I.ÚS 2050/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2050/11 ze dne 26. 6. 2012 N 125/65 SbNU 615 Odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 26. června 2012 sp. zn. I. ÚS 2050/11 ve věci ústavní stížnosti a) L. N., b) O. T., c) V. J. a d) O. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 24 Co 257/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2010 sp. zn. 19 C 4/2007 o zamítnutí žaloby stěžovatelů o náhradu za nemovitý majetek zanechaný jejich předky na území Zakarpatské Ukrajiny, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 24 Co 257/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a způsobena majetková újma ve výši 5 529 384 Kč. 2. Stěžovatelé, po shrnutí dosavadního průběhu řízení a relevantní právní úpravy a z ní vyplývající nejednotnosti v postupu státních orgánů, uvedli, že pro aplikaci vyhlášky č. 57/1957 Ú. l., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o hospodaření s byty, (dále též jen "vyhláška") neexistuje, z hlediska temporálního a procesního, zákonný podklad. K temporálním důvodům nemožnosti aplikace vyhlášky uvedli stěžovatelé, že rozhodovaly-li správní orgán a soud o nároku v období od 16. 5. 2006 do 7. 5. 2010, pak nemohly pro definici rodinného domku použít právní předpis zrušený dne 31. 1. 1962, ale měly samy posoudit povahu předmětné nemovitosti, popř. podpůrně využít právní úpravu platnou v době jejich rozhodování. K procesním důvodům pak dle stěžovatelů patří zejména skutečnost, že pojem rodinný domek byl vyhláškou vymezen pouze pro účely předpisů o hospodaření s byty, a nejedná se tudíž o legální definici. Ve světle názoru Ústavního soudu uvedeného v usnesení ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 3241/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), který vylučuje, byť podpůrné, použití vyhlášky pro definici pojmu rodinného domu, je dle stěžovatelů třeba dospět k tomu, že soud, popř. správní orgán musí sám posoudit povahu nemovitosti, a to především v souvislosti se smyslem a účelem vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, jako restitučního předpisu a s ohledem na obecnou spravedlnost, a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Stěžovatelé jsou toho názoru, že při posuzování splnění podmínky charakteru rodinného domu v konkrétním případě je třeba vzít v potaz, zda posuzovaná nemovitost svým stavebnětechnickým uspořádáním sloužila jako rodinný dům pro jednu rodinu (případně dvě generace), či zda byla projektována jako dům činžovní (tedy za účelem dalšího pronájmu), případně zvážit, zda lze danou nemovitost podřadit pod definice rodinného domu uvedené v právních předpisech platných v době rozhodování správního orgánu (viz např. ustanovení § 48a odst. 6 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další). Teprve na základě tohoto posouzení je možno určit, zda lze náhradu za zanechanou nemovitost přiznat či nikoli. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jednopodlažní vila rodičů, která se sestávala ze dvou garáží, sklepa, 9 pokojů, 2 kuchyní, komory, příslušenství a skladiště, o podlahové ploše přízemí 153,46 m2 a podlahové ploše prvního patra 124,74 m2 (celkem 278,2 m2 obytné podlahové plochy), spadá objektivně do kategorie rodinný dům, takový rodinný dům je jednoznačně určen pouze pro bydlení jedné rodiny (případně ve dvou generacích) a splňuje všechny současné definice rodinného domu a jako rodinná vila byl také projektován. 3. Podáním ze dne 12. 9. 2011 doplnili stěžovatelé svou argumentaci o stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 29. 9. 