I.ÚS 2787/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2787/19 ze dne 19. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vendys & V s.r.o., sídlem Hradešínská 1955/28, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2019 č. j. 5 Afs 61/2017-37 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017 č. j. 6 Af 100/2014-54, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 8. 2019 a doplněna podáním doručeným dne 11. 12. 2019, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Ustanovení § 3a odst. 1 písm. f) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění účinném do 31. 8. 2012, (dále jen "starý zákon o ochraně ovzduší") stanovilo, že osoba uvádějící motorové benziny nebo motorovou naftu do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo osoba, která dodává na daňové území České republiky pro dopravní účely motorové benziny nebo motorovou naftu uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, je povinna zajistit, aby v pohonných hmotách, které uvádí do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok nebo které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie a jsou dodávány na daňové území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok, bylo obsaženo minimální množství biopaliv od 1. 6. 2010 ve výši 6 % objemových z celkového množství motorové nafty přimíchaných do motorové nafty; obsah biopaliva v motorové naftě, uplatněný formou nízkoprocentního přídavku, nesmí překročit výši maximálního podílu stanoveného do 7 % objemových. 3. Podle § 3a odst. 2 starého zákona o ochraně ovzduší povinnost podle odstavce 1 lze splnit i uvedením čistého biopaliva nebo směsného paliva podle zvláštního právního předpisu upravujícího pohonné hmoty do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo dodáním čistého biopaliva nebo směsného paliva, které bylo uvedeno do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, na daňové území České republiky pro dopravní účely v rozsahu podle odstavce 1. 4. Nesplnění povinnosti podle § 3a odst. 1 starého zákona o ochraně ovzduší mělo podle odstavce 10 za následek vznik povinnosti povinné osoby zaplatit poplatek z objemu biopaliv, které měla uvést do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo které měla dodat na daňové území České republiky v pohonných hmotách uvedených do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie za uplynulý rok. Výše poplatku byla v odstavci 11 stanovena jako součin množství neuvedeného biopaliva podle odstavce 1 v litrech a částky 40 Kč. 5. Povinnost podle § 3a odst. 1 starého zákona o ochraně ovzduší se vztahovala i na stěžovatelku, která dlouhodobě podniká v oblasti výroby a distribuce pohonných hmot a v období roku 2011 uvedla do volného daňového oběhu motorovou naftu. Stěžovatelka měla v úmyslu splnit tuto povinnost prostřednictvím biopaliva metylesteru mastných kyselin, kód nomenklatury 3824 90 99, (dále jen "FAME") které v minulosti dopravovala z jiných členských států Evropské unie a uváděla do volného daňového oběhu v České republice. Vzhledem k možnosti odebírat FAME od lokální dodavatelky, společnosti PREOL, a.s., se rozhodla počínaje rokem 2011 plnit svou povinnost odběrem tohoto biopaliva z daňového skladu uvedené dodavatelky v Lovosicích. Protože společnost PREOL, a.s. vyráběla v rozhodném období ve svém daňovém skladu pouze FAME, nebyla povinnou osobou podle starého zákona o ochraně ovzduší, která by musela vykazovat množství biopaliva uvedeného do volného daňového oběhu. 6. Stěžovatelce bylo v roce 2011 uděleno zvláštní povolení podle § 13 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen "zákon o spotřebních daních"), k přijímání a prodeji vybraných výrobků osvobozených od daně. Právě na jeho základě mohla od společnosti PREOL, a.s. odebírat FAME, neboť toto biopalivo, jestliže bylo určeno k použití, nabízeno k prodeji nebo používáno pro pohon motorů, bylo podle § 49 odst. 17 zákona o spotřebních daních osvobozeno od spotřební daně. V roce 2011 takto stěžovatelka převzala od uvedené dodavatelky FAME v celkovém množství 1 109 086 litrů (978,78 tun). Skutečnost, že přijímala FAME na základě zmíněného zvláštního povolení, měla za následek, že toto biopalivo bylo uvedeno do volného daňového oběhu společností PREOL, a.s. 7. Dne 30. 