I.ÚS 1935/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1935/18 ze dne 25. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele nezl. Jana K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného otcem Pavlem K. (jedná se o pseudonym), a pěstounkou Janou K. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem Nad Olšinami 27, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 16 P 83/2006-254 ze dne 30. 8. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 6/2018-321 ze dne 16. 3. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se prostřednictvím podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla dotčena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 14 odst. 1 a 3, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž jimi mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") č. j. 16 P 83/2006-125 ze dne 23. 9. 2011 byl stěžovatel svěřen do společné pěstounské péče manželů Pavel a Jana K., svých prarodičů. Usnesením č. j. 25 Nc 1512/2017-20 ze dne 25. 5. 2017 obvodní soud vyhověl návrhu Městské části Praha 14, Orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), a nařídil předběžné opatření, jímž byl stěžovatel umístěn do Dětského domova S. Soud k tomuto kroku přistoupil s odůvodněním, že stěžovatel po úrazu pěstounky (své babičky), který se udál na konci roku 2016, přestal u pěstounů prosperovat, zejména úplně ztratil respekt k autoritě pěstounky, která do té doby měla v rodině zásadní výchovný vliv. V péči pěstounů se stěžovatel dopustil jednání (vůči nezletilé spolužačce) právně kvalifikovaného jako sexuální zneužití, které následně zopakoval (tentokrát vůči nezletilé kamarádce), a to navzdory tomu, že se v mezidobí podrobil dvouměsíční celodenní ambulantní psychiatrické a psychologické terapii ve Středisku výchovné péče K. (dále jen "SVP K."). Vzhledem k výše uvedenému soud shledal, že stávající výchovné prostředí není pro výchovu nezletilého dostačující a jeho další normální vývoj je v něm ohrožen. Přijaté předběžné opatření v trvání jednoho měsíce obvodní soud pak opakovaně prodlužoval. Ve věci bylo návazně na to dne 30. 5. 2017 zahájeno řízení o nařízení ústavní výchovy, které vyústilo ve vydání napadeného rozsudku č. j. 16 P 83/2006-254 ze dne 30. 8. 2017, jímž obvodní soud změnil svůj předchozí rozsudek č. j. 16 P 83/2006-125 ze dne 23. 9. 2011 (výrok III.) a nařídil ústavní výchovu nezletilého s místem výkonu v Dětském domově se základní školou v H. (výrok I.). Dále soud rozhodl, že rodičům nezletilého se vyživovací povinnost neurčuje (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Rozhodnutí soudu prvního stupně následně potvrdil Městský soud v Praze (dále též "městský soud") jako soud odvolací, a to rozsudkem č. j. 72 Co 6/2018-321 ze dne 16. 3. 2018. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel si doposud plně neuvědomil závažnost svého násilného chování vůči nezletilým dívkám, ve kterém pokračoval i v prostředí dětského domova, v němž byl umístěn na základě předběžného opatření. Ačkoliv pěstounka vyvíjí snahu stěžovateli maximálně pomáhat a podporovat jej ve změně jeho vysoce rizikového chování, kdy projevila vstřícnost i k doporučením vychovatelů a lékařů, jimiž se snaží řídit, nebylo toto její úsilí dle odvolacího soudu prozatím úspěšné a stěžovateli se nepodařilo agresivní projevy chování, ohrožující jeho vrstevníky, především nezletilé dívky, zcela zvládnout. Za nejvhodnější opatření, které zajistí stěžovateli nezbytnou odbornou pomoc směřující k jeho další psychické i fyzické stabilizaci, proto odvolací soud, ve shodě s nalézacím soudem, považoval ústavní výchovu, a to v nekoedukovaném zařízení určeném jen pro chlapce (§ 971 odst. 1, 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti namítá, že ústavní výchova byla v jeho případě nařízena v rozporu s § 971 občanského zákoníku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní výchova představuje krajní řešení, k němuž je možno přistoupit pouze pokud dříve učiněná opatření