I.ÚS 2206/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2206/12 ze dne 1. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 18 Co 374/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 39 C 71/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností doručenou dne 13. 6. 2012 stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 a 95 Ústavy, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě navrhoval zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Stěžovatel se jako žalobce domáhal v řízení proti České republice, Ministerstvu financí zaplacení částky 80.623.614 Kč jako náhrady za nemovitý majetek, nuceně zanechaný jeho zemřelými rodiči na Podkarpatské Rusi. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 39 C 71/2009, nárok na náhradu zčásti přiznal, a to ve výši 1.449.167 Kč, ale ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, č. j. 18 Co 374/2010-100, k odlišnému názoru, totiž že právo na náhradu za nemovitosti, zanechané na Podkarpatské Rusi stěžovateli nesvědčí. Proto citovaný rozsudek obvodního soudu změnil ve vyhovujícím výroku a žalobu zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací se s tímto závěrem ztotožnil. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1377/2011, bylo ve výroku I. zamítnuto stěžovatelovo dovolání v části směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 18 Co 374/2010, jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 39 C 71/2009; ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto. Podstatou právních závěrů odvolacího soudu i Nejvyššího soudu zejména bylo, že zmírnění majetkové křivdy může stěžovatel dosáhnout toliko za podmínek, stanovených zákonem č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením tehdejšímu Svazu sovětských socialistických republik. Odvolací soud doplnil, že je na žalobci, aby se svých práv stanoveným postupem v určené lhůtě u příslušného orgánu domáhal. (Zde Ústavní soud jen poznamenává, že odvolací soud se dopustil zřejmého omylu, jestliže uvedl, že nárok je nutno uplatnit do 31. 12. 2012; v citovaném zákoně je však v ust. § 5 odst. 1 stanovena lhůta do 31. 12. 2013.) II. Ke skutkovému stavu věci stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvedl zejména následující. Rodiče stěžovatele, manželé J. a F. P., byli občany ČSR a vlastníky několika nemovitostí v k.ú. Jasina, Rachovo, Akna-Rachovo a Bočko-Rachovo (specifikovaných v Přihlášce k soupisu majetku ze dne 12. 3. 1947) na území Podkarpatské Rusi, která až do 29. 6. 1945 byla součástí Československé republiky. Vlastnictví a hodnotu těchto nemovitostí (7.245.833 Kčs) vzal Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně v této věci za prokázané. V souvislosti se smluvním postoupením území Podkarpatské Rusi Smlouvou se SSSR stěžovatelovi rodiče nemovitosti na Podkarpatské Rusi zanechali a pozbyli k nim vlastnické právo. Po příchodu na území nově vymezeného Československa podali Přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území Zakarpatské Ukrajiny dle vládního nař. č. 8/1947 Sb. a v souladu s ust. čl. 2 Protokolu ke Smlouvě se SSSR očekávali, že za nemovitosti obdrží náhradu. Dříve, než bylo právo na náhradu za zanechané nemovitosti přiznáno, došlo v Československu k zásadní změně politických poměrů a byla přijata tomu odpovídající vnitrostátní úprava, která fakticky nárok na náhradu za zanechané nemovitosti vylučovala. Jednalo se zejména o zák. č. 42/1958 Sb. a vyhl. č. 159/1959. S odkazem na tuto úpravu byla stěžovatelovým rodičům přiznána pouze symbolická náhrada za jeden rodinný domek. Ač se stěžovatel v nynější době opakovaně obracel na Ministerstvo financí se žádostí o rozhodnutí, to o jejich nároku dosud řádně nerozhodlo. S ohledem na shora uvedené se tedy stěžovatel domáhal nároku po svých zemřelých rodičích u obecných soudů, ty mu však dle jeho názoru ochranu rovněž odepřely. Stěžovatel se domnívá, že jeho nárok byl jednoznačně konstituován ustanovením čl. 2 Protokolu ke Smlouvě Československa se SSSR ze dne 29. 6. 