I.ÚS 2007/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2007/08 ze dne 3. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 41/2008-47 ze dne 12. června 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 123/2007-27 ze dne 20. prosince 2007, proti rozhodnutí ředitele HZS Jihomoravského kraje č. j. Ev. č. HSMB-31-9-253/1-PR-2007 ze dne 15. května 2007 a proti rozhodnutí ředitelky Kanceláře krajského ředitele HZS Jihomoravského kraje č. j. HSMN-19-550/1-PR-2007 ze dne 29. ledna 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 41/2008-47 ze dne 12. června 2008, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 123/2007-27 ze dne 20. prosince 2007, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru (dále jen "HZS") Jihomoravského kraje č. j. Ev. č. HSMB-31-9-253/1-PR-2007 ze dne 15. května 2007. Rozhodnutím ředitele HZS Jihomoravského kraje bylo potvrzeno rozhodnutí ředitelky Kanceláře krajského ředitele HZS Jihomoravského kraje č. j. HSMN-19-550/1-PR-2007 ze dne 29. ledna 2007, kterým mu byla na základě ustanovení § 224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb."), započtena doba rozhodná pro výsluhový příspěvek a pro odchodné v délce 5 let a 121 dní. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 3 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů jsou zjednodušením věci a vycházejí z nepřiměřeného zobecnění. Soudy rozhodly, že pro stanovení výsluhového příplatku a odchodného není rozhodný charakter vykonávané práce, ale splnění formálních podmínek služebního poměru příslušníků HZS, a že stěžovateli nevznikly výsluhové nároky za dobu, kdy byl občanským zaměstnancem ICO ČR a následně HZS ČR; základní podmínkou pro vznik služebního poměru podle § 21 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 238/2000 Sb."), nebyl prý totiž pracovní poměr k HZS ČR ke dni 1. 1. 2001, ale zvláštní pracovní poměr příslušníka, na který se vztahovala úprava odchylná od zákoníku práce, obsažená v části třetí zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 133/1985 Sb."), účinná do 31. 12. 2000. Stejně stěžovatel hodnotil i závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož nelze považovat za diskriminaci, jestliže se ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 328/2000 Sb. nevztahuje na občanské zaměstnance civilní obrany, kteří se v delimitačním řízení stali zaměstnanci HZS ČR, a nárok na výsluhový příspěvek a odchodné vzniká právě v důsledku splnění speciálních povinností příslušníka HZS ČR. Podle názoru stěžovatele není správný závěr, že předmětný nárok nemohl vzniknout občanským zaměstnancům pouze na základě změny zaměstnavatele bez toho, že by tito zaměstnanci plnili zvláštní povinnosti vyplývající ze služebního poměru. Stěžovatel tvrdí, že uvedený postup je protizákonný a diskriminační, protože zvýhodňuje jednu skupinu zaměstnanců stejné profese proti jiné skupině. Tento názor opírá o to, že jeho pracovní poměr k ICO nebyl ukončen, ale byl delimitován od 1. 1. 2001 na HZS ČR, který je nástupnickou organizací nejen pro zaměstnance hasičských záchranných sborů, ale i pro zaměstnance oddělení civilní ochrany okresů a zaměstnance civilní obrany "pod ministerstvem obrany". Namítá, že jeho pracovní poměr jako občanského zaměstnance ministerstva obrany se řídil nejen příslušnými ustanoveními zákoníku práce, ale i dalšími předpisy, a obsahoval řadu specifických závazků, jež ze zákoníku práce nevyplývaly. Stěžovatel dále uvádí, že podle ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 238/2000 Sb. se do doby trvání služebního poměru započítávají i doby, které byly podle dosavadních předpisů započítávány pro pracovní poměr příslušníků HZS ČR. Dovozuje tedy, že služební orgán, který rozhodoval o započítání doby rozhodné pro výsluhový příspěvek a pro odchodné, mu měl započíst i dobu pracovního poměru v organizacích, jejichž je HZS ČR právním nástupcem. Jakýkoliv jiný postup je podle jeho názoru protizákonný a diskriminační. