I.ÚS 2263/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2263/17 ze dne 15. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Lurie a stěžovatelky Ivany Lurie, zastoupených Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti výroku V. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 74 Cm 10/2011-83 ze dne 25. 3. 2013 a výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 57/2013-221 ze dne 6. 4. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podaným návrhem stěžovatelé usilovali o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 95 Ústavy České republiky, jakož i právo "v podobě legitimního očekávání nabytí majetku v přiměřené lhůtě" a "právo na odškodnění v případě prodlení s plněním". Z připojeného podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 74 Cm 10/2011-83 ze dne 25. 3. 2013, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2013, Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozhodl o žalobě stěžovatelů proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, insolvenčnímu správci dlužníka - Pražského stavebního bytového družstva (dále jen "vedlejší účastník"), a to tak, že řízení v části, v níž se stěžovatelé domáhali nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka učinit vůči nim nabídku na bezúplatný převod bytové a nebytové jednotky - garáže (výrok I.), a v části, v níž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky ve výši 200 Kč za každý den prodlení od 9. 2. 2011 až do dne podání smluv s návrhem na vklad do katastru nemovitostí, včetně příslušenství (výrok II.), zastavil z důvodu zpětvzetí návrhu. Žalobu o nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka uzavřít se stěžovateli ve výrocích blíže specifikované smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky (výrok III.) a garáže (výrok IV.), stejně jako žalobu o zaplacení částky ve výši 200 Kč za každý den prodlení od 1. 11. 2010 do 8. 2 2011, spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok V.), zamítl, načež rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.). Soud prvního stupně v odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastník neporušil svou povinnost zakotvenou v § 285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Poukázal přitom na to, že vedlejší účastník nikdy nezpochybňoval zákonný nárok stěžovatelů (členů Pražského stavebního bytového družstva) na "předkupní právo" k předmětné bytové jednotce a garáži ve smyslu § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), v tehdy účinném znění, naopak jej uznal, když jim učinil nabídku na převod jednotek do vlastnictví. K uzavření příslušných smluv o převodu je však dle soudu možno přistoupit až poté, co oprávněná osoba (zde stěžovatelé) splní svou povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady s tímto převodem spojené a jeho odměnu, jak vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 96 INS 714/2009, 2 VSPH 91/2011-B-988 ze dne 11. 4. 2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 134/2011. Jelikož stěžovatelé do doby rozhodnutí soudu uvedené podmínce nedostáli, byla jejich žaloba shledána předčasnou a nedůvodnou. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 11 Cmo 57/2013-221 ze dne 6. 4. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku V. jako věcně správné potvrdil (výrok I. odvolacího soudu) a v ostatních napadených výrocích III., IV. a VI. jej zrušil (výrok II.). Odvolací soud takto rozhodl poté, co bylo jeho předchozí kasační usnesení ze dne 19. 12. 2013 zrušeno usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4578/2014-201 ze dne 20. 9. 2016. Při novém projednání věci byl vrchní soud vázán právním názorem dovolacího soudu, v souladu s nímž právo stěžovatelů na bezúplatný převod bytové jednotky a nebytové jednotky nemohlo vzniknout dříve, než došlo k zaplacení odměny a náhrady nákladů vedlejšího účastníka dle § 285 odst. 4 insolvenčního zákona. Na podkladě tohoto odvolací soud dospěl k závěru, že před datem 25. 4. 2014, kdy stěžovatelé stanovené náklady a odměnu uhradili, nemohl být vedlejší účastník v prodlení se splněním povinnosti převést stěžovatelům do vlastnictví dotčené jednotky, a tudíž nemohlo stěžovatelům vzniknout ani právo na zaplacení pokuty ve výši 200 Kč denně s příslušenstvím ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů za období od 1. 11. 2010 do 8. 2. 2011. Stěžovatelé se s takovým výsledkem řízení nespokojili. Svou ústavní stížnost směřovali proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v části zamítající jejich žalobu o zaplacení pokuty. Úvodem v ní poukázali na okolnosti, za jakých byla žaloba podána, zejména dlouhodobou nečinnost vedlejšího účastníka při převodu bytových jednotek jednotlivým oprávněným osobám a jeho údajné snahy o obohacení se na úkor oprávněných osob určováním nepřiměřených odměn. V návaznosti na to stěžovatelé zpochybnili soudy zastávaný právní názor, podle něhož oprávněná osoba musí zaplatit insolvenčnímu správci náklady a odměnu před samotnou realizací úkonů souvisejících s bezúplatným převodem bytové a nebytové jednotky, jsouce přesvědčeni, že tento názor nemá oporu v příslušných právních předpisech, resp. je výsledkem účelového a mylného výkladu usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 96 INS 714/2009, 2 VSPH 91/2011-B-988 ze dne 11. 4. 2011. Obecné soudy vadnou interpretací práva, zasahující podle stěžovatelů nepřiměřeně do moci zákonodárné, vytvořily překážku vylučující úspěšné podání žaloby o nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka, jemuž tato umožňuje po libovolně dlouhou dobu, tedy prakticky téměř až do konce insolvenčního řízení setrvat v nečinnosti. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelé poznamenali, že u Nejvyššího soudu byla věc podle rozvrhu práce správně přidělena do senátu 26 Cdo a až teprve následně převedena do senátu 29 Cdo, kterému ovšem dle jejich mínění případ nepříslušelo rozhodovat. V doplňujícím podání ze dne 12. 12. 2017 stěžovatelé vytkli vrchnímu soudu, že nesprávně vymezil kritéria rozhodná pro posouzení otázky prodlení vedlejšího účastníka se splněním povinnosti uzavřít s nimi smlouvu o převodu jednotek a otázky vzniku práva na zaplacení pokuty ve smyslu § 23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Odkázali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2972/2016 ze dne 6. 4. 2017, v souladu s nímž byla pro úsudek o prodlení vedlejšího účastníka právně významná toliko okolnost, zda byl stěžovatelům předložen návrh na uzavření platné smlouvy o převodu jednotek. Jak stěžovatelé dodali, takový návrh před vyhlášením rozhodnutí vrchního soudu neobdrželi. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelé v ústavní stížnosti jako poslední v řadě brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 57/2013-221 ze dne 6. 4. 2017. Toto rozhodnutí bylo přitom stěžovateli doručeno fikcí dne 29. 5. 2017, zatímco stěžovatelce, resp. její tehdejší právní zástupkyni JUDr. Rothové, již dne 17. 5. 2017. Pakliže ústavní stížnost byla podána až dne 21. 7. 2017, tak v případě stěžovatelky k tomu došlo zjevně opožděně. Za dané situace Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh uplatněný po lhůtě určené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Co se týče stížnostního návrhu stěžovatele, tento byl podán včas, je přípustný a splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jeho věcnému přezkumu. Po zvážení předložených námitek i přiloženého listinného materiálu Ústavní soud nicméně shledal, že není opodstatněný. Jeho jádro tvoří polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, že vedlejší účastník dostál svým povinnostem vyplývajícím pro něj z ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona a že v žalobou určeném období nebyl v prodlení s uspokojením nároku stěžovatelů na bezúplatný převod jednotek podle § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatel výklad učiněný obecnými soudy odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvěd