I.ÚS 2633/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2633/17 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. H., zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem Bartolomějská 304/1, Praha 1, proti jinému zásahu veřejné moci, spočívajícím v postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, Obvodního soudu pro Prahu 4 v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 0 Nt 4005/2017 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 To 245/2017, uvedeným orgánům veřejné moci má být zakázáno pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky, o návrhu na zrušení opatření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 0 Nt 4005/2017, jakož i zrušení ustanovení § 41 odst. 2 a § 178 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů a úhradě nákladů řízení před Ústavním soudem, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala toho, aby obecné soudy vůči ní neprováděly úkony trestního řízení, neboť je tím zasahováno do jejích základních práv a svobod. Svoji ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení § 178 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Dne 1. 12. 2017 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení též ustanovení § 41 odst. 2 shora uvedeného zákona. Ústavní stížnost směřovala rovněž proti postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a domáhala se rovněž zrušení opatření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. 0 Nt 4005/2017. Současně se stěžovatelka domáhala toho, aby bylo shora uvedeným orgánům veřejné moci zakázáno zasahovat do jejich ústavně zaručených práv a svobod. Současně stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu nákladů řízení. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Z ústavní stížnosti se podává, že v březnu 2017 podalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 "písemnost", kterou navrhlo vůči stěžovatelce uložení trestní sankce v podobě ochranného léčení. Stěžovatelka dále uvedla, že nikdy nebyla z ničeho obviněna a nikdy tudíž nebyla trestně stíhaná. Policie ČR v minulosti pouze vedla trestní řízení, jehož počátek byl ohraničen sepsáním úředního záznamu podle § 158 odst. 3 tr. ř. Toto řízení bylo skončeno usnesením Policie ČR, jímž došlo k odložení věci podle § 159a tr. ř. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud nebyla nikdy obviněna, nelze proti ní použít prostředky trestního řádu a ani trestního zákoníku. Stěžovatelka uvedla, že jí bylo do datové schránky doručeno předvolání k veřejnému zasedání na den 26. 4. 2017. Nebyl jí však sdělen předmět řízení. Dalším doručeným dokumentem bylo opatření, kterým byl stěžovatelce ustanoven obhájce jako obviněné v trestním řízení. Během veřejného zasedání byl podle stěžovatelky proces dokazování zatížen vadou. Usnesením ze dne 26. 4. 2017 č. j. 0 Nt 4005/2017-34 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 tak, že uložil stěžovatelce ochranné léčení psychiatrické formou ústavní. Toto usnesení bylo následně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 44 To 245/2017 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle městského soudu má soud prvního stupně pečlivěji zvážit, zda má být ochranné léčení vykonáváno ambulantní nebo ústavní formou. Podle stěžovatelky tak stížnostní soud aproboval postup nalézacího soudu, který vůči ní aplikuje trestní řád, ač pro to nejsou splněny podmínky explicitně definované trestním zákoníkem a trestním řádem. Stěžovatelka považuje ustanovení § 178 odst. 2 tr. ř. za protiústavní, neboť toto umožňuje, aby bylo rozhodnuto o vině. Bez obžaloby lze rovnou podat návrh na trestní sankci. Státní zástupce podle stěžovatelky předjímá, že obviněný bude uznán vinným a jako odsouzenému mu navrhuje trestní sankci nebo jako v případě stěžovatelky, zcela bezúhonné osobě, navrhuje trestní sankci, jako by tato osoba byla již odsouzená. Stěžovatelka se neztotožnila se závěry Nejvyššího soudu obsaženými ve stanovisku trestního kolegia sp. zn. Tpjn 302/2014. Podle jejího názoru je uložení ochranného léčení vyloučené, pokud nebylo zahájeno trestní stíhání. Byla-li pak věc odložena podle § 159a tr. ř., orgány činné v trestním řízení se tím zbavily možnosti užívat proti pachateli prostředky trestního řádu. Ochranné opatření může být podle stěžovatelky uloženo toliko osobám obviněným. Podle stěžovatelky je ustanovení § 178 odst. 2 tr. ř. v rozporu s čl. 40 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Navíc zde platí presumpce neviny. Stejně tak mělo dojít podle stěžovatelky k porušení zásady obsažené v § 2 odst. 8 tr. ř., podle něhož je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, jež podá státní zástupce. Ze shora uvedených důvodů považuje stěžovatelka postup obecných soudů za rozporný s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí trestních soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry trestních soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Podstatou ústavní stížnosti je podle náhledu Ústavního soudu nesouhlas stěžovatelky s tím, že obecné soudy jednají o uložení ochranného opatření, a to navzdory tomu, že v jejím případě došlo k odložení věci podle § 159a tr. ř., přitom stěžovatelka nebyla ani obviněna. Další rozměr ústavní stížnosti je stěžovatelkou spatřován v tom, že státní zástupce by neměl mít možnost podle § 178 odst. 2 tr. ř. podávat samostatně návrh na uložení ochranného opatření. Z obecného úhlu pohledu představuje trestní právo hmotné právní odvětví, které chrání práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení ČR, před trestnými činy, taxativně vymezenými v trestněprávních normách. Trestněprávní ochrana spočívá v tom, že trestní právo hmotné určuje, za jakých podmínek je určitý způsob jednání považován za trestný čin a jaké sankce za něj mohou být uloženy. Nutno uvést, že trestní právo hmotné nechrání výše uvedené zájmy jen a pouze tím, že by stanovovalo trestní sazby za určité deliktní jednání, ale též tím, že stanovuje podmínky pro ukládání tzv. ochranných opatření. Ukládání trestů ve smyslu § 52 tr. z. a ukládání ochranných opatření je třeba vnímat jako instrumentárium, jež je dáno státu k ochraně jednotlivce či společnosti. Způsob, jakým může být státní moc uplatňována v trestním řízení, pak stanoví trestní řád. Skutečnost, že trestní řád stanoví pro ukládání trestů podle § 52 tr. z. a pro ukládání ochranných opatření odlišné podmínky, nepovažuje Ústavní soud za protiústavní, neboť tento postup je logický, a to s ohledem na jejich rozdílnou povahu. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že ochranné opatření je nepochybně trestněprávní sankcí, jež je soudem ukládána při spáchání trestného činu nebo činu jinak trestného. Na rozdíl od trestů lze ochranná opatření ukládat i jiným osobám, než jen pachatelům trestných činů, totiž i pachatelům činů jinak trestných. Namítá-li stěžovatelka, že na ni nelze aplikovat trestní řád, resp. trestní zákon, neboť nedošlo k jejímu obvinění, nelze jí dát zapravdu. Stěžovatelka se snaží svoji argumentaci vystavět na tvrzení, že bez vznesení obvinění prakticky nelze aplikovat trestní řád ani trestní zákon. Při ukládání trestu tomu tak nepochybně je, nicméně v projednávaném případě přichází v úvahu uložení ochranného opatření, jež se zásadním způsobem odlišuje od ukládání trestů