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. II. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Pokud jde o samotný výklad zákona, odkázal na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí a na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že nárok na výsluhový příspěvek (i odchodné) nelze podřadit pod žádné právo chráněné Listinou. Příspěvek není součástí odměny za práci a neslouží ani přiměřenému hmotnému zabezpečení ve stáří či při nezpůsobilosti k práci a nejedná se ani o nástroj řešící hmotnou nouzi. Poukázal i na některá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu. K věci samé uvedl, že podle jeho názoru bylo úmyslem zákonodárce preferovat skupinu pracovníků, kteří byli v pracovním poměru k HZS podle části třetí, oddílu druhého zákona č. 133/1985 Sb. a posléze ve služebním poměru; pouze těmto osobám zákon přiznává výsluhové náležitosti. Uvedená úprava se nijak nevymyká z úprav příbuzných podle zákona č. 221/1999 Sb., či podle zákona č. 186/1992 Sb. a zákona č. 361/2003 Sb., na něž dokonce navazuje; podobně jako ony důsledně rozlišuje mezi příslušníky HZS a jeho občanskými zaměstnanci a přihlíží právě k rozdílům v pracovní náplni i osobních omezeních jednotlivých kategorií zaměstnanců. V případě stěžovatele se proto vůbec nedá hovořit o nerovném zacházení v rámci relevantní skupiny, neboť stěžovatel byl občanským zaměstnancem v rezortu Ministerstva obrany a delimitací se stal občanským zaměstnancem HZS. Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovateli k případné replice. Týž sdělil, že se neztotožňuje s argumentací obecných soudů. Poukázal znovu zejména na to, že delimitace a nutnost vzniku služebního poměru pro funkci jím vykonávanou vyplynula zejména z toho, že nově vzniklá organizační složka státu (HZS ČR) dostala do svých úkolů i zabezpečení ochrany obyvatelstva. Uvedl, že vykonával v rámci pracovního poměru i v rámci služebního poměru stejnou práci. Nesouhlasí s tím, že některým osobám, které byly dříve také v pracovním poměru, byla tato doba zohledněna pro výsluhový příspěvek a některým nikoli. Na podporu svých tvrzení poukázal i na právní názor vyslovený v literatuře (Tomek, P., Základní právní instituty služebního poměru příslušníků Hasičského záchranného sboru ČR. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 31 Ca 123/2007 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí ředitele HZS Jihomoravského kraje č. j. Ev. č. HSMB-31-9-253/1-PR-2007 ze dne 15. května 2007 a rozhodnutí ředitelky Kanceláře krajského ředitele HZS Jihomoravského kraje č. j. HSMN-19-550/1-PR-2007 ze dne 29. ledna 2007 s odůvodněním, které koresponduje s odůvodněním ústavní stížnosti. Rozsudkem označeného soudu č. j. 31 Ca 123/2007-27 ze dne 20. prosince 2007 byla žaloba zamítnuta. Krajský soud uvedl, že podle předložených dokladů byl stěžovatel občanským zaměstnancem Ministerstva obrany, přesněji Regionálního úřadu CO Brno bez nároku na výsluhový příplatek nebo odchodné. Dále prohlásil, že z delimitace a z následně uzavřené dohody o změně pracovního poměru nevyplývalo, že by se stal příslušníkem HZS ČR ve smyslu zákona č. 133/1985 Sb. ani zákona č. 238/2000 Sb. Soud dodal, že není třeba, aby byl každý zaměstnanec HZS ČR nutně jeho příslušníkem, což vyplývá i z dikce ustanovení § 3 zákona č. 238/2000 Sb., ve znění platném v době delimitace, podle něhož "úkoly hasičského záchranného sboru plní příslušníci hasičského záchranného sboru ve služebním poměru (dále jen "příslušník") a občanští zaměstnanci hasičského záchranného sboru v pracovním poměru (dále jen "občanský zaměstnanec"). Poukázal na to, že stěžovatel se podle předložených listin stal příslušníkem HZS až rozhodnutím č. j. HSBM-29/9-35/0PPS-2001 ze dne 28. 11. 2001. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 41/2008-47 ze dne 12. června 2008 zamítnuta. Ten po podrobném rozboru právní úpravy uvedl, že se občanští zaměstnanci civilní ochrany okresů a občanští zaměstnanci civilní ochrany Ministerstva vnitra nemohli stát