I.ÚS 1886/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1886/23 ze dne 31. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Cigánikové, zastoupené Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem, sídlem Bykoš 41, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. května 2023 č. j. 3 As 43/2021-41 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. ledna 2021 č. j. 72 A 24/2019-54, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad Valašské Meziříčí (dále jen "městský úřad") rozhodnutím ze dne 14. 8. 2018 č. j. MeUVM 078780/2018 uznal stěžovatelku vinnou z přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí za to pokutu ve výši 1 700 Kč. Přestupku se stěžovatelka měla dopustit zjednodušeně řečeno tím, že jako provozovatelka vozidla nezajistila dodržování pravidel silničního provozu při užití tohoto vozidla, protože blíže nezjištěný řidič dne 24. 6. 2017 tímto vozidlem překročil v centru Valašského Meziříčí nejvyšší povolenou rychlost. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 7. 2. 2019 č. j. KUZL-74877/2018 uvedené rozhodnutí městského úřadu potvrdil a odvolání stěžovatelky proti němu zamítl. 2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl následnou žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka jako nedůvodnou. Stěžovatelka v žalobě tvrdila zejména, že správní orgány nezohlednily liberační důvod spočívající v podané žádosti o zápis změny vlastníka vozidla podle § 125f odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu; stěžovatelka před spácháním přestupku vozidlo prodala a uvedla, že podala uvedenou žádost k příslušnému správnímu orgánu. Podle krajského soudu však stěžovatelka nedoložila, že podala řádnou žádost o zápis změny včetně požadovaného protokolu o evidenční kontrole a tzv. zelené karty, ani to, že příslušný správní orgán žádosti vyhověl. Naopak, správní orgány zjistily, že ke dni spáchání přestupku byla stěžovatelka vedena jako provozovatelka vozidla. Ani později k zápisu změny nedošlo, protože vozidlo bylo zlikvidováno. 3. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud u posuzování liberačního důvodu podle § 125f odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu shledal, že stěžovatelka zpočátku tvrdila toliko to, že vozidlo prodala. Později sice tvrdila, že podala žádost o zápis změny vlastníka, avšak své tvrzení žádným způsobem nedoložila, mimo uvedení spisové značky daného správního řízení. Platí, že stanoví-li zákon u přestupků liberační důvod, jeho předpoklady musí prokázat přestupce, což představuje určité prolomení vyšetřovací zásady. Ze samotné spisové značky nelze seznat, kdy bylo řízení zahájeno a zda se skutečně stěžovatelky týká. Ani v řízení před krajským soudem stěžovatelka svá tvrzení nijak dále nedoložila. Je pravdou, že správní orgány si v nyní posuzované věci měly podle zásad dobré správy a vzájemné spolupráce údaje ověřit, avšak nejde o procesní vadu, která by měla vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Rozhodné zůstává, že stěžovatelka svá tvrzení o použití liberačního důvodu neprokázala. Nejvyšší správní soud konečně korigoval závěry krajského soudu v tom smyslu, že pro použití daného liberačního důvodu není třeba podat žádost včetně protokolu o evidenční kontrole a tzv. zelené karty. II. Argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka tvrdí, že v okamžiku spáchání přestupku řidičem vozidla nebyla vlastnicí tohoto vozidla, protože jej předtím, smlouvou ze dne 27. 6. 2016, prodala. Rovněž učinila vše, co po ní objektivně bylo možné požadovat pro řádné podání a vyřízení žádosti o zápis změny vlastníka vozidla. Krajský soud přitom při hodnocení liberačního důvodu k posuzovanému přestupku podle § 125f odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu dospěl k závěru, že je třeba podat perfektní žádost o zápis změny vlastníka, tedy včetně protokolu o evidenční kontrole a tzv. zelené karty, což stěžovatelka pro nesoučinnost nového vlastníka splnit nemohla. K tomu stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 114/20 (č. 470/2021 Sb.), podle kterého uvedený liberační důvod nelze vázat na úspěšné vyřízení žádosti o zápis změny vlastníka vozidla, nýbrž pouze na její podání. Stěžovatelka tvrdí, že v průběhu řízení představila podrobný výklad limitu objektivní odpovědnosti za posuzovaný přestupek [k tomu srov. i nález ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (N 95/89 SbNU 409; č. 116/2018 Sb.)]. Naopak oba správní soudy toliko mechanicky odkázaly na zájem státu postihovat přestupky. Správní soudy uvedenou judikaturu Ústavního soudu negují. 2. Pro výklad liberačního důvodu je rozhodný i princip, že nikomu nemůže být uložena nesplnitelná povinnost. Stěžovatelka již před zahájením správního řízení (o přestupku) identifikovala nového vlastníka vozidla. Správní orgány přitom měly "služební cestou" další okolnosti věci zjistit, či stěžovatelku vyzvat k doplnění či prokázání jejích tvrzení. Smutné je, že stěžovatelka byla "podvedena" a postup správních orgánů a správních soudů lze charakterizovat ve smyslu rčení "to add insult to injury". Konečně stěžovatelka tvrdí, že správní soudy ignorovaly její tvrzení o nezákonném použití osobních údajů. Správní orgán příslušný k zápisu změny vlastníka vozidla měl jako správce osobních údajů povinnost zajistit, aby údaje odpovídaly skutečnosti (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2016 č. j. 7 As 254/2016-33). Použití důkazů o tehdejším vlastnictví vozidla je nepřípustné jako tzv. plod z otráveného stromu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 2. Stěžejním tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti je námitka příliš restriktivního výkladu liberačního důvodu podle § 125f odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu k přestupku podle § 125f odst. 1 téhož zákona, který je stěžovatelce kladen za vinu. Nosným závěrem napadených rozhodnutí, po korigování závěrů krajského soudu Nejvyšším správním soudem, je, že stěžovatelka naplnění daného liberačního důvodu neprokázala. V prvé řadě je proto třeba uvést, že stěžovatelka se mýlí, tvrdí-li, že správní soudy opomíjí závěry judikatury Ústavního soudu, zejména nálezu sp. zn. Pl. ÚS 114/20, podle kterého daný liberační důvod není vázán na úspěšné ukončení řízení o zápis změny vlastníka, nýbrž toliko na podání žádosti. Opak sice v napadeném rozsudku naznačil krajský