I.ÚS 2067/25 – Ústavní soud

I.ÚS 2067/25 ze dne 16. 1. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky DYTRON s.r.o., se sídlem Slovanská 928/8, Nový Jičín, zastoupené Mgr. Josefem Balínem, LL. M., advokátem se sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025 č. j. 33 Cdo 1822/2023-498 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2022 č. j. 15 Co 91/2022-468, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a INGE Opava, spol. s r. o., se sídlem Stará silnice 2314/3, Opava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu s vedlejší účastnicí, která se žalobou po stěžovatelce domáhala peněžitého plnění ve sporu ze smluv o dílo a o dodání počítačových programů. Nyní se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I. Shrnutí předchozího řízení 2. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 č. j. 18 C 313/2017-357 žalobě vedlejší účastnice vyhověl (v části, v níž řízení nezastavil pro částečně zpětvzetí žaloby) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici žalované částky ve výši 1 387 091 Kč a 133 296 EUR se zákonnými úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že sporná smlouva o dílo nebyla uzavřena v omylu, dílo trpělo vytýkanými vadami (přičitatelnými stěžovatelce) a pro tyto vady vedlejší účastnice od smlouvy po právu odstoupila. Vedlejší účastnice řádně odstoupila i od druhé smlouvy o dodání počítačových programů, která byla s první smlouvou provázána. Strany si tak byly povinny vydat vzájemně, oč se bezdůvodně obohatily. Na straně vedlejší účastnice k žádnému bezdůvodnému obohacení nedošlo a stěžovatelku okresní soud zavázal k vydání bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici svým rozsudkem. 3. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem zčásti rozsudek okresního soudu zrušil a zastavil (co do částky 24 926 Kč s úrokem z prodlení), zčásti změnil a zamítl (co do částky 13 673 Kč s úrokem z prodlení) a ve zbytku (co do částek 1 348 492 Kč a 133 296 EUR s úroky z prodlení) jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na rozdíl od okresního soudu aplikoval nejen na vznik a zánik obou smluv, ale i na vypořádání bezdůvodného obohacení obchodní zákoník. Stejně jako okresní soud i on posoudil obě smlouvy jako platně uzavřené a odstoupení vedlejší účastnice od smlouvy o dílo také jako platné. Po zopakování dokazování některými fakturami nesouhlasil krajský soud s vyčíslením bezdůvodného obohacení. Ohledně částky 24 926 Kč došel soud k závěru, že byla placena z jiného právního důvodu ještě před uzavřením obou smluv, načež v tomto rozsahu vzala vedlejší účastnice žalobu zpět. Ohledně částky 13 673 Kč krajský soud uzavřel, že žalobě nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, ani z titulu náhrady škody. Za tuto částku vedlejší účastnice od stěžovatelky zakoupila paměťové čipy na základě kupní smlouvy, která nezanikla odstoupením od smlouvy o dílo, a vedlejší účastnici je nikdy nevrátila. Částku 1 261 399 Kč posoudil krajský soud (shodně jako okresní soud) jako bezdůvodné obohacení. 4. Částky 87 093 Kč a 133 296 EUR ale krajský soud vedlejší účastnici přiznal z titulu náhrady škody, protože dospěl k jinému právnímu názoru než okresní soud. První částku v českých korunách vedlejší účastnice stěžovatelce zaplatila na zapůjčení serveru výlučně proto, aby splnila povinnost součinnosti na základě smlouvy o dílo. Přitom se zavázala tento server používat jen pro účely implementace systému a poté jej od stěžovatelky odkoupit. Stěžovatelka si měla a musela být vzniku a výše této škody vědoma a musela s ní být srozuměna. Stejně tak licence na základě smlouvy o dodání počítačových programů vedlejší účastnice zakoupila a platila za druhou částku v EURech jen proto, aby plnila ze smlouvy o dílo. Pokud by stěžovatelka provedla implementaci řádně, o marný náklad by nešlo; je tak dáno porušení smluvní odpovědnosti, následek i příčinná souvislost mezi porušením smlouvy a následkem. Oba náklady vynaložila vedlejší účastnice zbytečně, aniž v jejím majetku zůstala jakákoliv protihodnota nebo aniž obdržela protiplnění. Krajský soud uvedl, že se nedopustil nepředvídatelného rozhodnutí, protože vedlejší účastnice již v řízení před okresním soudem tvrdila, že jí uplatněné nároky je alternativně možné přiznat jako náhradu škody. Stěžovatelka měla být srozuměna s tím, že i touto právní argumentací se bude soud zabývat a mohla k ní přinést vlastní skutkovou či právní argumentaci. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jeho nepřípustné. Zdůvodnil, že stěžovatelka nenapadla žádný právní závěr krajského soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva. Vytýkala krajskému soudu, že vydal překvapivé rozhodnutí, protože jí nesdělil odchylný právní názor a nedal jí příležitost se k němu vyjádřit. Touto dovolací argumentací podle Nejvyššího soudu ale stěžovatelka vytkla krajskému soudu jen to, že své právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu. Takovou vadou řízení by se Nejvyšší soud mohl zabývat jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné; sama o sobě tato tvrzení pro přípustnost dovolání nestačí. Nejedná se ani o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že nedostál požadavku předvídatelnosti rozhodnutí a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu z jiného důvodu, aniž seznámil předtím účastníky řízení se svým právním názorem a dal jim možnost se vyjádřit. Tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Protože stěžovatelka neznala stanovisko krajského soudu ohledně důvodu přiznání částky 133 296 EUR, svoji argumentaci v odvolacím řízení vztahovala vůči rozsudku okresního soudu, který nikdy nehodnotil žalované částky jako škodu a neprováděl k tomu dokazování. Je přitom velmi podstatné, zda měla stěžovatelka brojit proti tomu, že má vydat bezdůvodné obohacení, nebo proti tomu, že má nahradit způsobenou škodu. Neměla tak možnost argumentovat k otázkám předvídatelnosti škody, vyloučení nároku na náhradu škody, porušení obecné prevenční povinnosti vedlejší účastnice či vzniku škody a příčinné souvislosti. Krajský soud měl stěžovatelku poučit podle § 118a občanského soudního řádu. Nejvyšší soud pak podle stížnostních tvrzení pochybil v tom, že se nezabýval stěžovatelčinými námitkami, jejichž podstatou bylo porušení základních práv a svobod. III. Posouzení věci Ústavním soudem 7. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky; viz čl. 83 Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Jádrem stěžovatelčiny ústavní stížnosti je nesouhlas s procesním postupem krajského soudu, který právně jinak hodnotil žalobní nárok vedlejší účastnice a stěžovatelku o tom nepoučil. Tím jí měl odepřít možnost argumentovat či navrhovat důkazy ve světle nového právního posouzení. 10. Stěžovatelka správně formuluje obecná východiska, která v minulosti Ústavní soud formuloval k zákazu překvapivých rozhodnutí. Ústavní soud však v její věci napadený rozsudek krajského soudu za překvapivé rozhodnutí nepovažuje. 11. Podle judikatury Ústavního soudu je překvapivým rozhodnutím takové, které posuzuje projednávanou věc originálním způsobem (z hlediska předchozího vývoje řízení), tedy rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (nález sp. zn. III. ÚS 2748/18, bod 21). O překvapivé rozhodnutí jde tedy mimo jiné tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení (stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 777/07, bod 15). Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (nálezy sp. zn. II. ÚS 2804/10 a I. ÚS 451/11, bod 15). Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat k otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 42). Překvapivost tak nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, ale v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vy