I.ÚS 1937/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1937/07 ze dne 20. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem v Praze 3, Husitská 70, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 52/2005-37 ze dne 26. 4. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 2 Cad 6/2005-15 ze dne 30. 3. 2005, a o návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 52/2005-37 ze dne 26. 4. 2007, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 2 Cad 6/2005-15 ze dne 30. 3. 2005, který byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") č. X ze dne 12. 11. 2004/hra. Rozhodnutím ČSSZ byl stěžovatelce přiznán starobní důchod od 6. 7. 2004 a vdovský důchod s tím, že doba péče o převážně bezmocného a dále úplně bezmocného manžela stěžovatelky v době od 1. 1. 1996 do 29. 11. 2001 nebyla hodnocena, neboť podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění") účast na důchodovém pojištění z uvedeného titulu vzniká jen tehdy, pokud pojištěnec podal přihlášku k účasti na důchodovém pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o bezmocnou osobu. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka navrhla zrušení ustanovení § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatelka tvrdí, že soudy se obou stupňů nevyrovnaly s jejím právním názorem, že existuje rozpor mezi ustanoveními zákona o důchodovém pojištění, a to mezi § 2 odst. 1 věty první, který stanoví, že účast na důchodovém pojištění osob uvedených v ustanovení § 5 je povinná, a § 5 odst. 4, který připouští účast osoby uvedené v § 5 odst. 1 písm. s) jen za podmínky podání přihlášky k důchodovému pojištění. Rozpor spatřuje stěžovatelka v tom, že v životní situaci, s níž zákon obligatorně spojuje účast na důchodovém pojištění, je zároveň vznik pojištění vázán na právní úkon pojištěnce a možnost učinit tento právní úkon je pak omezena prekluzívní lhůtou. Nejvyšší správní soud prý dovodil, že takové omezení dosahu zákona je nutné z důvodů zajištění jistého procesního komfortu orgánů sociálního zabezpečení. Podle názoru stěžovatelky je však zájem na jednodušším a úspornějším řízení výrazně slabší, než právo zaručené článkem 30 odst. 1 Listiny. Navíc stěžovatelka tvrdí, že deklarovaného účelu lze dosáhnout i způsoby, které do práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří nezasahují. Stěžovatelka proto označila ustanovení § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění za "legislativní svévoli", která zkrátila její právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Stěžovatelka dále považuje právní názor soudů za vadný i proto, že ignoruje skutečnost, že účast na důchodovém pojištění z daného právního důvodu jí vznikla již na základě předchozích právních předpisů platných před 1. 1. 1996. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a aby současně zrušil i ustanovení § 5 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. II. Krajský soud v Českých Budějovicích ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení práva stěžovatelky na přiměřené zabezpečení ve stáří nedošlo; obecné soudy uplatnily státní moc pouze v mezích daných zákonem, všemi námitkami stěžovatelky se zabývaly a své závěry řádně zdůvodnily. Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 Cad 6/2005 vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka napadla správní žalobou rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") č. X ze dne 12. 11. 2004/hra, jímž jí byl vyměřen starobní důchod ve výši 5.586,- Kč a vdovský důchod ve výši 1.330,- Kč. ČSSZ přitom vycházela z rozhodnutí detašovaného pracoviště ČSSZ v Českých Budějovicích č. ČSSZ 1127/2004-5014/Hor ze dne 27. 8. 2004, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích č. 65-důch-2004/Mt ze dne 23. 6. 2004, jímž bylo rozhodnuto, že v době od 1. 1. 1996 do 29. 11. 2004 ji nelze považovat za osobu pečující o osobu bezmocnou podle § 5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatelka o započtení doby péče o převážně a poté úplně bezmocného manžela požádala až dne 24. 5. 2004, avšak lhůta stanovená v § 5 odst. 4 citovaného zákona pro podání přihlášky k důchodovému pojištění z tohoto titulu jí uplynula dne 29. 11. 2003. Z osobního listu důchodového pojištění vyplynulo, že jí nebyla zohledněna doba od 1. 1. 1996 do 25. 8. 1999 (č.l. 4), od 26. 8. 1999 do 14. 1. 2000 byla vedena jako uchazeč o zaměstnání a od 15. 1. 2000 a dále byla účastna důchodového pojištění. Před rokem 1996 jí byla započtena doba od 1. 1. 1995 do 31. 12. 1995 jako doba péče o osobu bezmocnou. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 2 Cad 6/2005-15 ze dne 30. 3. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval všemi otázkami, které stěžovatelka v žalobě uvedla. Uvedl, že v dávkovém spise jsou založeny listiny dokládající, že stěžovatelka jednala ohledně potvrzení péče o svého bezmocného manžela s odborem sociálních věcí Úřadu města České Budějovice, nepožádala však o informaci ani ČSSZ ani Okresní správu sociálního zabezpečení. Krajský soud se rovněž zabýval námitkou týkající se skutečnosti, že jí byly započteny doby péče o osobu bezmocnou před rokem 1996. Krajský soud uvedl, že takový postup vychází z ustanovení § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a má povahu v podstatě přechodného ustanovení, které upravuje možnost započíst náhradní doby získané před účinností citovaného zákona. Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 52/2005-37 ze dne 26. 4. 2007 zamítnuta. Ten poukázal na ustanovení § 2 a § 5 zákona o důchodovém pojištění. Ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. s) citovaného zákona jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastny na pojištění osoby pečující osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo částečně bezmocnou osobu starší 80 let, pokud spolu žijí v domácnosti. Odstavec 4 tohoto ustanovení pak podmiňuje účast na pojištění této osoby podáním přihlášky k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o bezmocnou osobu. Soud k tomuto ustanovení uvedl, že tato podmínka čelí jednak problémům konkurence, kdy by při péči o tutéž osobu mohly nárok na započtení doby uplatnit i dvě osoby, a jednak představuje základ pro prokazování dob, neboť s odstupem času by byly některé skutečnosti obtížně prokazatelné. Nejvyšší správní soud dále poukázal na ustanovení § 85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v němž je pro dobu péče o bezmocnou osobu stanoven jako tzv. povinný důkaz rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení o době a rozsahu této péče. Ke konkrétní věci pak uvedl, že napadené ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 1. 1996 a bylo řádně uveřejněno ve Sbírce zákonů. Stěžovatelce uplynula lhůta k podání přihlášky dne 29. 11. 2003, přihlášku k pojištění však podala až v roce 2004 (květen). Vzhledem k odstupu dvou let od úmrtí manžela měla tedy dostatečný prostor k tomu, aby se mohla se zněním uvedeného ustanovení seznámit. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že napadené ustanovení má povahu legislativní svévole. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející