I.ÚS 1547/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1547/19 ze dne 3. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavních stížnostech stěžovatelky BigBoard Praha, a. s., se sídlem Na strži 2097/63, Praha 4, IČ: 24226491, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, vedených pod sp. zn. I. ÚS 1547/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2019 č. j. 4 As 357/2018-39 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2018 č. j. 30 A 73/2018-83 s návrhem na zrušení § 30 odst. 3 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 152/2011 Sb., a dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 2019 č. j. 4 As 356/2018-35 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2018 č. j. 30 A 72/2018-85 s návrhem na zrušení § 30 odst. 3 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 152/2011 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Dne 10. května 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky (evidována pod sp. zn. I. ÚS 1547/19), jíž se domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí spolu se zrušením § 30 odst. 3 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), ve znění zákona č. 152/2011 Sb. Dne 13. května 2019 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost stěžovatelky (evidována pod sp. zn. I. ÚS 1567/19), jíž se domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí opět spolu se zrušením § 30 odst. 3 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 152/2011 Sb. Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti byly podány touž stěžovatelkou, mají obdobné skutkové základy a naprosto totožný právní základ, rozhodl dne 23. července 2019 I. senát Ústavního soudu o spojení uvedených ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 1547/19. Protože jak obě ústavní stížnosti, tak i stížnostmi napadená soudní rozhodnutí obsahují u obou věcí doslovně shodné argumentace a jsou i shodně členěny, bude Ústavní soud v následujících bodech z důvodu úspornosti a přehlednosti argumentačně pracovat s danými věcmi, jako by šlo o věc jednu. 2. V ústavních stížnostech navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 ve spojení s § 74 zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí a zákonného ustanovení s tím, že rozhodnutí měla být vydána v důsledku neústavní aplikace napadeného zákonného ustanovení a měla jimi být porušena stěžovatelce ústavně zaručená svoboda podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), svoboda komerčního projevu dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 3. Z ústavních stížností a přiložených soudních rozhodnutí, které byly stěžovatelkou napadeny, vyplynulo, že dne 7. března 2018 vydal Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "KÚ JMK") výzvu pod č. j. JMK 38018/2018, sp. zn. S-JMK 22972/2018 OD a dne 8. března 2018 výzvu pod č. j. JMK 38637/2018, sp. zn. S-JMK 36008/2018 OD, ve kterých požadoval okamžité odstranění dvou reklamních zařízení provozovaných stěžovatelkou (tyto výzvy společně dále jen "výzvy KÚ JMK"). Obě reklamní zařízení dotčená výzvami KÚ JMK provozovaná stěžovatelkou se nacházela v katastrálním území Komárov v obci Brno v lokalitě ul. Hněvkovského při silnici I. třídy (obě uvedená reklamní zařízení dále jen "dotčená reklamní zařízení"); dotčená reklamní zařízení byla vybudována v roce 2010 na základě územních souhlasů o umístění stavby a souhlasů s provedením ohlášené stavby stavebního úřadu, kterým byl Úřad městské části Brno - jih; platnost těchto souhlasů nebyla časově omezena. Výzvy KÚ JMK byly učiněny postupem dle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. KÚ JMK vycházel z toho, že dotčená reklamní zařízení se nacházejí v silničním ochranném pásmu a na tato zařízení a jejich provoz se tak vztahují pravidla stanovená § 31 zákona o pozemních komunikacích, tj. zejm. nutnost obdržet za účelem zřízení a provozu reklamního zařízení povolení od silničního správního úřadu. Protože