I.ÚS 2782/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2782/09 ze dne 25. 11. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. T., zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 22, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2009, č. j. 29 Cdo 3472/2007-234, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2007, č. j. 7 Cmo 450/2006-204, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2006, č. j. 42 Cm 114/2004-138, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 42 Cm114/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti: Žalobou ze dne 18.11.2003 se žalobce Ing. P. P. (dále jen "žalobce") domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by bylo uloženo stěžovateli zaplatit mu 500.000,-Kč s 6 % úrokem z této částky od 16.9.2003 do zaplacení a náklady řízení. Soud I. stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem ze dne 11. února 2004, č. j. 42 Sm 612/2003 - 15, a vymáhané nároky v něm žalobci přiznal. Stěžovatel podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, ve kterých zejména uvedl, že směnka byla vyplněná v rozporu s vyplňovacím prohlášením a ke dni rozhodování soudu neměla vyplněný údaj splatnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2006, č. j. 42 Cm 114/2004 - 138, byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č. j. 7 Cmo 450/2006-204, rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil stěžovateli v tom, že postupem soudu, kdy mu byla v září 2004 vydána kopie směnky bez uvedeného data splatnosti, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud měl zato, že stěžovatelem tvrzená skutečnost z obsahu spisu nevyplývá, naopak z obsahu spisu zcela jasně vyplývá, že současně s podanou žalobou byl předložen originál směnky s nevyplněným datem splatnosti, ačkoli ve skutkových tvrzeních v žalobě bylo uvedeno, že na směnce bylo doplněno datum splatnosti 15. září 2003. Poté, co soud prvního stupně žalobce na tento rozpor upozornil, ten na originál směnky tvrzené datum splatnosti - 15. září 2003 - doplnil, což soud deklaroval pořízením fotokopie směnky dne 10. února 2004, a teprve poté, dne 11. února 2004, vydal směnečný platební rozkaz. Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně, že k datu vydání směnečného platebního rozkazu byla žalobcem předložena perfektní směnka i s vyplněným datem splatnosti, jejíž podoba již odpovídala žalobním tvrzením. Odvolací soud rovněž měl za správný závěr soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky nesprávného vyplnění blankosměnky, přičemž upozornil na to, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný neplatnost vyplňovacího směnečného prohlášení z důvodu nesrozumitelnosti nenamítl. Odvolací soud se přitom neztotožnil s názorem stěžovatele, že částečná nesrozumitelnost směnečného prohlášení, kterou dovodil soud prvního stupně, způsobuje neplatnost celého směnečného prohlášení. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená lidská práva a svobody garantované Listinou základních práv a svobod a to zejména práva vyplývající z čl. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud se podle stěžovatele nevypořádal řádně se všemi argumenty uvedenými v odvolání, dovolací soud pak nesprávně posoudil přípustnost dovolání a pouze formálně se odmítl věcí meritorně zabývat. Konkrétně stěžovatel uvádí, že pokud obdržel soudem vydanou kopii směnky, o níž bylo rozhodováno a v níž nebylo ještě v září 2004 uvedeno datum splatnosti, pak se správně řídil úvahou, že originál této směnky (tedy bez data splatnosti) je uložen v trezoru soudu. Tímto úkonem soudu byl přinejmenším soudem mylně informován a jednal v dobré víře, že obdržel kopii listiny, na kterou se žaloba odvolává, což také vyplývá z jeho podání, která jsou ve spise založená. Originál směnky byl pouze jeden a není možné, aby v předmětném řízení bylo v trezoru soudu založeno originálů více. Pokud soud poskytl stěžovateli nesprávnou listinu a nesprávnou informaci, pak v této skutečnosti spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces. Stejně tak považuje za porušení tohoto svého práva i skutečnost, že soud se nevypořádal řádně s jeho námitkou absolutní neplatnosti tzv. směnečného prohlášení, podle něhož mělo být datum do blankosměnky doplněno. Zásada rovnosti a právo na spravedlivý proces pak byly porušeny již na samém počátku řízení, kdy soud zcela nesprávně vyzýval žalobce k odstranění vady žaloby, když doložená listina nebyla zjevně tou listinou, na kterou se v listině odvolával. Z žaloby bylo dostatečně zřejmé, že žalobce uplatňuje směnečnou pohledávku v žalobě specifikovanou a odvolává se na přiložený listinný důkaz, kterým byla právě směnka. Pokud tato směnka neobsahovala údaje, které byly tvrzeny v žalobě, pak se podle stěžovatele nejedná o vadu žaloby ve smyslu § 43 občanského soudního řádu. Takto podaná žaloba by byla způsobilá projednání, avšak soud by musel vzít v úvahu, že ke svým tvrzením obsaženým v žalobě neunesl žalobce důkazní břemeno. Postupem, který soud v tomto případě zvolil, když žalobce poučil o vadách podání a vyzval ho k jejich odstranění, tak jednomu z účastníků de facto poskytl právní pomoc. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem obecných soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevněnesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu, případně zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavnístížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81,čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpre