I.ÚS 2837/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2837/20 ze dne 19. 10. 2020 U 16/102 SbNU 304 Nedostatek aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti na straně zdravotní pojišťovny jakožto nositelky veřejné moci   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti a) České průmyslové zdravotní pojišťovny, sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, b) Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4 - Braník, c) RBP, zdravotní pojišťovny, sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava, d) Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9 - Libeň, e) Zaměstnanecké pojišťovny Škoda, sídlem Husova 302, Mladá Boleslav, a f) Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 - Vinohrady, všech zastoupených doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., sídlem Veleslavínova 59/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2020 č. j. 10 Ad 6/2013-463 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 4 Ads 244/2018-131, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti HARTMANN - RICO, a. s., sídlem Masarykovo náměstí 77, Veverská Bítýška, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Výrok Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 10. 2020, navrhly stěžovatelky zrušení napadených rozsudků z důvodu, že měla být porušena jejich základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatelky jsou resortními, oborovými, podnikovými či dalšími zdravotními pojišťovnami (dále jen "zaměstnanecké pojišťovny"), jejichž postavení je upraveno zákonem České národní rady č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů. V řízení před správními soudy, zahájeném žalobou podanou dne 4. 3. 2013, vedlejší účastnice, která je distributorkou stomických zdravotnických prostředků v České republice, brojila proti snížení úhrady některých jí distribuovaných zdravotnických prostředků. Toto snížení, k němuž došlo od 1. 1. 2013, bylo deklarováno prostřednictvím aktualizovaného číselníku zdravotnických prostředků Svazu zdravotních pojišťoven České republiky, v němž jsou stěžovatelky jako zaměstnanecké pojišťovny sdruženy. Podle vedlejší účastnice mělo ke snížení úhrady dojít v rozporu s § 15 odst. 11 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2018, (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění") a oddílem C přílohy č. 3 k tomuto zákonu. Žaloba byla formulována tak, že směřovala proti rozhodnutí stěžovatelek, eventuálně proti jejich nezákonnému zásahu. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 28. 5. 2013 č. j. 10 Ad 6/2013-149 z důvodu, že výrobci a distributoři zdravotnických prostředků nejsou přímo dotčeni stanovením výše jejich úhrady z veřejného zdravotního pojištění. Tento závěr odpovídal tehdejší ustálené rozhodovací praxi správních soudů. Kasační stížnost vedlejší účastnice proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 4 Ads 60/2013-73. K ústavní stížnosti vedlejší účastnice byl posledně uvedený rozsudek nicméně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 315/14 (N 112/85 SbNU 837), podle něhož stanovením výše úhrady zdravotnických prostředků k přímému zásahu do právní sféry vedlejší účastnice došlo. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 31. 8. 2017 č. j. 4 Ads 60/2013-141 zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. V pokračujícím řízení městský soud rozhodoval o upraveném návrhu vedlejší účastnice, který byl nově koncipován jako žaloba proti nezákonnému zásahu. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2018 č. j. 10 Ad 6/2013-343 určil, že zásah stěžovatelek, kterým tyto od 1. 1. 2013 snížily úhrady (ve výroku rozsudku blíže specifikovaných) 80 zdravotnických prostředků distribuovaných vedlejší účastnicí, byl nezákonný (výrok I), a přikázal stěžovatelkám, aby obnovily stav před nezákonným zásahem, a to tak, že budou tyto zdravotnické prostředky hradit z veřejného zdravotního pojištění do výše, v níž je hradily ke dni 31. 12. 