I.ÚS 1490/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1490/23 ze dne 31. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) Václava Bernarda, 2) Josefa Kucina a 3) Petra Zadiny, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2023 č. j. 23 Co 319/2021-252 a 4) Martina Křižana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2023 č. j. 28 Co 368/2021-239, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1490/23 a I. ÚS 1500/23 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1490/23. II. Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, odst. 3 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelé jsou nebo byli komunálními politiky (veřejnými funkcionáři podle § 2 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů). Všichni se (jednotlivě) v roce 2020 či v roce následujícím domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici poskytnutí peněžitého i nepeněžitého zadostiučinění za nesprávný úřední postup Ministerstva spravedlnosti spočívající ve zpřístupnění informací o jejich soukromí (jejich majetkových přiznání) podle § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, přestože uvedená ustanovení Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (N 22/98 SbNU 257, č. 149/2020 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obvodní soud žaloby stěžovatelů jednotlivými rozsudky zamítl. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů napadenými rozsudky zmíněné jednotlivé rozsudky obvodního soudu potvrdil. Shledal, že Ministerstvo spravedlnosti se nedopustilo nesprávného úředního postupu. Konstatoval, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 sice zrušil ustanovení zákona o střetu zájmů umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání některých veřejných funkcionářů, avšak odložil vykonatelnost svého rozhodnutí do konce roku 2020. Zdůraznil, že po tuto dobu je podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu třeba hledět na příslušná zákonná ustanovení jako na souladná s ústavním pořádkem České republiky. Dodal, že stát neodpovídá za výkon moci zákonodárné, mimo pochybení aparátu zákonodárného sboru, např. v procesu normotvorby. Ústavní soud však zrušil část zákona o střetu zájmů pro obsahové nedostatky, nikoli např. pro vady legislativního procesu. Uzavřel proto, že stěžovatelům právo na náhradu újmy způsobenou nesprávným úředním postupem nenáleží. 4. Nutno dodat, že ohledně stěžovatelů Václava Bernarda, Josefa Kucina a Petra Zadiny šlo již o druhé rozhodování městského soudu v předmětné věci. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 č. j. 23 Co 319/2021-135, kterým potvrdil rozsudek obvodního soudu v rozsahu zamítavých výroků ohledně požadované omluvy ve vztahu ke všem třem stěžovatelům 1) až 3) (výroky I., III. a V.), současně potvrdil zamítavý rozsudek obvodního soudu ve vztahu k peněžitým plněním požadovaným těmito stěžovateli (výrok IV.), a rovněž potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o nákladech řízení o povinnosti každého z těchto stěžovatelů zaplatit státu 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky VII., VIII. a IX.). 5. Proti rozsudku městského soudu ze dne 1. 12. 2021 č. j. 23 Co 319/2021-135 podali stěžovatelé 1) až 3) ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22 tak, že výrokem I. tohoto rozsudku městského soudu došlo k porušení práva stěžovatelů 1) až 3) na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v části rozhodnutí, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení odvoláním napadeného rozsudku obvodního soudu zamítajícího žalobu stěžovatelů 1) až 3) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy. V tomto rozsahu byl uvedený rozsudek městského soudu zrušen s odůvodněním, že nebyla-li podána ústavní stížnost proti rozhodnutí obvodního soudu, nemohl Ústavní soud zrušit i toto rozhodnutí. 6. Zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22 byl však prakticky okamžitě dne 29. 11. 2022 překonán postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (č. 4/2023 Sb.), které je pro Ústavní soud i ostatní orgány veřejné moci závazné. 7. V uvedené souvislosti městský soud v odůvodnění nyní napadeného rozsudku poukázal nejen na závěry uvedeného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, ale i na závěry přijaté v usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3306/22, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu ve skutkově obdobné věci. Rovněž vycházel z usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 2069/08, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že obecný soud se nemusí řídit právním názorem vysloveným v téže věci v senátním nálezu Ústavního soudu, bylo-li později vydáno plenární stanovisko založené na jiném právním názoru. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé v obsahově téměř totožných ústavních stížnostech nesouhlasí se zamítnutím svých žalob. Shodně zdůrazňují, že Ministerstvo spravedlnosti, které umožnilo anonymně nahlížet do registru oznámení, porušilo jejich práva zaručená v čl. 7 a 10 odst. 3 Listiny. Namítají, že zveřejněním jejich oznámení o majetkových poměrech včetně osobních údajů v Centrálním registru oznámení jim byla způsobena nemajetková újma, přičemž Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 tuto povinnost shledal protiústavní. Na uvedený nález opětovně odkazují a tvrdí, že vedlejší účastnice na něj měla zareagovat bez zbytečného odkladu a nikoliv teprve na základě předžalobních výzev dotčených subjektů a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zdůrazňují, že předmětná základní práva, která byla ze strany vedlejší účastnice porušena, jsou přímo aplikovatelná a ochrana před jejich porušováním nemůže být podmiňována podústavní právní úpravou. Podle jejich mínění je odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), odpovědností objektivní, neumožňuje liberaci a jejím předpokladem není zavinění. Mají za to, že nelze akceptovat konstrukci, kdy určitý úřední postup neoprávněně zasahující do základních práv je soudem vyhodnocen jako správný. Tím, že obecné soudy jejich procesním návrhům nevyhověly, porušily jejich základní práva. Odmítají argumentaci odloženou vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterou podle nich nelze vykládat tak, že po určitou dobu musí dotčené subjekty ještě strpět porušování svých základních práv. Tvrdí, že odklad vykonatelnosti je třeba vykládat jen jako lhůtu pro Parlament pro přijetí ústavně konformní zákonné úpravy a nikoliv pro jiné orgány státu, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. K tomu odkazují na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z nichž má plynout, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Argumentačně vychází zejména z nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, který se zabýval stejnou právní otázkou. Právních závěrů tohoto nálezu se dovolávají st tím, že těmito závěry, zejména ve vztahu ke stěžovatelům 1) až 3) byly obecné soudy vázány. Navrhují, aby bylo ústavním stížnostem vyhověno a napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena. III. Spojení věcí 9. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti v nyní posuzované věci jsou navzájem