stěžovatelka ohledně ani jednoho z dotčených reklamních zařízení těmito povoleními nedisponovala, nařídil jí KÚ JMK tato zařízení odstranit. Na výzvy KÚ JMK reagovala stěžovatelka návrhy na jejich zrušení, na které KÚ JMK odpověděl negativně a setrval tak na stanoviscích vyjádřených ve výzvách KÚ JMK. 4. Stěžovatelka se následně proti výzvám KÚ JMK domáhala ochrany jí tvrzených práv cestou správního soudnictví zásahovými žalobami podanými dle § 82 a násl. s. ř. s., a to i za využití institutu předběžných opatření. Krajský soud v Brně (dále jen " KS v Brně") dvěma rozsudky ze dne 8. října 2018 č. j. 30 A 72/2018 - 85 a č. j. 30 A 73/2018 - 83 (dále společně jen "rozsudky KS v Brně") meritorně rozhodl tak, že jako nedůvodné zamítl obě správní žaloby stěžovatelky na určení nezákonnosti zásahů KÚ JMK spočívajících ve výzvách KÚ JMK (dále jen "správní žaloby stěžovatelky"). Z právního hlediska byla dle názoru KS v Brně v daných věcech klíčová skutečnost, že v důsledku změny definice pojmu "souvisle zastavěné území obce" obsaženého v § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, provedené zákonem č. 152/2011 Sb., spadala obě dotčená reklamní zařízení s účinností k 1. červenci 2011 nově do silničního ochranného pásma. Přitom v silničním ochranném pásmu je možno dle § 31 zákona o pozemních komunikacích provozovat reklamní zařízení jen na základě povolení silničního správního úřadu, která stěžovatelka neobdržela. Stěžovatelka přitom v rámci soudního přezkumu výzev KÚ JMK nerozporovala fakt, že se dotčená reklamní zařízení aktuálně opravdu nacházejí v silničním ochranném pásmu a KÚ JMK naopak nerozporoval, že původně byla dotčená reklamní zařízení součástí šířeji definovaného souvisle zastavěného území obce. Zamítnutí správních žalob stěžovatelky odůvodnil KS v Brně zevrubně a vypořádal se s námitkami stěžovatele týkající se tvrzené retroaktivity nové úpravy, zásahu do právní jistoty, narušení legitimních očekávání a časového odstupu mezi účinností právní úpravy a samotným postupem KÚ JMK jakožto správního orgánu. KS v Brně přitom zhodnotil jak zákonnost, tak ústavnost napadaných výzev KÚ JMK a zároveň i jejich zákonného podkladu. 5. Proti rozsudkům KS v Brně podala stěžovatelka dvě kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), ve kterých namítla zejména oba důvody nepřezkoumatelnosti rozsudků KS v Brně (tj. nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost), nedostatečně provedený test ústavnosti zákona č. 152/2011 Sb., který novelizoval zákon o pozemních komunikacích o spornou definici pojmu "souvisle zastavěné území obce", nedostatečné vypořádání se s námitkami zásahu do legitimních očekávání a další otázky, které lze souhrnně klasifikovat jako výtky nesprávného výkladu a nesprávné aplikace použitelných zákonných ustanovení. NSS provedl přezkum stěžovatelkou vůči rozsudkům KS v Brně vznesených kasačních námitek, tyto shledal nedůvodnými a obě kasační stížnosti zamítl rozsudky ze dne 26. února 2019 č. j. 4 As 357/2018-39 a ze dne 8. března 2019 č. j. 4 As 356/2018-35 (dále společně jen "rozsudky NSS"). Z odůvodnění rozsudků NSS je zřejmé, že se NSS bezvýhradně ztotožnil s posouzením věcí ze strany KS v Brně, jeho právní argumentaci považoval za přiléhavou a celkově tak neměl o správnosti rozsudků KS v Brně jakékoli pochybnosti. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obě projednávané ústavní stížnosti byly podány stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi a že stěžovatelka před podáním ústavních stížností vyčerpala všechny opravné prostředky zákonem jí poskytnuté k ochraně jejích práv. Ústavní stížnosti byly také podány včas a splňují tak veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). III. Argumentace stěžovatelky 7. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka ve svých stížnostech namítá porušení ústavně zaručené svobody podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy, svobody komerčního projevu dle čl. 17 L