I.ÚS 202/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 202/20 ze dne 19. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Šímové, zastoupené JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1249/2018-326 ze dne 29. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 296/2017-301 ze dne 25. 10. 2017, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 7 C 34/2016-243 ze dne 17. 5. 2017, spojené s návrhem na zrušení § 102 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a obce Velká Dobrá, se sídlem ve Velké Dobré, Karlovarská 15, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to zejména právo na ochranu vlastnictví garantované v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž navrhla zrušení § 102 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb. II. Rekapitulace procesního vývoje a skutkových okolností věci 2. Stěžovatelka a její manžel koupili v roce 1997 pozemky parcelních čísel X1, X2, X3 a (dále jen "pozemky") nacházející se v katastrálním území Velká Dobrá, které původně zamýšleli využít pro výstavbu domu. Uvedený záměr výstavby však nebyl realizován z finančních důvodů, a dále proto, že manžel stěžovatelky onemocněl a posléze zemřel. Stěžovatelka se nicméně po delší časové prodlevě znovu rozhodla výstavbu realizovat spolu se svojí dcerou; dohodly se proto s developerem, který by využil k samotné výstavbě jejich domu pouze jeden pozemek, a ostatní pozemky pro výstavbu dalších rodinných domů. Předmětné pozemky byly původně zařazeny v území určeném pro plochy se smíšenou venkovskou funkcí; jejich hlavní funkcí bylo bydlení v rodinných domech s plochami pozemků, které umožňují pěstitelskou, chovatelskou a výrobní činnost. Dne 25. 3. 2015 nabyl účinnosti novy´ územní plán vedlejší účastnice, jímž bylo funkční využití pozemků změněno na plochy zemědělské (orná půda), pročež mezi nepřípustné způsoby využití takového území patří zejména činnosti a stavby sloužící rekreaci a krátkodobému pobytu obyvatel, stavby a prostory pro bydlení, ubytování a stravování; funkční využití jednoho z pozemků bylo dále určeno jako zeleň ochranná a izolační. 3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 5 180 000 Kč včetně příslušenství jako náhrady za snížení hodnoty pozemků v důsledku změny územního plánu. Podle okresního soudu stěžovatelka netvrdila ani neprokázala vynaložení konkrétních nákladů, tudíž nebylo možné náhradu přiznat podle § 102 odst. 2 stavebního zákona. Okresní soud dále dospěl k závěru, že posouzení nároku stěžovatelky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon o odpovědnosti státu"), brání skutečnost, že v postupu vedlejší účastnice nebylo shledáno žádné porušení povinnosti, z něhož by bylo možno dovodit nesprávný úřední postup či vydání nezákonného rozhodnutí. Konečně, podle okresního soudu nebyly dány důvody k přiznání nároku stěžovatelky prostřednictvím přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny, protože nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, jenž by přesahoval "spravedlivou míru". Odpovědnost vedlejší účastnice za případné znehodnocení pozemků nelze dovodit, neboť vedlejší účastnice postupovala v souladu se všemi zákonnými povinnostmi. Stěžovatelka podle okresního soudu nemohla mít žádné legitimní očekávání k realizaci svých představ o výstavbě, jestliže mezi záměrem a jeho pokračováním uplynulo zhruba deset let; neinformovala se dále o změnách územního plánu, nijak proti plánu nebrojila, nepodávala námitky a znemožnila tak projednání a individuální posouzení charakteru pozemků v době, kdy to před přijetím územního plánu bylo možné. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu v meritu věci v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil. Podle krajského soudu v dané věci nelze aplikovat zákon o odpovědnosti státu ani § 102 odst. 2 stavebního zákona; aplikace úpravy občanského zákoníku na odškodnění stěžovatelky byla podle krajského soudu vyloučena judikaturou Nejvyššího soudu. Krajský soud se dále zabýval otázkou přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přímého užití § 102 odst. 2 stavebního zákona. I přesto, že podle krajského soudu do majetkové sféry stěžovatelky zasaženo zjevně bylo, intenzita zásahu do vlastnického práva, důvod zásahu potenciálně chránící i stěžovatelku (ochrana před hlukem a imisemi z provozu na rychlostní silnici R6) a možná doba trvání zásahu nenaplňují předpoklady pro poskytnutí náhrady stěžovatelce. Krajský soud konečně uzavřel, že stěžovatelka měla a objektivně mohla o změně územního plánu vědět, pročež mohla uplatnit své námitky; územní plán vedlejší účastnice nadto není neměnný: stěžovatelka tak bude moci uplatňovat své námitky v budoucnu. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. III. Argumentace stěžovatelky 5. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že jí mělo být na základě § 102 odst. 2 stavebního zákona, nebo i jiného právního předpisu, či přímo podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny jako vlastníkovi pozemků přiznáno právo na náhradu majetkové újmy představované snížením tržní hodnoty pozemků kvůli změně jejich funkčního využití v důsledku změny územního plánu obce. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice zneužila legitimního očekávání stěžovatelky a podstatným způsobem a bez náhrady omezila její vlastnické právo, aniž by respektovala imperativ proporcionality plynoucí z čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny (vedlejší účastnice nevyužila mírnějšího prostředku zásahu - případného posouzení žádosti stěžovatelky o povolení výjimky ze silničního ochranného pásma ve smyslu § 30 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. 6. Stěžovatelka dále tvrdí, že pro posouzení oprávněnosti zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví jsou rozhodné následující skutečnosti: 1) stěžovatelka měla dlouhodobý záměr využít pozemky k výstavbě, která po změně funkčního využití pozemků již není možná; 2) návrh na změnu funkce využití předmětných pozemků byl vznesen až na posledním veřejném projednání změny územního plánu a bezprostředně před schválením změny územního plánu zastupitelstvem obce, tzn. v době, kdy stěžovatelka legitimně očekávala, že využití jejích pozemků zůstane nezměněno; 3) skutečný motiv jednání vedlejší účastnice je odlišný od odůvodnění předmětného územního plánu. Intenzita zásahu do práva na ochranu vlastnictví odůvodňuje podle stěžovatelky přímou aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny, jelikož výkon složek vlastnického práva stěžovatelky byl nově vydaným územním plánem podstatně omezen a v některých ohledech zcela znemožněn. Právo stěžovatelky bylo nadto omezeno diskriminačním způsobem vůči ostatním vlastníkům pozemků, jelikož v dané oblasti jsou postaveny další rodinné domy, které jsou k dálnici umístěny blíže, než ve svých stavebních záměrech uvažovala stěžovatelka. Pouhá existence ochranného pásma dálnice D6 a s jejím provozem související potenciální překročení hygienických limitů podle stěžovatelky samy o sobě neodůvodňují zrušení zastavitelnosti pozemků, neboť sledovaného účelu (ochrana zdraví) lze dosáhnout i prostředky s menší mírou intenzity dopadu do vlastnického práva stěžovatelky (např. výstavba protihlukové stěny nebo izolační zeleně). Zásah do vlastnického práva není podle stěžovatelky dočasný, neboť potenciální přijetí nového územního plánu, v jehož důsledku by došlo k obnovení zastavitelnosti pozemků, není zcela v dispozici vedlejší účastnice. 7. Podle stěžovatelky obecné soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces, neboť napadená rozhodnutí nebyla srozumitelně a řádně odůvodněna, nebyla ani přezkoumatelná a předvídatelná; obecné soudy se nadto nevypořádaly s podstatnou částí argumentace stěžovatelky poukazující na zásah do je