I.ÚS 1669/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1669/25 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavních stížnostech obchodních společností a) A, insolvenční správkyně dlužníků - obchodních společností B, C a D, zastoupené Mgr. Rostislavem Plachým, advokátem se sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7, b) E, zastoupené JUDr. Andreou Vejběrovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, a c) F, zastoupené Mgr. Jiřím Chlaňem, advokátem se sídlem Točitá 1964/34, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 892/2024-28651 ze dne 19. 3. 2025 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 45/2023-28124 ze dne 9. 1. 2024 a Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 9. 6. 2022, spojené s návrhem na zrušení § 265d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1. Nejvyššího státního zastupitelství, 2. Vrchního státního zastupitelství v Praze, 3. Městského státního zastupitelství v Praze, 4. J. K., 5. R. B., 6. J. H. a 7. J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrh s nimi spojený se odmítají. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Vedlejší účastníci č. 4, 5, 6 a 7 (společně také "obvinění") byli v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznáni vinnými, a to konkrétně: 4. a 5. vedlejší účastník spácháním pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti ve spolupachatelství a 6. a 7. vedlejší účastník spácháním pokračujícího přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti. Dále byl 4. vedlejší účastník samostatně uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu podvodu. Za to byli odsouzeni mj. k trestům odnětí svobody: 4. vedlejší účastník v trvání osmi let, 5. vedlejší účastník v trvání čtyř let a 6. vedlejší účastník v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Týmž rozsudkem městský soud rozhodl o ochranném opatření zabrání nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelek, potažmo u stěžovatelky a) se jednalo o věci ve vlastnictví společností, jichž je stěžovatelka a) insolvenční správkyní. Stěžovatelka c) je rovněž v úpadku. 2. Městský soud zjistil, že 4. vedlejší účastník v letech 2012 až 2017 vylákal finanční prostředky od 7 801 poškozených a způsobil tím celkem škodu nejméně cca 2,25 mld. Kč. Z těchto prostředků byly nabyty nemovité věci ve vlastnictví mj. stěžovatelek nebo obchodní podíly ve společnostech vlastnících dané nemovitosti, které tak byly zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Jelikož byly tyto věci ve vlastnictví osob odlišných od obviněných, nemohl soud uložit trest propadnutí věci, pročež rozhodl o ochranném opatření zabrání věci. Společnosti, které byly v rozhodné době vlastníky zabraných nemovitostí, byly ovládány 4. vedlejším účastníkem. Městský soud s poukazem na znalecký posudek odůvodnil ochranné opatření tak, že prostředky, za které byly nemovitosti nakoupeny, byly převedeny z bankovních účtů, vedených na společnosti, jejichž prostřednictvím byly 4. vedlejším účastníkem vylákány finanční prostředky od poškozených, a na nichž byly takto získané prostředky uloženy. 3. Ke kolizi práv poškozených v trestním řízení a věřitelů v řízení insolvenčním městský soud uvedl, že závěry stěžovatelkou a) odkazované judikatury se zde neuplatní, neboť v nynějším případě se zabírá majetek, který je výnosem z trestné činnosti; nikoli obecně majetek obviněného, který je současně v úpadku. Nadto poškození nemají pohledávky vůči stěžovatelkám, ale vůči zahraničním společnostem, a nemohli by se tak přihlásit do insolvenčního řízení. Kdyby soud toto ochranné opatření neuložil, znemožnil by poškozeným domoci se náhrady škody. Městský soud poukázal mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2954/20 ze dne 15. 6. 2021, podle něhož není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti. Městský soud navíc zjistil, že do insolvenčního řízení přihlásily své pohledávky také společnosti ovládané 4. vedlejším účastníkem, a to ve výši stovek milionů Kč. Zdůraznil proto, že kdyby ochranné opatření neuložil, mohlo by se stát, že by společnosti 4. vedlejšího účastníka v insolvenčním řízení reálně získaly finance pocházející od poškozených. 4. Odvolání stěžovatelek Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Vrchní soud se ztotožnil se zjištěními i posouzením městského soudu a zdůraznil, že opačné řešení, prosazované stěžovatelkami, je teoreticky možné, ale vedlo by k obrovské roztříštěnosti a nepřehlednosti celé situace. Proto městský soud správně rozhodl o ochranném opatření, které je jediným zdrojem uspokojení nároků poškozených, kterého lze dosáhnout podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů. 5. Stěžovatelka c) podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. II. Argumentace stěžovatelek 6. Stěžovatelky se původně každá samostatně domáhaly zrušení rozsudků městského soudu a vrchního soudu, neboť mají za to, že napadená rozhodnutí porušují jejich základní práva. Jejich ústavní stížnosti spojil Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1669/25 ze dne 13. 8. 2025 ke společnému řízení. 7. Stěžovatelka a) zejména namítá, že zabrané nemovitosti jsou jediným hodnotným majetkem, který může sloužit k uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, a není proto namístě tuto možnost eliminovat. Městským soudem poukazovaná judikatura na případ nedopadá. V této věci nemá být plněno ve prospěch pachatelů trestných činů, nýbrž na úkor společností, které nebyly v trestní věci obviněny. Vedle sebe stojí nároky poškozených na jedné straně a pohledávky věřitelů, včetně mzdových nároků zaměstnanců stěžovatelky na straně druhé. Stejně jako nemá insolvenční zákon vyšší právní sílu než trestní řád, platí to i naopak. Soudy však nedostatečně zohlednily, že výnosy z trestné činnosti nebyly výnosem právnických osob, jimž byl zabrán majetek. Na ochranné opatření tak doplatí insolvenční věřitelé. Soudy nezohlednily kritérium proporcionality a nepřihlédly ke všem okolnostem případu. K věci přiléhá závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 3523/16 ze dne 20. 6. 2017. Dále stěžovatelka a) argumentuje pomocí § 140b ve spojení s § 170 písm. d) insolvenčního zákona, podle nichž nemají v průběhu insolvenčního řízení vznikat pohledávky, které nebudou moct být uspokojeny, což se v důsledku ochranného opatření stalo. Právnické osoby jsou samostatnými subjekty, stejně jako jsou samostatné na jedné straně podíl v obchodní společnosti, na druhé straně majetek společnosti. 8. Stěžovatelka b) nad rámec argumentace uvedené stěžovatelkou a) zejména namítá, že bylo toliko prokázáno, že finanční prostředky pocházející z trestné činnosti sloužily k nabytí vlastnického podílu ve stěžovatelce b), nikoli přímo k nákupu zabraných nemovitostí. Současně tvrdí, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí o ochranném opatření podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Podle stěžovatelky b) by k zabrání nemovitostí muselo být přesně časově odlišeno nabytí vlastnictví každé jednotlivé z nich. Stěžovatelka zdůrazňuje, že Vrchní soud v Olomouci dospěl k jí prosazovanému závěru v rozsudku č. j. 32 ICm 1158/2024, 13 VSOL 7/2025-107 ze dne 26. 2. 2025. Poukazuje na to, že pouze část nemovitostí nabyla poté, co 4. vedlejší účastník nabyl obchodní podíl v ní. Ostatní nemovitosti byly pořízeny za prostředky z jiných zdrojů a bez přičinění 4. vedlejšího účastníka. 9. Stěžovatelka c) nad rámec již uvedeného především namítá, že zabrané nemovitosti byly v jejím vlastnictví již od roku 2007, tudíž nemohly být výnosem z trestné činnosti 4. vedlejšího účastníka, který nabyl svůj podíl mnohem později. Zajištěny mohou být toliko obchodní podíly. Stěžovatelka c) konstatuje, že nemá žádné věřitele ovládané 4. vedlejším účastníkem. Obecné soudy nerozlišovaly mezi stěžovatelkou c) a ostatními zúčastněnými osobami - hovořily o nich vždy souhrnně. Stěžovatelka c) namítá, že se soudy k jejím námitkám nevyjádřily. Stěžovatelka c) s ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 265d odst. 1 trestního řádu. III. Vyjádření účastníků řízení a repliky stěžovatelek 10. K výzvě Ústavního soudu doručil vrchní soud i městský soud obsahově shodné vyjádření k ústavní stížnosti. Soudy zopakovaly, že finanční prostředky poškozených vylákané 4. vedlejším účastníkem byly mj. užity k nákupu nemovitostí či zpravidla 100 % obchodních podílů ve společnostech, včetně stěžovatelky c), v té době pod firmou X [dále jen "stěžovatelka c)"]. To je podle soudů doloženo mj. žádostí o poskytnutí peněz, v níž společnost B žádá společnost, na jejíchž účte