I.ÚS 1902/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1902/11 ze dne 12. 6. 2013 N 107/69 SbNU 741 Dědicové odkázaní výživou na zůstavitele (interpretace § 474 a § 475 občanského zákoníku)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 12. června 2013 sp. zn. I. ÚS 1902/11 ve věci ústavní stížnosti Františka Kašpara a Jaroslavy Kašparové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 21 Cdo 3233/2009-305 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2011 č. j. 22 Co 67/2008-357, jimiž bylo rozhodnuto, že žalobci (vedlejší účastníci v řízení o ústavní stížnosti) jsou dědici zůstavitele Romana Kašpara, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové -pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a a) Ondřeje Nyklíčka, bez právního zastoupení, b) Josefa Nyklíčka, bez právního zastoupení, a c) Evy Nyklíčkové, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2011 č. j. 22 Co 67/2008-357 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a právo na dědění podle čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2011 č. j. 22 Co 67/2008-357 se ruší. III. Ústavní stížnost v části, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 21 Cdo 3233/2009-305, se zamítá. Odůvodnění I. 1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. 11. 2007 č. j. 11 C 54/2006-183 určil, že Ondřej Nyklíček a Josef Nyklíček (dále jen "žalobci") jsou dědici zůstavitele Romana Kašpara (dále jen "zůstavitel"). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že existují zjištěné okolnosti svědčící v souzené věci pro závěr, že nejméně po dobu jednoho roku před smrtí zůstavitele žili žalobci s jejich matkou a se zůstavitelem ve společné domácnosti, matka vedla se zůstavitelem společnou domácnost, o kterou s ním pečovala, a oni byli odkázáni výživou na zůstavitele, přičemž na tom nic nemění, že zůstavitel nebyl povinen o žalobce pečovat ani jim poskytovat výživu. Do výživy spadá přitom nejen uspokojování základních potřeb k výživě, ale i uspokojování potřeb ostatních jako je ošacení, bydlení, potřeby kulturní, vzdělávací, rekreační, sportovní, zájmové apod. 2. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž uvedli, že soud prvního stupně směšoval termíny výživa a výživné a svým extenzivním výkladem fakticky zákonem vyžadovaný předpoklad odkázanosti výživou zaměnil za výživné. Podle stěžovatelů je třeba na výživu nahlížet tak, že v případě smrti zůstavitele by se vyživovaná osoba ocitla v hmotné nouzi. Soud prvního stupně se také nedostatečně zabýval tím, že matka žalobců měla dostatečné příjmy a také že otec žalobců přispíval na jejich výživu nezanedbatelnou částkou. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 20. 5. 2008 č. j. 22 Co 67/2008-248 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení, že žalobci jsou dědici zůstavitele, zamítl. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému hmotněprávnímu posouzení. Konkrétně žalobci mají oba rodiče, v jejichž schopnostech a možnostech bylo uspokojování potřeb žalobců. Odkázanost žalobců na zůstavitelově výživě by mohla být zachována jen tehdy, pokud by rodiče žalobců nebyli objektivně schopni výživné poskytovat, čímž by se žalobci stali sociálně potřebnými. 3. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, v němž uvedli, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť tento názor je značně restriktivní a nemá oporu v hmotném právu. Podle žalobců výživu nelze klást do roviny se zákonnou vyživovací povinností, neboť výživa v sobě zahrnuje daleko širší škálu plnění, kterou od svého biologického otce nemohli očekávat, a díky výživě zůstavitele byl žalobcům zajištěn jejich všestranný rozvoj. