I.ÚS 2700/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2700/19 ze dne 24. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele G. G. a stěžovatelky K. B., zastoupené matkou O. B., zastoupených JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Platnéřská 4, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 345/2018-42 ze dne 14. června 2019 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 A 227/2017-52 ze dne 10. října 2018, a proti oznámení o zahájení řízení vedeného u Policie České republiky č. j. KRPK-67073-10/ČJ-2019/190022 ze dne 21. srpna 2019 o správním vyhoštění, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jakož i oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele. Namítají, že shora uvedenými rozhodnutími měla být porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. 2. Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni stěžovatel brojil proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která nevyhověla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. 1. 2015 č. j. OAM-41463-31/DP-2011. Prvostupňovým správním rozhodnutím ministerstva byla podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání. 3. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že z podkladů rozhodnutí shromážděných ve správním řízení je zcela podložen závěr, že stěžovatel v době povoleného dlouhodobého pobytu od 2.7.2009 do 1.7.2011 neplnil jeho účel, tj. podnikání formou účasti v právnické osobě. 4. Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, avšak následně této stížnosti nevyhověl. Ve svém zamítavém rozsudku poukázal na to, že zákon o pobytu cizinců vychází z předpokladu, že cizinec, který získal povolení k pobytu na území České republiky k určitému účelu, je povinen povolení k jím deklarovanému účelu náležitě využívat. Pokud cizinec nenaplňuje na území České republiky účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu, je na místě mu toto povolení neprodloužit. 5. Kasační soud shledal, že jedinými podnikatelskými aktivitami zjištěnými v průběhu řízení byl jednorázový obchod se šperky v roce 2012, a údajná, leč nijak nedoložená obchodní jednání v roce 2014 s „Turnovem s Českým granátem“. Aby mohlo být konstatováno plnění účelu, pro který byl stěžovateli pobyt povolen, musela by být v předmětném období podnikatelská činnost alespoň převážně vykonávána, což není naplněno ani jednorázovým obchodem, a také ani tvrzeným případným úsilím o její provozování, jak se stěžovatel domníval. 6. Dále kasační soud poukázal na nedostatky správních rozhodnutí z hlediska právních pojmů „nenaplnění účelu předchozího pobytu“ a „neplnění účelu předchozího pobytu.“ Zatímco nenaplnění účelu předchozího pobytu je důvodem pro neprodloužení dlouhodobého pobytu dle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž plnění účelu pobytu se posuzuje do minulosti; neplnění účelu pobytu je důvodem pro neprodloužení dlouhodobého pobytu dle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a posuzuje se k aktuálnímu stavu v průběhu řízení o prodloužení platnosti povolení k pobytu. Zdůraznil, že v případě důvodů neprodloužení pobytu podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců (kdy cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza) zákon jeho aplikaci výslovně podmiňuje zásadou přiměřenosti, zejména z hlediska dopadů do rodinného a soukromého života cizince. Komplikovaná procesní situace byla zapříčiněna tím, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 5. 5. 2014 zrušila původní rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu neodstranění podstatných vad žádosti, tudíž věc byla vrácena k novému projednání téměř tři roky po podání žádosti o prodloužení platnosti povolení. 7. Nejvyšší správní soud však dospěl po posouzení věci k závěru, že v žádném myslitelném období, vůči kterému se žádost měla posuzovat, by stěžovatel podmínky pro prodloužení pobytu nenaplnil. I v případě, že by Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců nehodnotila následující období po žádosti, by nadále byl naplněn důvod pro aplikaci § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Vadný postup Komise, která v případě stěžovatele shledala a z hlediska jejich naplnění posuzovala oba zákonné důvody vedle sebe, tak neměl vliv na zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel skutečně nebyl postupem Komise zkrácen, neboť v případě postupu dle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců posuzovala i otázku přiměřenosti rozhodnutí a dopad tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, což řádně učinila. 8. Následně bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve spojení s § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. O zahájení řízení byl stěžovatel vyrozuměn v záhlaví specifikovaným oznámením ze dne 21. srpna 2019. II. Argumentace v ústavní stížnosti 9. Stěžovatel vychovává s družkou ve společné domácnosti svou nevlastní nezletilou dceru, která je rovněž stěžovatelkou v této věci. Namítají, že neúměrná délka správního a soudního řízení ve věci žádosti stěžovatele o povolení k dlouhodobému pobytu zasáhla do jejich základních práv. Rovněž brojí proti zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele. V této souvislosti požadují vydání předběžného opatření, aby stěžovatel nebyl vyhoštěn z České republiky. 10. Stěžovatel je osoba cizí státní příslušnosti, která na území České republiky žije více než deset let. Má zde sociální vazby a rodinné zázemí. Vychovává zde nezletilou stěžovatelku, která je na něm finančně a citově závislá, a to od jejího narození. Hodlá zde uzavřít sňatek s osobou s trvalým pobytem na území České republiky. Vykonáním vyhoštění stěžovatele by bylo porušeno právo stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život. 11. V případě vyhoštění nebude stěžovatel moci ekonomicky zabezpečit rodinu stěžovatelky, čímž dojde k zásahu do jejich soukromého a rodinného života. Taktéž citová újma obou stěžovatelů bude značná. Ztráta dlouhodobého pobytu znamená rovněž nemožnost výkonu legální práce. Potvrzením rozsudku Nejvyššího správního soudu bude ztíženo postavení stěžovatele při uzavření manželství s matkou stěžovatelky, neboť bude zasaženo do jeho socioekonomické situace. 12. Z výše uvedených důvodů tak stěžovatelé navrhují zrušení rozhodnutí správních soudů, jakož i oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele. Rovněž požadují, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření k odvrácení hrozící vážné újmy, kterou představuje zásah do jejich soukromého a rodinného života. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní stížnost stěžovatele a stěžovatelky směřuje proti rozhodnutím obecných soudů ve věci prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele za účelem podnikání a rovněž proti oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění stěžovatele. 14. K projednání ústavní stížnosti stěžovatelů, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná. V případě stěžovatele byla stížnost podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 15. V případě stěžovatelky však Ústavní soud k této části návrhu konstatuje, že podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. 16. Jelikož stěžovatelka nebyla účastníkem řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele (a ostatně není ani účastníkem řízení o správním vyhoštění stěžovatele), obrátila se nyní na Ústavní soud jako osoba neoprávněná ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a její návrh je na místě odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c)