1. 2012 podala stěžovatelka Celnímu úřadu Praha D5 řádné hlášení podle § 3a odst. 9 starého zákona o ochraně ovzduší o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za rok 2011. Na jeho základě byl vydán platební výměr ze dne 29. 3. 2012 č. j. 3235-4/2012-177600-024, kterým jí uvedený celní úřad stanovil poplatek podle § 3a odst. 10 a 11 starého zákona o ochraně ovzduší za neuvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za kalendářní rok 2011 ve výši 0 Kč. 8. Z podnětu celních orgánů, který měl u stěžovatelky založit pochybnost o správnosti jejího dosavadního postupu, podala dne 11. 9. 2012 následné hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za rok 2011. Rozdíl mezi řádným hlášením a následným hlášením spočíval v tom, že do následného hlášení stěžovatelka nezahrnula biopaliva, která v rozhodném období pořídila od společnosti PREOL, a.s. Podle názoru celních orgánů tato biopaliva nemohla stěžovatelka zahrnout do řádného hlášení, protože nebyla osobou, která je uvedla do volného daňového oběhu. Tato biopaliva přijímala a užívala již ve volném daňovém oběhu, do kterého je uvedla společnost PREOL, a.s. Pokud stěžovatelka chtěla předmětné FAME zahrnout do svého hlášení, měla je nakoupit v režimu podmíněného osvobození od daně a v souladu s § 24 zákona o spotřebních daních je v tomto režimu dopravit do místa přímého dodání nebo do svého daňového skladu a následně je osvobozené od spotřební daně uvést do volného daňového oběhu, a nikoli uplatnit nárok na osvobození od spotřební daně u své dodavatelky. Teprve tímto postupem by podle celních úřadů byla v postavení osoby, jež FAME uvedla do volného daňového oběhu a mohla by je oprávněně zahrnout do svého hlášení coby čisté biopalivo uvedené jí do volného daňového oběhu. Celní úřad Praha D5 na základě následného hlášení dodatečným platebním výměrem ze dne 21. 11. 2012 č. j. 38270/2012-177600-024 uložil stěžovatelce pokutu ve výši 32 663 033 Kč podle § 19 odst. 10 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, (dále jen "nový zákon o ochraně ovzduší") za neuvedení minimálního množství biopaliv do volného oběhu pro dopravní účely za kalendářní rok 2011. 9. Další následné hlášení podala stěžovatelka dne 28. 3. 2013, přičemž tentokrát do něj znovu zahrnula biopaliva uvedená na trh společností PREOL, a.s. Jeho podáním chtěla dosáhnout vydání rozhodnutí, podle něhož měla správně vypočtená pokuta činit 0 Kč. Celní úřad pro hlavní město Prahu poté, co nedošlo k odstranění pochybností postupem podle § 89 a 90 daňového řádu dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 8. 2013 č. j. 56214-7/2013-510000-31 stěžovatelce stanovil podle § 139 a 147 daňového řádu a § 19 odst. 10 nového zákona o ochraně ovzduší rozdíl mezi poslední známou výší pokuty, tedy 32 663 033 Kč, a nově zjištěnou výší pokuty 0 Kč. Tento dodatečný platební výměr byl k odvolání stěžovatelky změněn rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 16. 9. 2014 č. j. 4990-5/2014-900000-304.8 z důvodu nepřesnosti v jeho výroku tak, že pokuta byla dodatečně vyměřena v doměřovacím řízení podle § 143 daňového řádu, zatímco původně bylo uvedeno, že se tak stalo ve vyměřovacím řízení podle § 139 daňového řádu. Ve zbytku byl dodatečný platební výměr ponechán beze změny. 10. Proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2017 č. j. 6 Af 100/2014-54 zamítl. Následná kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 5 Afs 61/2017-37 zamítnuta. Správní soudy se ve svých rozsudcích zabývaly