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2010 č. j. 21 Cdo 3233/2009-305 rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění dovolací soud uvedl, že požadavek "odkázanosti" dědice "výživou" na zůstavitele ve smyslu ustanovení § 474 odst. 1 a § 475 odst. 1 obč. zák. je splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez povinnosti vyplývající ze zákona, buď zcela zajišťoval pokrytí všech potřeb výživy dědice, nebo se na pokrytí těchto potřeb alespoň významnou měrou podílel. Ve druhém z uvedených případů není rozhodné, jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu byly pokryty zbývající potřeby výživy dědice, přičemž otázka "významnosti" míry, s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, je vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu. 4. V dalším řízení před odvolacím soudem stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s názory dovolacího soudu a dále namítali, že žalobci nepředložili adekvátní tvrzení a důkazy, jimiž by prokázali míru odkázanosti výživou na zůstaviteli. Odvolací soud v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 21. 4. 2011 č. j. 22 Co 67/2008-357 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že v případě určení odkázanosti na výživě vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu. Konkrétně uvedl, že zůstavitel zajišťoval pro žalobce bydlení, žalobci participovali na zůstavitelem hrazených potřebách domácnosti, zůstavitel hradil žalobcům jejich volnočasové, sportovní a kulturní potřeby představované výdaji s kapesným, společnými výlety, rekreacemi, cyklistikou, lyžováním, fotbalem, různými kurzy a zájmovými kroužky. Odvolací soud sice připustil, že v rozhodném období plnili vyživovací povinnost rovněž rodiče, ale pokud toto odvolací soud poměřoval se zjištěním, že zůstavitel saturoval základní životní potřeby žalobců, jak zajištěním bydlení s hrazením běžných výdajů spojených s vedením společné domácnosti, tak rozsahem plnění vyživovací povinnosti v širším slova smyslu, je třeba učinit závěr, že podíl zůstavitele na výživě žalobců byl přinejmenším významný. II. 5. Stěžovatelé napadli ústavní stížností rozsudek dovolacího soudu a rozsudek odvolacího soudu, kterými mělo dojít k porušení práv stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k porušení čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a do ústavně zaručeného práva na dědění obsaženého v čl. 11 Listiny. Stěžovatelé porušení svých práv předně spatřují v tom, že obecné soudy při výkladu hmotného práva extrémně vybočily z mezí ústavnosti, aplikace práva je částečně nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění a zčásti vnitřně rozporná a účelově pomíjející názory právní teorie i právní praxe. Stěžovatelé se domnívají, že výklad pojmu "odkázáni výživou na zůstavitele" obsažený v ustanovení § 474 občanského zákoníku se má vykládat restriktivně, přičemž se jedná o pojem užší než pojem výživa obsažený v ustanovení § 85 zákona o rodině. V rámci toho odkázali na publikaci Mikeš, K, Muzikář, L. Dědické právo. 3. vyd. Praha : Linde, 2007, str. 48, kde je uvedeno, že "odkázaným výživou na zůstavitele je ten, kdo nemá vlastní příjem nebo nemá nikoho, kdo by měl povinnost přispívat na jeho výživu." Stěžovatelé v této souvislosti v závěru ústavní stížnosti upozorňují, že je-li v zákoně použit pojem "odkázanost", je nutné zkoumat, zda tato odkázaná osoba kromě toho, že se na její výživě podílel významně zůstavitel, neměla zároveň jiné zdroje k úhradě svých potřeb. 6. Pro podporu svých argumentů stěžovatelé poukazují, že v komentáři ke střednímu občanskému zákoníku, který vypracoval kolektiv pracovníků Právnického ústavu Ministerstva spravedlnosti a v roce 1957 jej vydalo nakladatelství Orbis Praha, je na straně 13 uvedeno, že vzorem právní úpravy dědického práva v občanském zákoníku bylo sovětské socialistické dědické právo. Podle stěžovatelů tehdejší záměr zákonodárců odpovídal dobové utopistické teorii o budoucí nové společnosti žijící v kolektivech, kdy vztahy mezi jejich členy budou stejně pevné jako vztahy mezi příbuznými, ovšem dnes tato koncepce nemá v jiných zemích Evropské unie vyjma Slovenska obdoby. 7. Stěžovatelé dále upozorňují, že názor dovolacího soudu obsažený v jeho rozsudku nevyplývá ani z odborné literatury ani z dosavadní judikatury. Dovolací soud mj. použil starou judikaturu, která ke všemu řešila jinou situaci. Stěžovatelé shrnují, že výklad obecných soudů se nepříčí jen historickému, ale i gramatickému a logickému výkladu. Takový výklad je nesprávný, rozporný a nepřípustně extenzivní. 8. Stěžovatelé nesouhlasí ani s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, který uvedl, že rozsah odkázanosti na výživě zůstavi