I.ÚS 2435/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2435/23 ze dne 10. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jany Terkošové a 2) Miroslava Šercla, oba zastoupeni Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, č. j. 28 Cdo 1394/2023-1765, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadají stěžovatelé v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají, že Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí porušil zákaz libovůle daný čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, rozhodovaly obecné soudy o žalobě Hlavního města Prahy ("žalobce") směřující proti stěžovatelům, a to na určení vlastnického práva k pozemkům zapsaným u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, v katastrálním území Střížkov, a to na LV číslo x. V prvotním řízení byla žaloba na určení vlastnického práva Obvodním soudem Praha 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. 8 C 62/2006-716, zamítnuta. Předmětem sporu bylo především rozhodnutí odboru výstavby ONV v Praze ze dne 26. 1. 1987, č. j. výst. 2502/3606/86-Br/H (dále jen "rozhodnutí o vyvlastnění"), které mělo být nabývacím titulem žalobce. 3. O odvolání žalobce rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 18 Co 193/2015-762, rozsudek obvodního soudu s dílčí změnou potvrdil. Proti tomuto rozsudku městského soudu podali dovolání všichni účastníci řízení. Stěžovatelé napadali výroky týkající se nákladů řízení, žalobce napadl výroky, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek městského soudu rozhodnutím ze dne 17. 5. 2017, č. j. 26 Cdo 3684/2016-866, zrušil a věc v tomto rozsahu soudu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že rozhodnutí o vyvlastnění není nicotné, a proto z něj obecné soudy musejí vycházet. 4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost. Ta byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2241/17, odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. 5. V následném řízení obvodní soud vyhověl žalobě na určení vlastnického práva rozsudkem ze dne 3. 9. 2021, č. j. 8 C 62/2006-1447. Žalobce i stěžovatelé se proti tomuto rozsudku odvolali. O odvolání rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 18 Co 150/2022-1542, a to tak, že uvedený rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu z části zamítl. 6. Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání žalobce i stěžovatelé. Nejvyšší soud nyní napadeným rozsudkem výrokem I. zrušil rozsudek městského soudu v části výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba, a věc vrátil soudu k dalšímu jednání. Výrokem II. Nejvyšší soud dovolání podané stěžovateli odmítl z důvodu absence dovolacího důvodu dle § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 7. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. 8. Proti oběma výrokům v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost. 9. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku) ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k výroku I. rozsudku) podle § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona. 10. Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zákona), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná. Povaze řízení o ústavní stížnosti by proto taktéž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. 11. Ústavní soud proto shledal, že ústavní stížností napadený výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelé nemohou brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k zásahu do práv stěžovatelů, kdy by tento potenciální zásah už nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem (resp. výrokem I.) se totiž "pouze" zrušily některé výroky rozsudku městského soudu a v tomto rozsahu se mu věc vrátila k dalšímu řízení. Z toho vyplývá, že stěžovatelé mohou v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které již zčásti uplatňují v ústavní stížnosti. Pouze budou-li mít za to, že následným postupem městského soudu dojde k porušení jejich základních práv a svobod a po vyčerpání mimořádného opravného prostředku (dovolání) mohou následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, či usnesení ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1574/16, a především usnesení ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2241/17, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). 12. V tomto ohledu Ústavnímu soud nezbývá než konstatovat, že ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Proto ani Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se věcně zabýval těmi námitkami, které stěžovatelé v této souvislosti uplatnili. To ovšem nebrání vznesení těchto námitek v dalším řízení před městským soudem. 13. Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že se zabýval v prvé řadě otázkou, zdali se Nejvyšší soud nedopustil svévole, a tedy stěžovateli namítaného porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. 14. Úvodem musí Ústavní soud podotknout, že z povahy výroku II. napadeného rozsudku je zřejmé, že se Nejvyšší soud ani nemohl dopustit zásahu do vlastnického práva stěžovatelů. Je tomu tak z důvodu procesního charakteru daného výroku. Jinými slovy: na tomto místě Nejvyšší soud vyložil toliko důvody, pro které se nemohl dovoláním stěžovatelů věcně zabývat. Referenčním rámcem pro přezkum Ústavním soudem byla proto výhradně otázka, zda se Nejvyšší soud odmítnutím dovolání nedopustil odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Pokud by Ústavní soud takové protiústavní pochybení zjistil, byly by otevřeny pomyslné dveře pro jeho kasační zásah. Ten by pak umožnil Nejvyššímu soudu se věcí meritorně zabývat. 15. Argumentace stěžovatelů je založena na tvrzení, že se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal s jejich námitkami, které vznesli v dovolání. Tím se Nejvyšší soud údajně dopustil zakázané libovůle a tedy i porušení práva spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (poznámka ÚS: ve skutečnosti se jedná o právo na soudní ochranu). Argumentace stěžovatelů se primárně zaměřuje na otázku nicotnosti vyvlastňovacího rozhodnutí, se kterou se taktéž pojí jejich námitky, jež Nejvyšší soud nezohlednil. Dále namítají, že právní závěr, jímž Nejvyšší soud neshledal nicotnost rozhodnutí o vyvlastnění, není řádně odůvodněn. 16. Ústavní soud k námitkám stěžovatelů předně uvádí, že nicotnost postihuje rozhodnutí stižená nejzávažnějšími vadami, "které mají za následek, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl" (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 402/04). Vyslovení nicotnosti správního aktu tak lze chápat jako nejnepříznivější možný následek pochybení, ke kterému je přihlíženo z úřední povinnosti. V mezích civilního soudnictví je pak Nejvyšší soud zásadně omezen toliko na možnost zkoumání nicotnosti správních aktů, avšak nikoli jejich věcné správnosti (k tomu viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, a dále také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000). 17. K této otázce se Nejvyšší soud v projednávané věci opakovaně vyjadřoval, a to jak ve stěžovaném rozsudku (body 19. a 20. odůvodnění), tak velmi podrobně v rozsudku ze dn