory s dětmi. Nezletilé tak nikdy neviděla ani je osobně neslyšela, ale přesto byla součástí senátu, který jejich vyjádření hodnotil a věc rozhodl. 9. Ústavní stížnost stěžovatel doplňuje o množství citací z napadeného rozhodnutí či ze záznamu z jednání před krajským soudem. Dodává k nim, že jde o rozhodnutí excesivní, protože prakticky vylučuje stěžovatelův kontakt s dětmi, a také obsahuje prvky libovůle. Závěrem žádá, aby Ústavní soud věc přezkoumal i pohledem nezletilých, jejichž ústavně zaručená práva byla krajským soudem též porušena. 10. Matka prostřednictvím svého právního zástupce ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Zdůraznila, že stěžovatel zjevně vnímá Ústavní soud jako "třetí" instanci soudního přezkumu a fakticky se domáhá přehodnocení důkazů a skutkového stavu. Z obsahu soudního spisu podle ní plyne, že se krajský soud daným případem pečlivě zabýval a jeho závěry nejsou výrazem žádného excesu. Napadené rozhodnutí není ani překvapivé, nanejvýš oproti rozhodnutí městského soudu, který však nezohlednil velké množství předložených důkazů. 11. Ve svém vyjádření matka také podrobně popsala celé řízení, jakým způsobem se vyvíjel názor nezletilých, proč bylo přistoupeno k opětovným pohovorům s nezletilými a jak byl jejich postoj zjišťován. Podle matky obsahuje ústavní stížnost mnohá nepravdivá tvrzení o vztahu otce s dětmi. Děti jsou s výsledkem řízení spokojené, protože napadený rozsudek reflektuje jejich přání. Závěrem podotýká, že ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. 12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že byl při svém rozhodování standardně obsazen v souladu s rozvrhem práce. V den, kdy byli vyslýcháni nezletilí, nebyla stálá členka senátu Mgr. Bastlová přítomna pro svou účast na školení, a proto ji zastupoval podle rozvrhu práce v úvahu připadající člen zastupujícího senátu JUDr. Sýkora. Při ostatních jednáních nebylo její zastupování potřeba, takže jich byla přítomna. Co se týče namítané nepředvídatelnosti a překvapivosti rozhodnutí, není podle krajského soudu tato námitka opodstatněná, jelikož bezprostředně po provedení pohovoru s dětmi byl otec seznámen s protokolem o obsahu jejich sdělení a byl mu dán rozsáhlý časový prostor pro formulaci svých připomínek a námitek. Shrnutí pohovorů ze strany předsedy senátu představovalo pouze hodnocení autentičnosti výpovědi, neučinil však nic, co by bylo v rozporu s konečným závěrem prezentovaným v odůvodnění rozsudku. Dále krajský soud odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí. 13. Ústavní soud jmenoval nezletilým opatrovníka (orgán sociálně-právní ochrany dětí), který ve svém vyjádření uvedl, že podle něj rozhodnutí krajského soudu výrazně krátí dobu, po kterou by o nezletilé pečoval jejich otec. Proto podle něj nepřiměřeně zasahuje do práva dítěte na péči obou rodičů, do práva dítěte mít s oběma rodiči pravidelný osobní styk a současně i do práva otce o nezletilé pečovat. Domnívá se tedy, že ústavní stížnost je důvodná a je v zájmu nezletilých, aby byl napadený rozsudek zrušen. 14. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), a není tedy ani jeho úkolem bez dalšího přezkoumávat správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. 17. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) n