I.ÚS 2566/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2566/22 ze dne 29. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolku Oprávnění věřitelé MS v klasickém lyžování v Liberci 2009 z. s., sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1 - Malá Strana, zastoupeného Mgr. et Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem, sídlem Mácova 520/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 23 Cdo 808/2021-733 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. 13 Co 193/2020-673, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spolku Svaz lyžařů České republiky z. s., sídlem Cukrovarnická 483/42, Praha 6 - Střešovice, a Statutárního města Liberec, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Mezinárodní lyžařská federace a vedlejší účastníci v roce 2004 uzavřeli smlouvu o uspořádání mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci v roce 2009 (tzv. hostitelská smlouva). Uvedené subjekty se mimo jiné dohodly, že budou společně a nerozdílně odpovědní za veškeré závazky uzavřené jimi jednotlivě a kolektivně o uspořádání a organizaci sportovní události. Na základě smlouvy byl založen tzv. místní organizační výbor (občanské sdružení OC FIS NORDIC WSC 2009). Právní předchůdci stěžovatele zajistily organizaci a průběh sportovní akce (např. catering, propagační předměty, vytápění, osvětlení, atp.) podle objednávek a smluv s místním organizačním výborem. Protože sportovní akce byla ztrátová, místní organizační výbor nebyl schopen splnit svoje závazky a po skončení insolvenčního řízení vedenému proti němu byl vymazán z obchodního rejstříku, aniž uspokojil pohledávky právních předchůdců stěžovatele. 2. Stěžovatel se poté žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejších účastnících zaplacení 37 173 279,60 Kč s příslušenstvím jako zaplacení pohledávek vůči místnímu organizačnímu výboru z titulu ručení. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 12. 2019 č. j. 7 C 244/2011-595. Shledal, že tzv. hostitelská smlouva neobsahovala ručitelský závazek, dohodu ve prospěch stěžovatele či že vedlejší účastníci přistoupili k dluhu místního organizačního výboru nebo že veřejně přislíbili jej uhradit. Šlo o závazky místního organizačního výboru, který zanikl. Obvodní soud nadto rozhodl, že stěžovatel nemusí vedlejším účastníkům hradit náklady řízení, protože "na sebe převzal" ekonomickou ztrátu uvedené sportovní akce. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil. Pro městský soud bylo rozhodné, že stěžovatel svůj nárok odvozuje od tzv. hostitelské smlouvy. Ta se však týkala jen práv a povinností jejich účastníků, nikoli stěžovatele (jeho právních předchůdců) a místního organizačního výboru, kteří účastníky smlouvy nebyli. Jde o závazky vzniklé 5 let poté. Z toho důvodu se také nepoužije švýcarské právo, které jako rozhodné právo (podle sjednané volby práva) pro závazky z uvedené smlouvy dopadá jen na její smluvní strany. Z tzv. hostitelské smlouvy nelze dovodit ručitelské prohlášení, mimo jiné již proto, že v době uzavření smlouvy neexistovaly závazky, které tím měly být zajištěny. Nešlo ani o ručitelský závazek svého druhu; rozhodné je, že jde o závazky, které v době uzavření smlouvy byly budoucí a neurčité. 4. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Dovolával-li se stěžovatel použití švýcarského práva s ohledem na volbu práva v tzv. hostitelské smlouvě, práva a povinnosti mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky zaprvé postrádaly mezinárodní prvek. Volba práva proto nemohla být provedena. Zadruhé, i kdyby volba práva provedena byla (v tzv. hostitelské smlouvě), nebyla by přípustná, protože nešlo o závazky stěžovatele; účastníkem smlouvy nebyl ani stěžovatel, ani jeho právní předchůdci, a nikdo z nich volbu práva neprovedl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy pochybily, nepoužily-li na věc švýcarské právo. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho pohledávky mají původ v tzv. hostitelské smlouvě s mezinárodním prvkem, a to v podobě její smluvní strany - Mezinárodní lyžařské federace jako právnické osoby se sídlem ve Švýcarsku. Obecné soudy pominuly, že tzv. hostitelská smlouva obsahovala ujednání o společné a nerozdílné odpovědnosti za závazky z ní vyplývající, jakož i další závazky, do kterých vstoupí jednotlivě nebo kolektivně a které se týkají organizace a uvedení mistrovství světa. Nesprávný je proto závěr, že švýcarské právo se použije jen na strany tzv. hostitelské smlouvy. Jakýkoli obsah tzv. hostitelské smlouvy však bylo nutné posuzovat podle švýcarského práva jako rozhodného práva. Posouzení věci podle příslušné právní úpravy je právem účastníků soudního řízení vyplývajícím z jejich ústavně zaručeného práva na řádně vedené soudní řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 8. Ústředním tvrzením ústavní stížnosti je námitka nesprávného určení rozhodného práva. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu v této problematice platí, že byla-li věc materiálně vyřešena podle správně určeného rozhodného práva, o čemž nebyly pochybnosti, nejde o tzv. kvalifikovanou vadu [srov. přiměřeně nález ze dne 29. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 207/95 (N 17/5 SbNU 147)], i kdyby se odůvodnění použití této kolizní normy obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nevěnoval [viz bod 41 a násl. nálezu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 1095/18 (N 102/94 SbNU 243)]. Platí proto, že nesprávnou aplikací či interpretací kolizní normy je možno dopustit se tzv. kvalifikovaných vad za stejných podmínek, za jakých je možno se jich dopustit porušením norem podústavního, mezinárodního či unijního práva, podle toho, v jakém formálním pramenu práva je kolizní norma obsažena. Neodůvodní-li však orgán veřejné moci výslovně aplikaci určité kolizní normy, která je však věcně správná, o čemž nejsou pochybnosti, zpravidla se jen tím tzv. kvalifikované vady nedopustí. 9. Napadená rozhodnutí spočívají na závěru, že právní vztahy, ze kterých stěžovatel dovozuje svůj nárok, nejsou poměrem s mezinárodním prvkem (podle § 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Obecné soudy přitom vyšly ze závěru, že nárok stěžovatele nejde za žádných okolností dovodit z tzv. hostitelské smlouvy uzavřené mezi dvěma českými právními subjekty a jednou právnickou osobou se sídlem ve Švýcarsku. Jde tedy o to, že ať se na vztahy z tzv. hostitelské smlouvy použije jakékoli právo, pro řešení nyní posuzované věci to není rozhodné. Obecné soudy neshledaly důvod odvozovat nárok stěžovatele od tzv. hostitelské smlouvy, vstupovali-li jeho právní předchůdci do právních vztahů se subjektem, který stranou tzv. hostitelské smlouvy nebyl (tzv. místní organizační výbor). 10. Ústavní soud uv