I.ÚS 1504/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1504/22 ze dne 19. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti St. Wenceslas Melnik s. r. o., sídlem Pekařská 695/10, Praha 5 - Jinonice, zastoupené JUDr. Romanem Felixem, advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 25 Cdo 1202/2020-580 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2019 č. j. 25 Co 80/2019-543, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Mělník, sídlem náměstí Míru 1/1, Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37, čl. 38 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 2 507 254,74 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody způsobené jednáním vedlejšího účastníka jako žalovaného, spočívajícím v bezdůvodném ukončení jednání o uzavření smlouvy o budoucí nájemní smlouvě, potažmo jednání a spolupráce účastníků na projektu přestavby náměstí Karla IV. v Mělníku. 3. Okresní soud rozhodl o základu sporu mezitímním rozsudkem ze dne 15. 5. 2015 č. j. 4 C 66/2014-206, kterým co do základu žalobě vyhověl. 4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 6. 2016 č. j. 21 Co 383/2015-276 rozsudek okresního soudu zrušil s tím, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a je proto třeba doplnit dokazování o výslech navrhovaných svědků - stávajících či bývalých statutárních zástupců účastníků, popř. jejich pracovníků či spolupracovníků. 5. Okresní soud, vázán pokynem krajského soudu, doplnil dokazování o výslech těchto svědků a provedl další důkazy, které byly v souvislosti s výslechem svědků navrhovány. Po doplnění dokazování rozhodl ve věci o základu sporu mezitímním rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. 4 C 66/2014-360, kterým co do základu žalobě vyhověl. 6. Uvedený rozsudek okresního soudu byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 25 Co 202/2017-412. 7. Výše uvedené rozsudky okresního soudu a krajského soudu byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 25 Cdo 462/2018-463 s tím, že krajský soud dostatečně nezkoumal, do jaké fáze se již dostalo kontraktační jednání, a zda již byla shoda smluvních stran na konkrétním obsahu smlouvy, a uzavření smlouvy tak již bylo prakticky jisté. Dále Nejvyšší soud poukázal na zákonné předpoklady pro uzavření smlouvy s tím, že starosta obce (vedlejšího účastníka) není oprávněn jednat samostatně, ale takový úkon musí být rozhodnutím zastupitelstva, popř. rady obce (vedlejšího účastníka). 8. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 4 C 66/2014-468 rozhodl, že základ žalobního nároku na náhradu škody je po právu a opodstatněný (výrok I.) a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.). Okresní soud věc posoudil podle § 415 a § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a konstatoval, že vedlejší účastník porušil předsmluvní povinnost. Mezi účastníky probíhala od roku 2008 jednání přesahující již běžný rámec vyjednávání o případném budoucím záměru, stěžovatelka průběžně zapracovávala připomínky vedlejšího účastníka a příslušných orgánů státní správy, byla v dobré víře, že účastníci uzavřou smlouvu o smlouvě budoucí nájemní, vedlejší účastník až do roku 2011 nevytýkal stěžovatelce žádnou podstatnou skutečnost, která by bránila či mohla bránit uzavření zmíněné smlouvy a nijak ji neupozornil na možnost ukončení spolupráce v případě nesplnění jeho dalších požadavků. Jde-li o oprávnění jednat za vedlejšího účastníka, nešlo pouze o potenciální úkon představitele obce, rada i zastupitelstvo byly o věci informovány, stejně tak veřejnost prostřednictvím prezentace a medializace projektu. Vzhledem k široké podpoře veřejnosti ohledně revitalizace náměstí pak nemělo být pochyb o schválení jednání představitelů města ze strany členů rady a zastupitelstva. Okresní soud považoval za absurdní, aby kontraktační předsmluvní jednání za město vedlo se stěžovatelkou celé zastupitelstvo, případně rada. Stěžovatelka proto důvodně požaduje po vedlejším účastníkovi úhradu nákladů vynaložených v souvislosti s přípravou projektu revitalizace náměstí Karla IV. v Mělníku. 9. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na zaplacení částky ve výši 2 507 254,74 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a oproti němu uzavřel, že stěžovatelka sice jednala s jednotlivými členy zastupitelstva obce či obecní rady (jak bylo prokázáno), avšak neměla radou ani zastupitelstvem schválený, byť záměr architektonického projektu revitalizace náměstí, a ani rozhodnutí o případných nákladech vynaložených stěžovatelkou v souvislosti s tímto záměrem. Krajský soud tak uzavřel, že stěžovatelka neměla orgány oprávněnými rozhodovat o právních úkonech vedlejšího účastníka předprojednán a ani přislíben způsob řešení případného smluvního závazku a nemohla tak důvodně předpokládat s ohledem na § 41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), jisté uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Jednala-li stěžovatelka se starostou města, muselo jí být, případně mělo být známo, že ten může navenek vůli vedlejšímu účastníkovi pouze projevovat, nikoli ji tvořit. 10. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda je pro vznik předsmluvní odpovědnosti obce s ohledem na § 41 odst. 2 zákona o obcích vyžadováno, aby předsmluvní jednání vedená volenými zástupci obce (členy zastupitelstva nebo rady), případně dílčí aspekty zamýšlené smlouvy, byly předem schváleny volenými orgány obce, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, a byla-li řešena, měla by být Nejvyšším soudem posouzena jinak. 11. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud námitku stěžovatelky, že v případě smlouvy o smlouvě budoucí nájemní není obecním zřízením výslovně vyžadován souhlas zastupitelstva nebo rady obce s uzavřením smlouvy tohoto typu, odmítl. Nejvyšší soud poukázal na to, že již v minulosti dovodil, že je nutné tuto povinnost vztáhnout i na uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí nájemní, jíž by mělo být disponováno s obecní nemovitostí, a to ve vztahu k povinnému zveřejnění záměru obce naložit se svým nemovitým majetkem (§ 36 odst. 1 zákona o obcích). Uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí nájemní totiž vzniká obci soudně vynutitelná povinnost následně nájemní smlouvu, budou-li splněny všechny sjednané podmínky, uzavřít (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 33 Cdo 128/2009, který se zabýval obdobným případem, pouze s rozdílem, že na straně žalovaného vystupovalo hlavní město Praha, jehož poměry upravuje zvláštní zákon, nicméně uvedené lze bezezbytku vztáhnout i na obdobná ustanovení zákona o obcích). Takto zveřejněný záměr, mimo jiné, nejen dopředu deklaruje obsah budoucí smlouvy co do podmínek majetkové dispozice, ale také vyjadřuje skutečnou vůli obce, neboť zásadně může o zveřejnění záměru rozhodnout rada obce, nesvěří-li toto rozhodnutí obecnímu úřadu nebo starostovi (§ 102 odst. 3 zákona o obcích), nebo nevyhradí-li si rozhodování zastupitelstvo obce (§ 84 odst. 4 zákona o obcích). Navíc zde nešlo o prostý nájem nevýznamné nemovitosti, ale o nájem velkého náměstí v centru města na 90 let s oprávněním k jeho přestavbě. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nezveřejnil-li vedlejší účastník postupem podle § 36 odst. 1 zákona o obcích svůj záměr naložit se svým nemovitým majetkem (ze skutko