1945, na jejímž základě bylo postoupeno území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Dle ust. čl. 2 odst. 1 Protokolu ke Smlouvě se SSSR osoby české a slovenské národnosti, které mají trvalé bydliště na území Podkarpatské Rusi, mají právo optovat pro státní občanství Československé republiky, a to do 1. ledna 1946. Dle ust. čl. 2 odst. 3 Smlouvy se SSSR osoby, které použijí tohoto práva opce, přenesou své bydliště během následujících dvanácti měsíců po obdržení souhlasu příslušné vlády s opcí, do státu, jehož občanství mají přijmout. Za nemovitý majetek dostanou odškodné. Toto ustanovení podle názoru stěžovatele zcela jasně zakládá nárok na náhradu za zanechané nemovitosti a ke své aplikaci nevyžaduje žádnou další (vnitrostátní) úpravu, neboť se jedná se o tzv. self-executing ustanovení, jehož aplikace se jedinec může domáhat přímo vůči státu. K tomuto názoru stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle argumentuje a mj. uvádí, že závěr o přímé aplikovatelnosti ust. čl. 2 odst. 3 a 4 Protokolu ke Smlouvě se SSSR sdílel i veřejný ochránce práv, JUDr. Otakar Motejl, a zastávají jej i odborníci v oblasti mezinárodního práva, mj. dva přední čeští internacionalisté, Š. i J. Stěžovatel poukázal i na skutkovou podobnost věci s případem řešeným Evropským soudem pro lidská práva Broniowski v. Polsko; tam byl předmětem sporu nárok na odškodnění za majetek zanechaný právními předchůdci pana Broniowského po druhé světové válce za řekou Bug z obdobných důvodů jako tomu bylo v případě Podkarpatské Rusi a československých občanů. Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, k němuž došlo tím, že stát (Polsko) zanedbal svoji legislativní povinnost spočívající v adekvátní a včasné úpravě otázky žádostí vztahující se k majetku nacházejícího se za řekou Bug. ESLP se rovněž zabýval otázkou aplikovatelnosti Úmluvy na věc z hlediska její časové působnosti a shledal, že lze aplikovat Úmluvu ratione temporis, ačkoli ke ztrátě nemovitostí, která měla být odškodněna, došlo dávno před přijetím Úmluvy ze strany Polska. Nárok na odškodnění totiž dle ESLP stále trval, a to i v okamžiku přistoupení Polska k Úmluvě, tedy je dána časová působnost Úmluvy v daném případě. Stěžovatel rovněž uvedl, že Sovětský svaz vyplatil Československu jako náhradu za zanechané nemovitosti částku ve výši přibližně 920.000.000 Kč (přičemž výše této částky odpovídala součtu výše všech do té doby k odškodnění přihlášených pohledávek československých občanů). Z této částky bylo prý dosud vyplaceno poškozeným pouze 13.000.000 Kč a zbytek stát použil k jiným účelům. Ačkoli tedy ČSR mělo od SSSR k dispozici prostředky k vyplacení částky za všechny přihlášené nemovitosti v plné výši, ve skutečnosti byl poškozeným vyplacen jen nepatrný zlomek této částky. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil; požádal, aby zejména s ohledem na jeho vyšší věk (81 let) bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu. V doplnění ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 17. 7. 2012, stěžovatel uvedl, že je členem občanského sdružení, Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy. Je mu znám nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, ve kterém soud vyslovil právní názor, že i v případech, kdy byl nárok uplatněn podle předchozí právní úpravy, jako tomu bylo i ve stěžovatelově případě, pak po přijetí zák. č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, má být věc postoupena příslušnému správnímu orgánu k vyřízení jako žádost podaná podle tohoto zákona. Tento zákon však stěžovatel považuje za diskriminační a to ve vztahu k osobám, které sice jsou občany České republiky, ale vzhledem k tomu, že nemají trvalý pobyt na jejím území, nemohou (prý) splnit podmínku předpokládanou ustanovením § 6, odst. 2, písm. b) zákona, neboť nemají platný občanský průkaz. Domnívá se tedy, že podle nové právní úpravy není oprávněnou osobou a z toho důvodu není pro něj nová právní úprava příznivější; je tedy přesvědčen, že mělo být rozhodnuto podle předchozí právní úpravy vykládané vš