2012 podle číselníku zdravotnických prostředků Svazu zdravotních pojišťoven České republiky v tehdejším znění (výrok II). Městský soud odmítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastnice domáhala, aby soud stěžovatelkám přikázal upravit číselník zdravotnických prostředků Svazu zdravotních pojišťoven České republiky (výrok III), a zamítl žalobu v části, v níž se vedlejší účastnice domáhala, aby soud stěžovatelkám přikázal hradit uvedené zdravotnické prostředky ve výši 100 % jejich ceny ke konečnému spotřebiteli (výrok IV). Stěžovatelkám byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice (výrok V) a vedlejší účastnici byla vrácena část zaplaceného soudního poplatku (výrok VI). 5. Toto rozhodnutí bylo ve výrocích I, II a V zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. 4 Ads 244/2018-131 z důvodu vadné formulace výroku, který obsahoval jak určovací, tak přikazující výrok. Jinak se ale tento soud s věcnými závěry městského soudu ztotožnil a nepřisvědčil kasačním námitkám týkajícím se tvrzených vad řízení. Ve věci tak znovu rozhodoval městský soud, který rozsudkem ze dne 5. 8. 2020 č. j. 10 Ad 6/2013-463 určil, že zásah stěžovatelek spočívající v tom, že s účinností od 1. 1. 2013 snížily úhradu 80 zdravotnických prostředků distribuovaných vedlejší účastnicí, byl nezákonný (výrok I), a znovu rozhodl i o povinnosti stěžovatelek k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici (výrok II). 6. Závěry správních soudů vyslovené v napadených rozsudcích lze stručně shrnout tak, že stěžovatelky snížením úhrad některých zdravotnických prostředků, provedeným na základě příslušných částí oddílu C přílohy č. 3 k zákonu o veřejném zdravotním pojištění, fakticky zasáhly do práv vedlejší účastnice, jejíž podnikatelská činnost spočívá v distribuci těchto zdravotnických prostředků. Šlo o přímý jednorázový zásah s trvajícími účinky. Zákonná úprava, která zmocnění k takovéto regulaci úhrad svěřila zdravotním pojišťovnám, byla (společně s částí § 15 odst. 12 zákona o veřejném zdravotním pojištění) zrušena nálezem ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 3/15 (N 89/85 SbNU 503; 231/2017 Sb.) a vykonatelnost tohoto nálezu byla stanovena uplynutím dne 31. 12. 2018. Správní soudy konstatovaly, že nedodržení požadavku transparentnosti a přezkoumatelnosti postupu stěžovatelek zakládalo nezákonnost i podle tímto nálezem zrušené zákonné úpravy, která se měla nadále použít ve vztahu k období před vykonatelností nálezu. Stejné pochybení přitom shledaly i v posuzované věci. Stěžovatelky měly snížit úhradu zdravotnických prostředků na základě postupu provedeného Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, který nebyly schopny dostatečně konkrétně popsat a ani jim nebyl znám. Vedlejší účastnice ani zájmová sdružení, která hájí její zájmy, zároveň nebyly o chystané změně úhrad a jejím způsobu dopředu informovány. Podle správních soudů nebylo porušeno jen právo vedlejší účastnice podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, ale také základní zásady správní činnosti vyjádřené v § 2 odst. 3 a § 4 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. III. Argumentace stěžovatelek 7. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají nepřípustné retroaktivní vztažení závěrů obsažených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/15 k období před 1. 1. 2019. Odmítají, že by postupovaly v rozporu s tehdejší zákonnou úpravou. V době, kdy mělo dojít k zásahu, jehož se týkala žaloba vedlejší účastnice, postupoval celý trh distributorů a výrobců zdravotnických prostředků v dobré víře v platnost číselníků, které vydávaly Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a prostřednictvím Svazu zdravotních pojišťoven České republiky také stěžovatelky. Správní soudy měly stěžovatelkám vytknout nesplnění povinností, které jim ale tehdejší zákonná úprava nestanovila. Tím jim ve své podstatě uložily tyto povinnosti nad rámec zákona a arbitrárně rozhodly, že nebyly splněny. V řízení před správními soudy mělo být porušeno i právo stěžovatelek na spravedlivý proces. Z provedených důkazů nevyplývá závěr o nezákonnosti jejich postupu, nýbrž je z nich zřejmá koncepce zjišťování výše úhrad a metodika postupu. Rozhodný klíč ke zjištění výše úhrady musel být variabilní, aby zohledňoval nabídku trhu zdravotnických prostředků. Je