I.ÚS 1539/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1539/17 ze dne 21. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti BUS.COM a. s., se sídlem Rotavská 2656/2b, Praha 5, IČ: 25497995, zastoupené JUDr. Ivou Berkovou, advokátkou se sídlem Na Doubkové 1281/2, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 30 Co 325/2015-148 ze dne 8. 4. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3941/2016-181 ze dne 21. 2. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Z obsahu spisu Okresního soudu v České Lípě (dále též „okresní soud“) sp. zn. 34 C 129/2013 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka u jmenovaného soudu prostřednictvím žaloby podané proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „vedlejší účastnice“) domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1430, o výměře 3 199 m2, jiná plocha – ostatní plocha, a pozemku parc. č. 1442/1, o výměře 12 429 m2, trvalý travní porost, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa, pro obec Česká Lípa, katastrální území Česká Lípa, na listu vlastnictví č. 6000 (správně: 60 000), včetně součástí a příslušenství. Podstatou sporu byla, stručně řečeno, otázka, zda právní předchůdce stěžovatelky – ČSAD BUS Ústí nad Labem, a. s. – nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům v rámci privatizace i přesto, že tyto nebyly uvedeny v privatizačním projektu. Stěžovatelka argumentovala tím, že pozemky vždy byly součástí areálu provozovny Česká Lípa, který byl vybudován a dodnes slouží jako technické zázemí pro nákladní a autobusovou dopravu, zčásti pak i jako zahrádkářská kolonie pro zaměstnance bývalého národního, resp. státního podniku. Dle stěžovatelky z okolností, za nichž privatizace probíhala, bylo možno dovodit, že k nezahrnutí sporných pozemků do privatizačního projektu došlo nedopatřením a že záměrem státu bylo privatizovat provozovnu Česká Lípa jako celek. Stěžovatelka rovněž podotkla, že areál provozovny, včetně sporných pozemků, dlouhodobě obhospodařovala (a před ní i její právní předchůdci) v dobré víře, že jí k němu náleží vlastnické právo, tudíž byly současně naplněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením. Okresní soud rozsudkem č. j. 34 C 129/2013-115 ze dne 9. 4. 2015 žalobě v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění uvedl, že si je vědom toho, že za standardní situace je rozhodující vymezení privatizovaného majetku v rozhodnutí o privatizaci a v zakladatelské listině, dle níž má být takto vymezený privatizovaný majetek vložen do základního kapitálu vznikající společnosti. V nyní projednávané věci považoval nicméně okresní soud za vhodné zohlednit účel procesu privatizace, jímž bylo zásadně převádět podniky jako komplexní hospodářské jednotky. Okresní soud na základě výše uvedeného přisvědčil stěžovatelce, že v rozhodné době existovala vůle státu privatizovat areál provozovny Česká Lípa jako celek, pouze nebyla řádně formálně naplněna, neboť došlo k opomenutí sporných pozemků, které jednoznačně tvořily součást celkového pojetí areálu provozovny. Jelikož vedlejší účastnice nebyla přístupná dohodě, jíž by byla zjištěná chyba napravena, okresní soud s ohledem na zásadu spravedlivého uspořádání vztahů rozhodl ve prospěch stěžovatelky. Okresní soud vedle toho podotkl, že s ohledem na výše zaznamenaný právní názor nezkoumal veškeré okolnosti týkající se dobré víry nezbytné pro vznik vlastnického práva vydržením, nicméně má za to, že k vydržení vlastnického práva k pozemkům ze strany stěžovatelky dojít nemohlo. V dané věci sice bylo naplněno subjektivní hledisko dobré víry, ale nikoliv hledisko objektivní, neboť stěžovatelka nikdy nebyla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí a při zachování běžné opatrnosti, nadto u podnikatelského subjektu, si stěžovatelka měla být tohoto stavu vědoma. Citované rozhodnutí okresního soudu napadla vedlejší účastnice odvoláním, na jehož podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též „krajský soud“) rozsudkem č. j. 30 Co 325/2015-148 ze dne 8. 4. 2016 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Krajský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1501/2006 ze dne 30. 9. 2008, dle nějž práva k privatizovanému majetku nezakládá ani privatizační projekt ani rozhodnutí o privatizaci, nýbrž až vklad majetku do nově vznikající společnosti. Z notářského zápisu NZ 72/93 ze dne 8. 3. 1993 o založení akciové společnosti ČSAD BUS Ústí nad Labem, a.s. přitom dle názoru krajského soudu nebylo možno dovodit, že by došlo ke vložení sporných pozemků do majetku společnosti, neboť v něm výslovné vymezení pozemků zcela absentuje. Krajský soud dále upozornil, že sporné pozemky nebyly, na rozdíl od jiných, uvedeny ani v privatizačním projektu. Poukázal rovněž na ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, které výslovně připouštělo privatizaci části podniku, dle krajského soudu tedy nebylo možno s jistotou tvrdit, že existovala vůle státu privatizovat státní podnik jako celek. Odvolací soud nevyloučil možnost, že k nezahrnutí předmětných pozemků do privatizace mohlo dojít nedopatřením, nicméně setrval na závěru, že v případě neuvedení pozemků v notářském zápisu o vkladu majetku do zakládané akciové společnosti a nadto ani v privatizačním projektu nelze vůli státu převést majetek dovozovat či nahrazovat jinak. V otázce vydržení se pak krajský soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nenaplnění objektivního hlediska dobré víry. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3941/2016-181 ze dne 21. 2. 2017 jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce sice vytkl, že se v rozporu s tím, co jí ukládá zákon, opomněla vyjádřit k přípustnosti dovolání. Současně ovšem konstatoval, že posoudil dovolání dle jeho obsahu, přičemž naznal, že vymezení předpokladu přípustnosti dovolání odpovídá argumentace stěžovatelky, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3813/2008 ze dne 15. 4. 2010. V rámci posouzení této dovolací námitky Nejvyšší soud vyložil, že v nyní projednávané věci je nutno aplikovat zákon č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 12. 8. 1993, přičemž dle předmětné právní úpravy měl zásadní význam pro určení rozsahu privatizovaného majetku privatizační projekt. Jestliže sporné pozemky nebyly v privatizačním projektu uvedeny, nemohly být dle zákona č. 92/1991 Sb. převedeny na právního předchůdce stěžovatelky. Nejvyšší soud dále poznamenal, že stěžovatelka v dovolání uvedla, že jej podává i „z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, jak je uvedeno níže“. Nejvyšší soud v této souvislosti upozornil, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), nýbrž je třeba vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje dovolatel za splněná. Jelikož se stěžovatelka k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání blíže nevyjádřila, bylo dle názoru Nejvyššího soudu v tomto rozsahu její dovolání zatíženo vadou, která bránila pokračování v dovolacím řízení a kterou již nebylo možno z důvodu uplynutí lhůty dle § 241 odst. 3 věty první o. s. ř. odstranit. Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila. V ústavní stížnosti namítala, že postupem Nejvyššího soudu, který její dovolání jako nepřípustné odmítl, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že předpoklady přípustnosti dovolání ve svém podání vymezila dostatečně a dovolání žádnými vadami netrpělo. Konstatoval-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení opak, počínal si dle jejího názoru nepřiměřeně formalisticky. Stěžovatelka rovněž upozornila, že Nejvyšší soud na jedné straně odůvodnil odmítnutí dovolání údajnou neodstr