I.ÚS 2765/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2765/19 ze dne 14. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Invest Košíře, spol. s r. o., se sídlem Lisztova 10, Kunratice, Praha 4, zastoupené Mgr. et Ing. Jiřím Komárkem, advokátem se sídlem Podlužanská 2203, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 č. j. 21 Cdo 1449/2019-627, dále proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018 č. j. 64 Co 389/2012-576, Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 5103/2017-533, Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 217/2016-473, Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013-385 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 4. 2012 č. j. 31 C 593/2006-316, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, jakož i s návrhem na odklad právní moci rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018 č. j. 64 Co 389/2012-576 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 4. 2012 č. j. 31 C 593/2006-316, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění I Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem a návrh na odklad právní moci rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018 č. j. 64 Co 389/2012-576 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 4. 2012 č. j. 31 C 593/2006-316. II Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je výlučným vlastníkem v ní vymezených nemovitostí. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013-385 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2013 č. j. 64 Co 389/2012-354 (ve znění jeho opravného usnesení ze dne 16. 7. 2013 č. j. 64 Co 389/2012-357) zrušil [s výjimkou výroku, kterým byl zrušen rozsudek obvodního soudu ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanými 2) a 3) a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky] a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dalšími napadenými rozsudky, a to nejprve ze dne 14. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 217/2016-473 a ze dne 14. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 5103/2017-533 zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2015 č. j. 64 Co 389/2012-447, resp. ze dne 18. 4. 2017 č. j. 64 Co 389/2012-503 a věc vždy vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2018 č. j. 64 Co 389/2012-576 napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze odmítl podle § 237 a § 243c odst. 1 o. s. ř., když uvedl, že toto rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Konstatoval, že závěr městského soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v souzené věci vyjádřen již v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4124/2013. Podle něho státní podnik, který při hospodaření s majetkem státu vykonává práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, má právo tento majetek - nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak - též zcizit, a je proto osobou, která je ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), oprávněna navrhnout provedení dobrovolné dražby tohoto majetku. Zakazuje-li však zvláštní právní předpis zcizení majetku státu, s nímž státní podnik hospodaří, a tak je tomu i v případě nemovitostí, které mají být vydány oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), není státní podnik ke zcizení tohoto majetku oprávněn, a nelze ho proto pokládat za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách. Byl-li státní podnik rozhodnutím zakladatele zrušen a provádí-li se jeho likvidace, vztahuje se zákaz zcizení majetku státu, s nímž státní podnik hospodařil, stanovený zvláštním právním předpisem (nestanoví-li tento nebo jiný předpis jinak), též na jeho likvidátora, a tedy ani jeho v takovém případě nelze považovat za oprávněného ke zcizení tohoto majetku, a tedy za vlastníka předmětu dražby ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách. Dovolací soud dále připomněl svou dřívější judikaturu, podle níž jednání, které by neodpovídalo všem stanoveným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu a jeho výsledek nepožívá žádné právní ochrany. Stejně tak je v souladu s jeho ustálenou judikaturou závěr odvolacího soudu, že s ohledem na neprokázání zachování běžné (obvyklé) opatrnosti dražebníka při dokládání právního vztahu osob v postavení vlastníka podle § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách nebyla předmětná dražba řádnou, a že proto nelze právům vydražitele a žalobce přiznat právní ochranu. Dovolací soud dále připomněl, že k otázce dobré víry vydražitele (právního předchůdce stěžovatelky) a stěžovatelky při nabývání předmětné nemovitosti se vyjádřil již v napadeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5103/2017, v němž vyslovil právní názor, že z hlediska obecné myšlenky spravedlnosti, s přihlédnutím k okolnostem daného případu a smyslu právní úpravy obsažené v zákoně o půdě, který spočívá zejména ve zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, bude při tomto střetu práv žalovaných a práv založených případnou dobrou vírou vydražitele a stěžovatelky prvořadé obnovení vlastnictví původních vlastníků předmětného pozemku (jejich právních nástupců). Ani na tomto svém závěru, na který odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí, dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Pokud stěžovatelka namítá, že z žádného z provedených důkazů neplyne, že by nebyla zachována běžná (obvyklá) opatrnost dražebníka při dokládání právního vztahu navrhovatele dražby k předmětu dražby, činí tak neopodstatněně, neboť v projednávané věci důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že dražebník vyvinul náležitou aktivitu k tomu, aby se přesvědčil, že k předmětnému pozemku nebyly uplatněny nároky podle zákona o půdě popřípadě podle jiných restitučních předpisů, leží na žalobci (stěžovatelce). Nejvyšší soud v dalších podrobnostech připomněl např. svůj rozsudek sp. zn. 2 Cdon 257/97 a v něm vyslovený právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, jenž existenci těchto skutečností tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky (obdobně dále také rozsudky sp. zn. 21 Cdo 762/2001, 26 Cdo 732/98 a 26 Cdo 2341/2009). III Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti především připomněla dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a poukázala na to, že rozhodování soudů o nabytí či nenabytí vlastnického práva vydražitele k nemovitosti bylo založeno na doktríně vytvořené Nejvyšším soudem. Stěžovatelka se dále domnívá, že v případě vícenásobného rozhodování věci Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím jí byla upřena možnost rozporovat postup tohoto soudu, navíc se oba přezkumné soudy příliš nezabývaly otázkou dobré víry vydražitele a stěžovatelky a rozhodnutí soudu byla pro ni nepředvídatelná. IV Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a návrh odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 21 Cdo 5103/2017-533, ze dne 14. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 217/2016-473 a ze dne 2. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4124/2013-385 k takovému závěru nedospěl. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná (formální aspekt). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem