I.ÚS 2891/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2891/21 ze dne 15. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem Praha 6, Badeniho 291/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 4. 2021 č. j. 15 P 119/2013-2165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021 č. j. 16 Co 259/2021-2288 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2022, navrhuje stanovení konkrétní podoby jeho styku s dětmi, zrušení povinnosti platit výživné matce a určení otcovství nezletilé dcery. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2022 se pak s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o zvýšení výživného a o změně styku. Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 stanovil stěžovateli (otci) výživné na nezletilého syna ve výši 4 000,- Kč měsíčně a výživné na nezletilou dceru ve výši 3 000 Kč měsíčně (výrok I.), rozhodl o dlužném výživném (výrok II.), zamítl návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilými dětmi (výrok III.) a styk stěžovatele s nezletilými neupravil (výrok IV.). K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej ve výrocích I. a II. tak, že výživné na nezletilého syna činí 5 500,- Kč, výživné na nezletilou dceru 3 500,- Kč a dále změnil výši nedoplatku na výživném. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že od poslední úpravy v roce 2017 došlo ke změně poměrů nezletilých dětí, která odůvodňuje zvýšení výživného i změnu poměrů úpravy styku otce s dětmi. Pokud jde o úpravu styku otce s dětmi, soudy vycházely z toho, že stávající úprava je reálně nepraktikovatelná a styk je třeba přizpůsobit současné situaci, kdy děti jsou již starší, věnují se náročným mimoškolním aktivitám a jsou schopné si styk se stěžovatelem zorganizovat. Po zhodnocení konkrétních okolností případu, jakož i názoru dětí dospěly soudy k závěru, že s ohledem na jejich zájmy a věk není již vhodné pevně určovat čas a frekvenci styku. Pokud jde o výši výživného, soudy dospěly k závěru, že dosavadní výživné ve výši 1 000,- Kč pro každé z dětí je zcela nedostatečné. Odvolací soud po doplnění dokazování a podrobném posouzení majetkových a výdělkových poměrů stěžovatele dospěl k závěru, že tyto odůvodňují zvýšení výživného. Stěžovatel ve vztahu ke svým návrhům, aby Ústavní soud upravil jeho styk s dětmi ve specifikovaném rozsahu a zrušil povinnost platit výživné matce, uvádí, že matka dětí využívá zaměstnanců firmy X k jeho týrání a poškozování dobrého jména a k jeho "okrádání formou posledních rozsudků ve věci". Pokud jde o návrh na určení otcovství k nezletilé dceři, uvádí, že druhé dítě v manželství neplánoval. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2022 stěžovatel především tvrdí, že soudy nesprávně zhodnotily potenciál jeho příjmů ve vztahu k jeho částečné invaliditě, výnosům z nemovitostí a nákladům na bydlení. Nesouhlasí se závěrem soudů, že jako invalidní důchodce je schopen pracovat bez podstatných omezení. Za ještě absurdnější považuje závěr, že by měl prodat či pronajímat byt, v němž bydlí, aby byl schopen platit výživné. Na podporu svých argumentů odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3001/20. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že soudy nerozhodly o úpravě jeho styku s dětmi. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2630/19 tvrdí, že tím došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva dětí a rodičů na úpravu styku. Stěžovatel namítá, že v důsledku napadených rozsudků jej nezletilé děti vídají ve zcela nedostatečném rozsahu, a to přesto, že soudy neuvedly žádné pochybnosti o jeho výchovných schopnostech. Stěžovatel má za to, že v souladu s výše uvedeným nálezem je v dané věci ústavně konformní stanovení střídané péče. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14). Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno potřebné a podrobné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a logicky odůvodnily. Srozumitelně objasnily, o jaké údaje a skutečnosti se opíraly při stanovení výše výživného, přičemž odvolací soud po doplnění dokazování podrobně vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru o odůvodněnosti zvýšení výživného. Navzdory tvrzení stěžovatele soudy při stanovení výše výživného pečlivě zvážily majetkové poměry stěžovatele. Odvolací soud se po doplnění dokazování podrobně zabýval jeho příjmy. Zohlednil, že pobírá částečný invalidní důchod I. stupně přiznaný pro psychické potíže v roce 2014, a také skutečnost, že stěžovatel získal do vlastnictví byt, který byl původně ve společném nájmu manželů, byt používal k podnikání s předmětem činnosti poskytování ubytování a je dále podílovým vlastníkem dalších nemovitostí. Stěžovatel byl zaměstnán jako řidič osobního vozidla a podnikal v taxislužbě, a toto podnikání ukončil v roce 2021 s odůvodněním, že mu bylo na úřadu práce "doporučeno, že ještě 5 let potřebuje mít důchodového pojištění, aby vůbec dosáhl na důchod". Stěžovatel v červnu 2021 ukončil své podnikání pronájmem bytu. Odvolací soud zohlednil příjem stěžovatele za pronájem bytu i pro období od července 2021, neboť dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí o ukončení pronajímání bytu je třeba považovat za rozhodnutí, kterým se stěžovatel dobrovolně zbavil svého významného pravidelného příjmu. Odvolací soud se zabýval i dalšími majetkovými poměry stěžovatele, přičemž poukázal na skutečnost, že v daném případě je třeba při stanovení výživného vzít v potaz i další majetek stěžovatele, resp. je na místě na stěžovateli spravedlivě požadovat, aby se výnosy ze svého majetku podílel na výživě dětí. Již z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelem uváděná judikatura Ústavního soudu na danou věc nedopadá, neboť se týká skutkově i právně jiné situace. Soudy obou stupňů také srozumitelně objasnily, z jakých důvodů v dané věci neupravily styk stěžovatele s nezletilými dětmi. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že stávající úprava styku je nerealizovatelná vzhledem ke změně situace dané především vyšším věkem a potřebami dětí. Při posuzování úpravy styku stěžovatele s dětmi soudy