I.ÚS 3061/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3061/09 ze dne 7. 4. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. E. V., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jako soudu kárného) ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 12 Ksz 2/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 17 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 12 Ksz 2/2008. Tímto rozhodnutím byla jako kárně obviněná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uznána vinnou, že v rozporu s povinností státního zástupce uloženou v § 24 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění zákona č. 14/2002 Sb., vystříhat se ve svém osobním životě i při výkonu svých politických práv všeho, co by mohlo ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce, v rozhovoru, který jako státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poskytla redaktorovi deníku Mladá Fronta Dnes J. K. dne 7. 1. 2008 v budově Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a jehož částečný obsah byl v tomto deníku dne 13. 11. 2008 uveřejněn pod nadpisy "Státní zástupkyně se přátelila s rodinou mafiána" a "splácím dům, proto teď nemůžu rezignovat", zdůvodnila své setrvání ve funkci potřebou splácet hypotéku, ačkoli připustila, že její v minulosti uskutečňované přátelské kontakty s osobami, které jsou veřejně označovány za příslušníky kriminálního prostředí, mohou v současnosti ve veřejnosti vzbudit pochybnosti o důvěryhodnosti státního zástupce a jeho nestrannosti, přičemž v souvislosti s možností odvolání z funkce uvedla: "budu muset dělat všechno proto, aby to bylo co nejdéle, abych toho splatila co nejvíc", tedy (podle závěru Nejvyššího správního soudu) zaviněně porušila povinnost státního zástupce, čímž spáchala kárné provinění podle § 28 č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Za to jí bylo uloženo kárné opatření podle § 30 odst 1 písm. c) zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství - odvolání z funkce. II. V první části obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka protestuje proti úpravě procesu kárného řízení zákonem č. 7/2002 Sb., ve znění novely provedené z.č. 314/2008 Sb. Připomíná, že původní text zákona č. 7/2002 Sb. upravoval kárné řízení jako řízení dvouinstanční, postavené na principu apelace. Ke změně došlo novelou tohoto zákona -zákonem č. 314/2008 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 10. 2008, přibližně tedy dva měsíce před podáním návrhu na zahájení kárného řízení se stěžovatelkou. Podle stěžovatelky není pochyb o tom, že ukončení pracovního poměru, nejde-li o dohodu, rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru (§ 196 z. č. 361/2003 Sb.), rozhodnutí o odvolání z exekutorského úřadu (§ 120 odst. 5 z. č. 120/2001Sb.), odvolání notáře (§ 48 odst. 3 lit. c) z. č. 358/1992 Sb.) nebo vyškrtnutí ze seznamu advokátů (§ 32 odst. 3 lit. e) z. č. 85/1996 Sb.), vždy podléhá soudnímu přezkumu. V některých případech (advokátní komora a notářská komora) je nadto i interní kárné řízení dvoustupňové. Lze v podstatě říci, že všude tam, kde je k výkonu určité profese zapotřebí státního či jiného souhlasu, případně uzavření pracovního nebo služebního poměru, právní úkon, na jehož základě takovouto činnost nebude možno vykonával, vždy může přezkoumat soud. Jedinou výjimku tvoří soudci (někteří) a státní zástupci. Podle názoru stěžovatelky není zřejmé, co mohlo být skutečným důvodem pro redukci kárného řízení v případech soudců běžných soudů a státních zástupců. Při rozhodování o právech a povinnostech, které může být primárně svěřeno nesoudnímu orgánu - správnímu orgánu nebo orgánu s přenesenou působností (typicky např. Kárná komise České advokátní komory), je vždy z Ústavy, resp. Listiny takové rozhodnutí podrobeno soudnímu přezkumu. Z čl. 1 Listiny a z čl. 36 odst. 2 Listiny stěžovatelka dovozuje, že ústavní rámec nedává prostor pro to, aby byly konstruovány dva principy přezkumu do jisté míry zcela stejných rozhodnutí, tedy aby byl tímto založen nerovný systém takového přezkumu. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS 42/04, které se zásadním způsobem zabývá i otázkou omezení základních práv a v kontextu s tím důvodnou či nedůvodnou nerovností mezi subjekty. Jde sice o nerovnost mezi subjekty zúčastněnými na důchodovém pojištění, leč to podle stěžovatelky není podstatné. Stěžovatelka dále s odkazem na zákon o Ústavním soudu uvedla, že případné kárné řízení se soudci Ústavního soudu je evidentně dvouinstanční. Zcela obecně lze tedy říci, že soudci běžných soudů a státní zástupci jsou vyloučeni z úpravy umožňující přezkum výsledků kárného řízení, kde se mimo jiné může rozhodovat o tom, zda nebudou moci nadále vykonávat své povolání, ačkoliv všichni ostatní zaměstnanci a další profesní skupiny na straně jedné a soudci Ústavního soudu na straně druhé požívají dobrodiní minimálně dvouinstančního kárného řízení. Přitom, např. u advokátů, jde dokonce de facto o čtyřinstanční řízení, neboť poté, kdy ve věci tvrzeného kárného provinění advokáta rozhoduje kárný senát a odvolací senát, má advokát právo na přezkoumání jeho rozhodnutí běžným soudem, pochopitelně ve dvouinstančním řízení. Podpůrně lze podle stěžovatelky zmínit tradici dvouinstančního kárného řízení v českých zemích či přesněji v České republice, v bývalé Československé republice ve všech jejích formách od roku 1918 do roku 1989 a konečně i v zemích Koruny české, počínaje minimálně rokem 1914. Jednoinstanční řízení ve věcech soudců a státních zástupců je tedy nevysvětlitelnou anomálií. Stěžovatelka pokračovala a prohlásila, že právo na zaměstnání či právo na přístup k zaměstnání je nutné vnímat i jako právo na určitý regulovaný proces, v jehož důsledku je dotčená osoba zaměstnání zbavena. Podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona se přímou diskriminací rozumí takové jednání včetně opomenutí, kdy se s osobou zachází méně příznivě, než se zachází s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru. Je zjevné, že soudci obecných soudů ani státní zástupci nejsou zařaditelní do některé z výše zmíněných kategorií, aby bylo možné prima facie tvrdit, že současná úprava v zákoně č. 7/2002 Sb. je v rozporu s úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně. Naproti tomu lze podle stěžovatelky tvrdit, že se se soudci obecných soudů a státními zástupci zachází méně příznivě jenom proto, že jsou zmíněnými soudci nebo státními zástupci. Podle názoru stěžovatelky jsou soudci obecných soudů a státní zástupci diskriminováni z důvodů své profese, je tedy porušován antidiskriminační zákon a porušeno je i zmíněné ustanovení článku 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka má zato - nezávisle na předchozích námitkách - že i faktický způsob, jakým NSS rozhodl, jde za hranici toho, co lze považovat za ústavní, tedy za hranici prostoru, v němž se v dané věci měl NSS jako soud kárný pohybovat. Základem vytýkaného skutku je její výrok, či spíše série výroků, obecněji rozhovor, který poskytla redaktorovi deníku Mladá fronda Dnes J. K. Mimo veškerou pochybnost, v tomto rozhovoru neuvedla skutečnosti, které by podléhaly jakémukoliv zvláštnímu režimu, např. služebního tajemství apod., takže obsah rozhovoru je třeba primárně posuzovat z hlediska práva stěžovatelky na svobodu projevu. Do kontrastu s tímto ústavním právem staví soud povinnost státního zástupce vyplývající z ustanovení § 24 odst. 2 z.č. 283/1993 Sb. Podle stěžovatelky však - striktně vzato - nelze požadavek důstojnosti státního zastupitelství a důvěry občanů v jeho řádné fungování podřadit pod žádnou z nezbytností, uvedených v článku 17 odst. 4 Listiny. Důstojnost a vážnost státního zastupitelství, případně důvěra v jeho fungování, není nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, pravděpodobně ani pro bezpečnost státu, zřejmě není "kritická" ani z hlediska veřejné bezpečnosti, tím méně pak ochrany veřejného zdraví a mravnosti. Pravděpodobně nejblíže má státní zastupitelství k bezpečnosti státu, případně k veřejné bezpečnosti, ovšem na druhé straně ani (případně) jednorázové zpochybnění funkce státního zastupitelství, nebo snížení jeho důstojnosti, němůže být považováno za akt ohrožující bezpečnost státu nebo veřejnou bezpečnost. Stěžovatelka uvedla, že z jejího hlediska je věcný spor především o kontext, v němž došlo k uvedenému