2004 (viz část IV), které bylo vypracováno po konzultaci s prof. JUDr. Pavlem Šturmou, DrSc., vedoucím katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, a prof. JUDr. Daliborem Jílkem, CSc., z katedry mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dle stěžovatelů je nárok na odškodnění za nemovitý majetek zanechaný jejich právními předchůdci na území Podkarpatské Rusi založen a dán na základě čl. 2 odst. 3 a odst. 4 "Protokolu ke Smlouvě se SSSR" (viz níže). Pokud následně byla přijata právní úprava, která je s tímto závazkem v rozporu, pak je třeba v souladu se stanoviskem veřejného ochránce práv dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") přednostně aplikovat úpravu obsaženou v mezinárodním pramenu práva, tj. v "Protokolu ke Smlouvě se SSSR". Obecné soudy se ovšem s tímto právním názorem neztotožnily a nárok na odškodnění nepřiznaly, když aplikovaly protiústavní ustanovení vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. Městský soud v Praze dokonce tuto úpravu aplikoval přesto, že sám dospěl k závěru o její diskriminační povaze (viz str. 7 rozsudku). Obecné soudy totiž neposoudily správně povahu čl. 2 odst. 3 a 4 "Protokolu ke Smlouvě se SSSR" a otázku jejich přímého účinku. Soud prvního stupně uvádí, že "Smlouva se SSSR nezaložila přímý vznik subjektivních práv osob vůči státu na odškodnění, pouze stanovila povinnost smluvních stran (tedy států) tuto problematiku na vnitrostátní úrovni upravit, a že subjektivní právní nárok nikdy nevznikl. Městský soud v Praze se s tímto právním hodnocením zcela ztotožnil, když uvedl, "že z ust. čl. 2 odst. 2 Protokolu ke Smlouvě se SSSR nelze vyvodit závěr o nároku na plné odškodnění za zanechaný majetek". Na str. 7 tohoto rozsudku potom Městský soud v Praze uvedl, že "Smlouva se SSSR" nezaložila subjektivní práva osob, které zanechaly svůj nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině, na odškodnění přímo, nýbrž jen stanovila povinnost smluvních stran upravit tuto problematiku na národní úrovni." 4. S ohledem na výše uvedené stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 svým nálezem zrušil. 5. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze prostřednictvím příslušného předsedy senátu 24 Co JUDr. Ladislava Muzikáře odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Obvodní soud pro Prahu 1 prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 19 C Mgr. Andrey Grycové rovněž plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž neučinil účastnický návrh na rozhodnutí Ústavního soudu. 6. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (Českou republiku - Ministerstvo financí) k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník uvedl, že se plně ztotožňuje s právním hodnocením obsaženým v napadených rozhodnutích, zejm. s tím, že v předmětné věci je třeba vycházet z vyhlášky č. 159/1959 Ú. l. a z pojmu rodinný domek tak, jak byl zakotven v tehdejší právní úpravě a chápán v tehdejší době. Vedlejší účastník odkázal na definici rodinného domku obsaženou v zákoně č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, zákoně č. 110/1950 Sb., o organizaci bytového majetku a o Fondu bytového hospodářství, zákoně č. 86/1946 Sb., o stavební obnově, vyhlášce č. 97/1949 Sb., o úplném znění přídělového nařízení pro rodinné domky, vládním nařízení č. 163/1947 Sb., o přídělu konfiskovaných rodinných domků (přídělové nařízení pro rodinné domky), či v rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 3. 1. 1958 sp. zn. 17 Co 759/1950, kde je vysloven závěr, že pro určení, zda jde o rodinný domek, jsou rozhodující jen ustanovení zákona č. 67/1956 Sb. a vyhlášky č. 57/1957 Ú. l., z nichž musí soud v každém případě vycházet. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že rodinný domek byl definován až do 31. 12. 1991 v občanském zákoníku v ustanovení § 128 tak, že rodinný domek může mít nejvýše pět obytných místností nepočítaje v to kuchyně. Větší počet obytných místností může mít, jestliže úhrn jejich podlahové plochy nepřesahuje 120 m2, z obytných kuchyní se do tohoto úhrnu započítávají pouze plochy, o které výměra kuchyň přesahuje 12 m2. Vedlejší účastník tak zdůraznil, že nejen v období roku 1959, ale v průběhu mnoha desetiletí byl pojem rodinného domku chápán a vykládán tak, jak je již uvedeno ve vy