I.ÚS 2445/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2445/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. V. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2020, č. j. 22 C 62/2019-121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č.j. 19 Co 282/2020-163, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, č.j. 30 Cdo 488/2021-224, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu uvedeným výše v návětí, a požaduje jejich zrušení Ústavním soudem, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 3 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem městského soudu ze dne 22. 1. 2016, č.j. 43 T 2/2010-20643, uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), v souběhu s trestným činem účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona spáchaných ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona, za něž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce dvou let s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v délce pěti let a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na dobu jednoho roku. Šlo již o druhý rozsudek v této věci poté, co byl Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") původní rozsudek v řízení o odvolání zrušen a věc vrácena k novému projednání. Odvolání proti tomuto druhému rozsudku bylo zamítnuto usnesením vrchního soudu ze dne 16. 3. 2018, č. j. 3 To 69/2017-21174. Dovolání proti tomuto usnesení odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019 (dále též jen "předmětné trestní řízení"). Stěžovatel napadl toto usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 2385/19 ze dne 31. 3. 2020. 3. Stěžovatel uplatnil dne 3. 9. 2018 dle § 14 odst. 1, 3 u vedlejší účastnice dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), nárok na nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, která mu dle jeho tvrzení nebyla kompenzována při ukládání a výměře trestu. Vedlejší účastnice nárok na peněžní satisfakci odmítla a uvedla, že konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním. Stěžovatel se proto domáhal přiznání této peněžité satisfakce žalobou podanou proti vedlejší účastnici u obvodního soudu dle § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu. 4. Napadeným rozsudkem obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 24 083 Kč s úroky z prodlení od 5. 3. 2019 do zaplacení a zamítl žalobu co do částky 475 917 Kč s úrokem z prodlení za den 4. 3. 2019 a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 15 600 Kč. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice městský soud svým napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že v rozsahu, v němž stěžovateli nárok přiznal, žalobu zamítl, a ve zbývajícím rozsahu ji potvrdil. Současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů za prvostupňové i odvolací řízení v celkové výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích ignorovaly, že v předmětném trestním řízení při ukládání trestů nijak nebyla zohledněna délka trestního řízení, která dle stěžovatele byla extrémně dlouhá. Stěžovatel se dovolává judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž je třeba v odůvodnění trestního rozsudku výslovně uvést, jakým způsobem se do výroku o trestu nepřiměřeně dlouhá doba trestního řízení promítla, tedy o kolik byl uložený trest mírnější oproti situaci, v níž by trestní řízení nepřiměřenou délkou zatíženo nebylo. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele tuto judikaturu nerespektují. Výslovně stěžovatel odkazuje na rozsudky ESLP ve věcech Eckle proti Německu ze dne 21. 6. 1983, stížnost č. 8130/78; Jensen proti Dánsku ze dne 14. 2. 2002, stížnost č. 48470/99 a Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, stížnost č. 26390/95 a na nálezy sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287), sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707); rovněž stěžovatel shledává rozpor těchto rozhodnutí se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (publ. jako Rc 58/2011 SbSRS), usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009. IV. Posouzení Ústavním soudem 6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud uvádí, že materiálně se stěžovatelovou námitkou nepromítnutí délky trestního řízení do ukládaných trestů zabýval již v ústavní stížnosti podané proti usnesení o dovolání specifikovaném výše v bodě 2., přičemž ji neshledal za důvodnou, neboť v prvním rozsudku vydaném ve věci délka řízení byla výslovně kompenzována mírnějším trestem, a ačkoliv v druhém rozsudku v předmětném trestním řízení nebyla výslovně zmíněna, je zřejmé, že původní důvody se vztahovaly i na ně, přičemž mezi prvním a druhým rozsudkem uplynula doba 3,5 roku, která by sice mohla svědčit pro další zmírnění, současně však byl stěžovatelův skutek překvalifikován z účastenství ve formě pomoci na spolupachatelství, což svědčilo naopak pro zpřísnění trestu. Délkou trestního řízení mezi prvním a druhým odsuzujícím rozsudkem v předmětném trestním řízení se rovněž materiálně zabývaly soudy i v řízení o odvolání a dovolání a konstatovaly, že pro další zmírnění trestu z této příčiny není dán důvod (viz blíže usnesení sp. zn. IV. ÚS 2385/19 ze dne 31. 3. 2020, body 29. až 32.). Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v ústavní stížnosti podané stěžovatelovým spoluobviněným, který vznesl obsahově obdobnou námitku (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2093/19 ze dne 19. 7. 2019, bod 11.). Od těchto závěrů nemá Ústavní soud důvod se odklonit ani v nynější věci. 8. Na tom ničeho nemůže změnit ani stěžovatelova argumentace, již uplatnil v ústavní stížnosti. Úvodem Ústavní soud rekapituluje svou dřívější judikaturu, podle níž je právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě nedílnou součástí práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. I.