I.ÚS 2763/23 – Ústavní soud

I.ÚS 2763/23 ze dne 22. 5. 2024 Zachování restitučního nároku v případě žádosti restituentů o finanční náhradu a jejího přijetí v určité výši Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Lenky Koupilové, 2) Ivana Mikova, zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 974/2023-532 ze dne 11. 7. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 6/2020-357 ze dne 21. 4. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. 10 Co 6/2020-431 ze dne 17. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a dále a) České republiky - Státního pozemkového úřadu a b) Heleny Sklenářové, zastoupené JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto: I. Výroky II a III rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 974/2023-532 ze dne 11. 7. 2023 byla porušena práva stěžovatelů na rovnost podle článku 1 Listiny základních práv a svobod, na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu legitimního očekávání podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 6/2020-357 ze dne 21. 4. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. 10 Co 6/2020-431 ze dne 17. 5. 2022, v poměru mezi stěžovateli a Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem byla porušena práva stěžovatelů na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu legitimního očekávání podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Rozhodnutí a jejich části se v rozsahu výroků I a II ruší. IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. V. Česká republika - Státní pozemkový úřad nemá právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval - stručně vyjádřeno - tím, zda je ústavně souladný závěr soudů, podle něhož nárok restituenta zanikl, byla-li mu již poskytnuta finanční náhrada, přestože byla vyplacena v nezákonné (neúplné) výši. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 3. Stěžovatelé (a jejich předchůdci) jsou oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"). Spolu s vedlejší účastnicí b) ["žalobkyně H. S.", společně "žalobci"] se v září 2018 obrátili na soud, neboť jim vedlejší účastnice a) ["Státní pozemkový úřad" nebo "SPÚ"] dlouhodobě a soustavně odmítá přiznat finanční náhradu ve správné výši - za odňatý pozemek, který jim nebyl vydán a za který jim byla přiznána náhrada rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy - Pozemkového úřadu č. j. PÚ 580/02 ze dne 10. 10. 2002. 4. Okresní soud v Lounech ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 12 C 168/2018-287 ze dne 15. 8. 2019, ve znění opravného usnesení č. j. 12 C 168/2018-320 ze dne 26. 11. 2019, nahradil projev vůle Státního pozemkového úřadu směřující k uzavření smlouvy s žalobci o převodu náhradních pozemků; současně uložil žalobcům doplatit Státnímu pozemkovému úřadu 44 763,64 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Podle nalézacího soudu jsou žalobci oprávněnými osobami, jimž svědčil nárok na převod náhradních pozemků podle zákona o půdě. Zjistil, že žalobci se v roce 2018 obrátili na Státní pozemkový úřad s žádostí o přecenění nevydaného pozemku s tvrzením, že náhrada za něj nebyla poskytnuta ve správné výši. Následně nalézací soud dospěl k závěru, že ocenění nevydaného pozemku nebylo správné, neboť ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě se nacházel na území hlavního města Prahy. Nevydaný pozemek tak měl být v souladu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1088/12 ze dne 21. 5. 2013 (N 89/69 SbNU 397) oceněn podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. ("vyhláška č. 182/1988 Sb."), částkou 250 Kč za m2, nikoliv 20 Kč za m2. Protože je podle nalézacího soudu postup Státního pozemkového úřadu při uspokojování restitučních nároků žalobců liknavý a svévolný, vznikl jim nárok na to, aby si vybrali zemědělské pozemky i mimo veřejné nabídky a podali žalobu o nahrazení projevu vůle Státního pozemkového úřadu - žalobě proto vyhověl. 5. K odvolání Státního pozemkového úřadu Krajský soud v Ústí nad Labem ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od nalézacího soudu považoval odvolací soud za významné, že stěžovatelka (její právní předchůdkyně) a stěžovatel místo náhradních pozemků uplatnili právo na poskytnutí peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě, s jejíž výší souhlasili a jež byla stěžovatelce vyplacena v roce 2003 a stěžovateli v roce 2006, zatímco žalobkyně H. S. na vypořádání svého restitučního nároku v roce 2012 přijala dva pozemky v celkové hodnotě 46 938 Kč. Za této situace nelze podle odvolacího soudu žalobě o převod vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku Státního pozemkového úřadu vyhovět; vychází totiž z požadavku na přecenění restitučního nároku, který žalobci uplatnili s mnohaletým prodlením (v roce 2018) a který byl již dříve vypořádán. Odvolací soud poukázal na účel zákona o půdě, jímž je zmírnit následky některých křivd, nikoliv úplné napravení všech křivd. Smyslem zákona není nekonečné uplatňování nároků, další otevírání uzavřených nároků při změnách poměrů a způsobu oceňování nemovitostí; je třeba dodržet zásadu právní jistoty. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu v meritorním výroku v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek nalézacího soudu v poměru mezi Státním pozemkovým úřadem a žalobkyní H. S., tak, že se žaloba o nahrazení projevu vůle zamítá, jakož i v souvisejících závislých výrocích, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl. Podle Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu ve vztahu ke stěžovatelům odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi. Finanční náhrada za nevydané pozemky, která vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek Státního pozemkového úřadu, mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky, není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním. Kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž stěžovatelé včas a právně relevantním způsobem - uplatněním práva na její případné doplacení - nebrojili. Odvolacím soudem přijatý závěr se ovšem nemůže uplatnit při posuzování nároku žalobkyně H. S., která na rozdíl od stěžovatelů setrvala na zákonem privilegované naturální restituci a o finanční náhradu nežádala. III. Argumentace stěžovatelů 7. Podstatu obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelů lze shrnout následovně: 8. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl pro stěžovatele překvapivý. Odvolací soud zamítl žalobu stěžovatelů, aniž je poučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle jejich právního názoru a aniž je vyzval k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. Nejvyšší soud tuto vadu nezhojil. 9. Dále stěžovatelé namítají, že nebylo provedeno dokazování k tomu, zda se vzdali svého práva či vyjádřili souhlas s oceněním nevydaného pozemku, a tedy i s výší poskytnuté náhrady. Odvolací soud opomenul důkazy provedené před nalézacím soudem, z nichž vyplynulo, že stěžovatelé svůj nesouhlas s oceněním jejich nároků opakovaně vyjádřili (odkazují mimo jiné na dopisy právní předchůdkyně stěžovatelky ze dne 4. 2. 2003 a ze dne 12. 3. 2003, v němž postup předchůdce Státního pozemkového úřadu popisuje jako "krutý"); nepřihlédl k nim ani Nejvyšší soud. Stěžovatelům není zřejmé, jak se měli proti ocenění jejich nároku bránit "včas a právně relevantním způsobem", neboť stanovení výše náhrady probíhá neformálně a není předmětem správního ani jiného řízení; jsou přesvědčeni, že jejich nárok nebyl uspokojen z důvodu liknavého a svévolného jednání Státního pozemkového úřadu, nikoliv z důvodu jejich neaktivity. Stěžovatelé postupovali vůči Státnímu pozemkovému úřadu ve shodě a dopis předchůdkyně stěžovatelky byl činěn s vědomím ostatních oprávněných osob ze stejného rozhodnutí. 10. Odvolací a Nejvyšší soud se odchýlily od dosavadní roz