I.ÚS 22/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 22/08 ze dne 20. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K. Bc, zastoupené JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem v Praze, Hradčanské nám. 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, č. j. 8 Ao 3/2007-48, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Žalobou ze dne 14. 12. 2006 se stěžovatelka u Městského soudu v Praze domáhala zrušení usnesení zastupitelstva hlavního města Prahy č. 40/14 ze dne 14. 9. 2006, jímž byl mj. schválen návrh změny Z 1000/00 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy. Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2007, č. j. 8 Ca 370/2006 - 44, podle § 7 odst. 6 zák. č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), návrh postoupil Nejvyššímu správnímu soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka navrhla zrušení usnesení zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 14. 9. 2006 č. 40/14 k návrhu změny Z 1000/00 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy z důvodu nevyhovění její námitce podané podle § 22 odst. 4 stavebního zákona. Protože tedy návrh směřuje ke zrušení opatření obecné povahy podle § 101a s. ř. s., je k řízení podle § 101c s. ř. s. příslušný Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud však v projednávané věci dospěl k závěru, že usnesení zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 14. 9. 2006, č. 40/14, není opatřením obecné povahy a není zde tedy dána pravomoc správních soudů dle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. k jeho přezkumu v řízení podle ustanovení § 101a a násl. s. ř. s. Při posuzování této právní otázky vycházel Nejvyšší správní soud z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007, č. j. 3 Ao 1/2007 - 44, publikovaného pod č. 1276/2007 Sb. NSS. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že jeho pravomoc a kompetence k přezkumu dle ust. § 4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. a § 101a a násl. s. ř. s. je dána jen v těch případech, kdy správní orgán vydal opatření obecné povahy na základě zmocnění uvedeného ve zvláštním zákoně nebo tehdy, pokud svůj akt takto označil, ačkoliv k jeho vydání výslovně zmocněn nebyl. V druhém případě však bude takovýto postup zajisté bez dalšího důvodem ke zrušení tohoto aktu. Zastupitelstvo hlavního města Prahy svým usnesením ze dne 14. 9. 2006 bodem II. schválilo návrh změny Z 1000/00 Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, jehož součástí je návrh rozhodnutí o podaných námitkách vlastníků, a to za účinnosti správního řádu, který ve své části šesté upravuje institut opatření obecné povahy. Na režim vydávání opatření obecné povahy tak beze zbytku dopadala ustanovení části šesté správního řádu. Zvláštní zákon, který pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace v té době upravoval, tj. stavební zákon, však pro žádnou z činností prováděnou správními orgány na úseku územního plánování a stavebního řízení vydávání opatření obecné povahy nepředepisoval. Formou opatření obecné povahy jsou územní plány vydávány až na základě nového stavebního zákona, který nabyl účinnosti teprve dnem 1. 1. 2007. Z uvedených důvodů proto územní plán sídelního útvaru hlavního města Prahy, schválený usnesením zastupitelstva dne 14. 9. 2006, ani samo toto usnesení o jeho schválení včetně návrhu rozhodnutí o podaných námitkách vlastníků, opatřením obecné povahy nejsou. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti rovněž poukázal na skutečnost, že právní řád obsahuje prostředky, kterými je zajišťován dozor nad výkonem samostatné působnosti hlavního města Prahy, o kterou se v projednávané věci, podle § 23 odst. 3 stavebního zákona, jedná. Usnesení zastupitelstva hlavního města Prahy v samostatné působnosti podléhá podle § 107 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, dozoru Ministerstva vnitra, přičemž tento ústřední orgán státní správy je oprávněn vedle výzvy ke zjednání nápravy v případě rozporu usnesení zastupitelstva se zákonem nebo jiným právním předpisem též pozastavit výkon takového usnesení a v případě absence nápravy podat soudu ve správním soudnictví žalobu na zrušení takového usnesení podle § 67 písm. a) s. ř. s. Pravomoc Nejvyššího správního soudu zasahovat do usnesení zastupitelstva hlavního města Prahy vydaného do 31. 12. 2006 podle v té době účinného stavebního zákona a § 59 odst. 2 písm. e) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze"), by byla podle názoru Nejvyššího správního soudu nejen protiústavní, nýbrž i překrývající se s jinými právními nástroji. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti procesnímu postupu Nejvyššího správního soudu, který pokud měl za to, že není příslušný k projednání věci, měl dle § 7 odst. 5 s. ř. s. věc vrátit Městskému soudu v Praze, a nikoli podání odmítnout. Podle judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94) pokud soud zastavil řízení, aniž k tomu měl zcela jasné a nepopíratelné důvody, pak takový postup je nutné hodnotit jako odepření práva na soudní ochranu. Stěžovatelka se domnívá, že právě k tomu došlo v projednávané věci, neboť není rozhodné, zda došlo k zastavení či odmítnutí věci, protože v obou případech jde o odepření přístupu k soudu. V dané věci se navíc jednalo o věc Nejvyššímu správnímu soudu postoupenou, o které by jinak rozhodoval na základě opravného prostředku, stěžovatelka tak byla také zkrácena na svém právu na užití řádného opravného prostředku. V důsledku napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dle stěžovatelky bylo znemožněno řešení kompetenční otázky, tedy příslušnosti soudu a bylo zamezeno tomu, aby se věcí znovu mohl zabývat Městský soud v Praze. Stěžovatelka nesouhlasí také s tím, že Nejvyšší správní soud, který vycházel z právní argumentace Městského soudu v Praze, posoudil její původní návrh jako návrh na zrušení opatření obecné povahy, ačkoli se stěžovatelka nedomáhala zrušení opatření obecné povahy, nýbrž zrušení usnesení zastupitelstva. Stěžovatelká má tedy za to, že pokud Nejvyšší správní soud věc ani neprojednal, ani ji nevrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, z procesních důvodů znemožnil projednání věci, čímž došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že námitky stěžovatelky nesměřovaly proti závěru Nejvyššího správního soudu (vycházejícího z usnesení rozšířeného senátu