nevedla k nápravě, zejména pak tehdy, je-li výchova nezletilého v místě jeho bydliště ohrožena. V nyní projednávané věci měl přitom stěžovatel domov, v němž na něj bylo, především ze strany pěstounky, pozitivně působeno, aby vedl spořádaný život a pokračoval v řádném vývoji. Do jeho výchovy se kromě toho v poslední době zapojil rovněž jeho otec, jakož i další osoby, například strýc. Obecné soudy nedbaly ani ustanovení § 971 odst. 4 občanského zákoníku, když jej umístily do dětského domova, který je od bydliště pěstounů vzdálen natolik, že možnost styku s rodinou v zásadě vylučuje. V dané souvislosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že odtržení od rodiny, na níž je fixován, není v jeho zájmu, a zdůraznil, že toto se již negativně projevilo v jeho chování. Zastává názor, že měl být namísto ústavní výchovy svěřen nazpět do společné pěstounské péče manželů K., a to případně za současného stanovení dohledu dle § 925 občanského zákoníku. Obecně se domnívá, že nařízení ústavní výchovy mělo předcházet zvolení mírnějších prostředků nápravy a že mu měla být dána možnost prokázat, že se ze svého předchozího jednání poučil. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozsudku městského soudu, který nijak nevysvětlil, proč byla odmítnuta varianta, aby přes den docházel do terapeuticko-výchovného programu ve středisku péče SVP K.a večery trávil se svou rodinou. Obecné soudy rovněž pochybily, pokud trvání ústavní výchovy časově nijak neohraničily, jak jim ukládá § 972 občanského zákoníku. Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že vycházely z nesprávného tvrzení OSPOD, že nad ním již byl v minulosti vysloven dohled, ačkoliv k ničemu takovému ve skutečnosti nedošlo, a že nerespektovaly presumpci neviny, neboť ve svých rozhodnutích konstatovaly, že se stěžovatel dopustil jednání, ze kterého byl teprve prověřován. Stěžovatel podrobuje kritice také postup obecných soudů při prodlužování předběžného opatření, předcházejícího nařízení ústavní výchovy, kdy o čtyřech odvoláních pěstounky, které tato proti jednotlivým usnesením obvodního soudu podala, nebylo rozhodnuto a další trvání předběžného opatření tak nikdy nebylo podrobeno věcnému přezkumu. Nezákonně prodlužované předběžné opatření, na jehož podkladě byl téměř 10 měsíců umístěn v dětském domově, přitom vedlo k tomu, že se aktuálně léčí z důvodu depresí. K ústavní stížnosti stěžovatel současně připojil návrh na přednostní projednání věci dle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu dle § 79 zákona o Ústavním soudu. Závěrem pak požádal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů za řízení před Ústavním soudem, k níž by byl zavázán městský soud. Ústavní soud nejprve zvážil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Při té příležitosti si ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o naplnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pak Ústavnímu soudu neuniklo, že odvolání proti v záhlaví citovanému rozsudku obvodního soudu podala pouze pěstounka stěžovatele, nikoli sám nezletilý stěžovatel. Ten byl v uvedeném řízení zastoupen Městskou částí Praha 14 coby kolizním opatrovníkem, který odvolání neuplatnil, neboť situaci vyhodnotil tak, že je v nejlepším zájmu nezletilého, aby byla nařízena ústavní výchova. K tomu Ústavní soud konstatuje, že role kolizního opatrovníka není shodná s úlohou zástupce účastníka. Kolizní opatrovník má pomoci soudu definovat a chránit nejlepší zájem dítěte, a to i za cenu, že musí odmítnout respektovat přání opatrovance, která jsou s ním v rozporu. Naopak zástupce má hájit názory a stanoviska zastoupeného [nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 46., nález sp. zn. IV. ÚS 3305/13 ze dne 15. 10. 2014 (N 193/75 SbNU 177); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Smyslu institutu kolizního opatrovníka by se zároveň vzpíralo, aby jménem stěžovatele podávali odvolání rodiče či pěstouni, jejichž zájmy mohou být rozporné. Za dané situace je zřejmé, že st