I.ÚS 1930/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1930/25 ze dne 13. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 2970/2024-490 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2024 č. j. 18 Co 95/2024-452, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v České republice domáhal uznání svého zahraničního vzdělání, konkrétně vysokoškolského studia na Zakarpatské státní univerzitě. Toto správní řízení údajně trvá již přes 15 let a pořád není ukončeno, pročež se stěžovatel domáhal náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.). Napadenými rozhodnutími posuzované řízení však trvalo pouze v období od 30. 11. 2010 do 22. 7. 2015, tj. období necelých pěti let. 3. Jde-li o původní správní řízení, ze spisového materiálu plyne, že stěžovatel dne 30. 11. 2010 podal u Západočeské univerzity v Plzni návrh na uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání získaného na Zakarpatské státní univerzitě ve studijním oboru právo, právní věda. Západočeské univerzita poprvé zamítla jeho žádost dne 27. 4. 2011. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministerstvo školství") toto rozhodnutí zrušilo dne 7. 12. 2011 a věc vrátilo k novému projednání. Dopisem ze dne 4. 12. 2012 přikázalo ministerstvo Západočeské univerzitě učinit potřebná opatření ke zjednání nápravy. Po různých dalších procesních úkonech stěžovatel dne 24. 5. 2013 dodal Západočeské univerzitě požadované dokumenty. Po dalších procesních krocích ze strany stěžovatele i univerzity (mj. projednání stěžovatelovy námitky podjatosti všech pracovníků univerzity z důvodu jejich postoje k uznávání vzdělání získaného na Zakarpatské státní univerzitě; dodání dalších univerzitou vyžádaných dokumentů stěžovatelem aj.) Západočeská univerzita dne 15. 12. 2014 zamítla žádost stěžovatele o uznání předmětného zahraničního vzdělání. Ministerstvo školství dne 20. 7. 2015 zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Západočeské univerzity. V odůvodnění poukázalo na to, že stěžovatel nepředložil kvalifikaci vydanou vysokou školou, která je součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny, kterou by bylo možné uznat. Zdůraznilo, že jde o předstírané zahraniční vzdělání, které ve skutečnosti probíhalo na území České republiky, a poukázalo i na značné množství rozporů v stěžovatelem předložených dokumentech. Rozhodnutí ministerstva školství nabylo právní moci dne 22. 7. 2015. 4. V mezidobí probíhalo také soudní řízení o stěžovatelově žalobě proti nečinnosti Západočeské univerzity. Stěžovatel tuto správní žalobu podal dne 2. 7. 2012 k městskému soudu. Ten věc následně postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni. Ten rozsudkem ze dne 22. 7. 2014 přikázal Západočeské univerzitě rozhodnout ve věci stěžovatele do 30 dnů. 5. Jde-li o následné řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatel v předchozích fázích řízení obdržel zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 16 500 Kč. 6. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") následně dospěl v rozsudku ze dne 19. 12. 2023 č. j. 24 C 44/2016-407 k závěru, že stěžovatelova žaloba je (zčásti) důvodná. Ministerstvu financí přikázal zaplatit stěžovateli nad rámec již obdrženého zadostiučinění částku 53 723 Kč s příslušenstvím (výrok I), v rozsahu částky 188 822 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). S přihlédnutím k průběhu, výsledku a trvání správního řízení, jeho významu pro stěžovatele a relevantní judikatuře (zejm. stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010) dospěl k závěru o přiměřenosti shora uvedené částky. 7. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil co do částky 19 022 Kč a zamítl co do částky 34 701 Kč (výrok I), ve výroku II potvrdil zamítavý výrok o věci samé (výrok II), v nákladovém výroku III změnil tak, že výše nákladů činí 59 140 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Městský soud při určení náhrady za nepřiměřenou délku řízení vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011a základních částek a kritérií tam určených; základní částky přitom odmítl valorizovat s ohledem na inflaci, jak požadoval stěžovatel, neboť je považoval za dostačující. Zdůraznil mj., že význam řízení byl pro stěžovatele nižší, neboť si musel být s ohledem na obecně známé informace o závažných problémech a nedostatcích jím tehdy studované vysoké školy vědom, že s žádostí o nostrifikaci svého studia neuspěje. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatel zahájil neúspěšná nostrifikační řízení na několika dalších českých univerzitách. Zohlednil také vyšší právní a faktickou složitost věci, pramenící zejména z problematické povahy samotné Zakarpatské státní univerzity. Městský soud proto považoval za přiměřenou kompenzaci za téměř 5 let trvající řízení částku 35 522 Kč, od níž následně odečetl stěžovatelem již obdrženou náhradu újmy. 8. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Ztotožnil se s nosnými skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a uvedl, že výši náhrady újmy přiznané stěžovateli lze považovat za přiměřenou i ve světle recentní judikatury Ústavního soudu. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti především v abstraktní rovině brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 (vydaného nikoli v jeho věci), v němž Nejvyšší soud odmítl přistoupit k plošné valorizaci základních částech za rok délky řízení, které stanovil ve svém stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010. Rovněž má za to, že uvedený rozsudek je v "materiálním rozporu" se stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť nezohledňuje změnu ekonomické reality. Dále rozporuje údajný závěr obecných soudů, že složitost řízení a nesprávný úřední postup (průtahy) se podílely na celkové délce řízení srovnatelným způsobem. Namítá také to, že jím navrhované důkazy sice byly po přijetí prvostupňového rozsudku nadbytečné, avšak po rozsudku odvolacího soudu nadbytečnými přestaly být, čímž se odvolací soud dopustil vady opomenutých důkazů. Namítá také nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu a Nejvyššího soudu, neboť v napadených rozsudcích řádně nereagovaly na shora uvedenou argumentaci. 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 11. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11). 12. Nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je ústavně zaručeným základním právem podle čl. 36 odst. 3 Listiny [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 379/23 ze dne 24. 4. 2024, bod 32; nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)]. Bližší podmínky uplatňování tohoto práva stanoví zákon č. 82/1998 Sb., jak předpokládá již čl. 36 odst. 4 Listiny. Nesprávným úředním postupem státu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny je mj. i porušení práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Předpokládá se přitom,