I.ÚS 2704/23 – Ústavní soud

I.ÚS 2704/23 ze dne 15. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung, a 2) Jana Adama II., knížete z a na Lichtenštejnu, obou zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 22 Cdo 1716/2023-1216, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2023 č. j. 37 Co 240/2021-1129 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. dubna 2021 č. j. 3 C 223/2018-660, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové a 3) Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená čl. 3, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1, čl. 8, a čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) a čl. 6 Úmluvy o odstranění rasové diskriminace (dále jen "Úmluva OSN"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jako žalobci se v předmětném řízení domáhali vyklizení v žalobě uvedených nemovitých věcí, in eventum zaplacení náhrady za tyto nemovitosti. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobní návrh zdůvodnili tím, že stěžovatelka je všeobecným právním nástupcem Františka Josefa II., knížete z Lichtenštejnu, jemuž byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."). Československý stát tak měl v roce 1945 učinit přesto, že o konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, a dále, že František Josef II. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., se na něj nevztahovala. Smrtí Františka Josefa II. Lichtenštejna proto na stěžovatelku, jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo vlastnické právo k nemovitým věcem a stěžovateli k nim pak podle vnitrostátního práva Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací. 3. Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I. až VII.) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výroky VIII. až XIII.). 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázky, které stěžovatelé v obsáhlém dovolání nastínili, řešil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit, a to včetně těch otázek, které stěžovatelé považují za dosud neřešené. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy (včetně práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, a dále podle čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) Úmluvy OSN a práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy. Dále namítají porušení práva, aby byla zachována jejich lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jejich jméno podle čl. 10 Listiny, aby nebyli diskriminováni podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) Úmluvy OSN, práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na účinný opravný prostředek a práva na odčinění a na náhradu škody způsobenou porušením diskriminace ve smyslu čl. 6 Úmluvy OSN, práva svobodně rozhodovat o své národnosti podle čl. 3 odst. 2 Listiny a aby příslušnost k národnosti nebyla na újmu podle čl. 24 Listiny. 7. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji z dále uvedených důvodů. Postačí uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., když stěžovatelé namítají, že soudy dospěly k chybnému závěru o nemožnosti přezkoumávat konfiskační výměry, a tím jim rovněž odepřely projednání věci v plné jurisdikci. K nicotnosti stěžovatelé zejména tvrdí, že Okresní národní výbor v Olomouci zjevně neměl pravomoc vydat konfiskační výměr, neboť zůstavitel měl jako hlava státu imunity vůči jurisdikci a exekuci. Nicotnost dále dovozují z toho, že ke dni vydání konfiskačního výměru podle tehdejších právních předpisů Okresní národní výbor v Olomouci právně neexistoval, a nemohl tak vydat platné rozhodnutí. Stěžovatelé byli také vůči protistraně výrazně znevýhodněni, čímž byla porušena zásada rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Současnou aplikací dekretu se stát zároveň dopustil diskriminace pro etnickou příslušnost zůstavitele, resp. stěžovatele. Hodlal-li stát svou protiprávní držbu legalizovat, měl majetek po právu vyvlastnit a za něj poskytnout náhradu. Stěžovatelé konečně namítají, že soudy porušily právo stěžovatele na ochranu jeho osobnostních práv. Použitím konfiskačního výměru, v němž jeho otce označily za osobu německé národnosti, implicitně určily i jeho etnickou příslušnost, navzdory jejich lichtenštejnské národní identitě. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní