I.ÚS 3111/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3111/10 ze dne 31. 1. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. G., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze, Tychonova 3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2010 č. j. 11 Kse 23/2009-100, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovením čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím, resp. řízením, v němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, bylo zasaženo do jeho práv dle čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že úprava kárného řízení ve věcech soudních exekutorů je v rozporu s právem na spravedlivý proces, a to jednak z důvodu složení kárného senátu, jednak proto, že mu nebylo umožněno domáhat se přezkumu kárného rozhodnutí u soudu vyšší instance. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud jsou v souladu s ustanovením § 4b zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), dvěma přísedícími kárného senátu soudní exekutoři, tedy de facto konkurenti v rámci výkonu exekuční činnosti, není takto složený kárný senát nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel zároveň tvrdí, že takto složený kárný senát nesplňuje ani kritéria ve smyslu čl. 2 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 7 Úmluvy, neboť v kárném senátu jsou zastoupeni soudci nejvyšších soudních instancí, jsou zde však v menšině, většinu tvoří přísedící, kteří nejsou soudci nejvyšších soudních instancí, nejsou dokonce vůbec soudci, ale příslušníky jiných právnických povolání, kteří nemají s rozhodováním v soudních věcech žádné zkušenosti, nemusí splňovat žádné kvalifikační předpoklady a v tomto ohledu je na ně nutno nahlížet jako na laiky. Takovým soudním orgánem nemůže být dle stěžovatele dostatečně garantována správnost a dokonce ani spravedlnost rozhodování. V ústavní stížnosti stěžovatel dále rozvádí své přesvědčení o tom, že řízení ve věci kárné odpovědnosti soudních exekutorů je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, a proto osobám obviněným v rámci takového řízení náleží právo na přezkum rozhodnutí nadřízeným soudním orgánem. V této souvislosti stěžovatel dovozuje, že pokud § 116 odst. 3 exekučního řádu umožňuje uložit soudnímu exekutorovi pokutu až do výše stonásobku všeobecného vyměřovacího základu stanoveného podle zákona o důchodovém pojištění, jedná se mimo jakoukoli pochybnost o citelný peněžitý trest ve smyslu tzv. Engelova testu (rozhodnutí ESLP ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), dle kterého půjde o řízení o trestním obvinění v případě, že hrozí v řízení zbavení osobní svobody obviněného, k naplnění této podmínky postačuje i citelný peněžitý trest. Vzhledem k výše zmiňovanému složení kárného senátu je stěžovatel také přesvědčen o tom, že nepřipadá v úvahu ani výjimka z práva na přezkum rozhodnutí dle čl. 2 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě a kárně obviněnému je nutno garantovat právo na přezkoumání rozhodnutí soudem vyšší instance. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že jím spáchané provinění mělo spočívat v průtazích v řízení. Právní předpis však nestanoví, co je míněno průtahy v řízení, resp. jaké prodlení je nutno chápat jako průtahy v řízení, za které by mohlo být uloženo kárné opatření. Ustanovení zákona jsou natolik obecná, že je pod ně možno subsumovat libovolné jednání, a posouzení případné viny kárně obviněného tak leží výhradně na libovůli rozhodujícího orgánu. Stěžovatel tvrdí, že nemohl vědět, jaké jednání je protiprávní (ve smyslu trestné), přesto mu bylo pravomocně uloženo kárné provinění, a to v řízení, které má povahu řízení trestního. Takový stav považuje stěžovatel za rozporný s ústavním pořádkem. Závěrem stěžovatel namítá, že se v průběhu kárného řízení domáhal provedení důkazu výslechem svědka, kterým mělo být prokázáno, že oprávněná v rámci zkoumaného exekučního řízení dala stěžovateli pokyn, aby v exekučním vymáhání nepokračoval. Soud tento návrh zamítl pro nadbytečnost s tím, že existence pokynu není relevantní. Dle názoru kárného senátu musí soudní exekutor dodržovat rovnost účastníků, a i v případě pokynu oprávněného, aby v exekučním řízení nepokračoval, musí konat. Takový závěr považuje stěžovatel za nesprávný a v rozporu s příslušnými právními předpisy. Je nutno zohlednit, že exekuční řízení je zahájeno a vedeno v zájmu oprávněného a je pouze na jeho uvážení, zda v něm bude pokračovat nebo návrh vezme zpět, o to více je nepochybně oprávněn požadovat přerušení provádění výkonu exekuce. Případnou nečinností ze strany soudního exekutora přitom může být postižen pouze oprávněný, neboť v zájmu oprávněného je vymožení pohledávky, zatímco povinný nemá zájem na vymožení pohledávky a nečinností tedy nemůže být postižen. Sám kárný senát přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že za určitých okolností může být návrh oprávněného akceptovatelný. Pokud by tedy mohl být takový pokyn akceptovatelný, mohlo by prokázání takového pokynu ze strany oprávněného znamenat, že nečinnost soudního exekutora byla po určitou dobu důvodná a až překročení určité doby by mohlo znamenat, že započalo běžet prodlení s učiněním exekučního úkonu, které by mohlo být kárným senátem shledáno jako podstata kárného provinění. Pokud tedy kárný senát odmítl výslech navrženého svědka, resp. vyložil právní předpisy uvedeným způsobem, došlo tak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a porušení zákazu libovůle dle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. II. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti opětovně poukázal na skutečnost, že úkony soudního exekutora se v rámci exekučního řízení považují za úkony exekučního soudu, z takového postavení pak vyplývá kárná odpovědnost soudního exekutora, na kterou nemůže mít vliv, že vysoký finanční postih či odvolání z funkce exekutora se dotýká nejen jeho samého, ale také jeho zaměstnanců. Pokud jde o složení kárného senátu, to považuje Nejvyšší správní soud za standardní a nezpůsobující porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud dodává, že ve věci stěžovatele rozhodoval kárný senát ve složení tří soudců, státního zástupce, advokáta a právníka - akademika. Námitky stěžovatele (účast exekutorů) tedy směřují proti právní úpravě, podle které nebylo postupováno. Ohledně námitky stěžovatele, týkající se naplnění skutkové podstaty, která není zákonem přesně definována, odkazuje Nejvyšší správní soud na dřívější judikaturu kárných senátů Exekutorské komory, které již v minulosti označily průtahy v činnosti za kárné provinění. Ohledně dalších námitek odkazuje Nejvyšší správní soud na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09. Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření stěžovateli, aby se k němu mohl vyjádřit. Ve své replice stěžovatel nesouhlasil s odkazem Nejvyššího správního soudu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/09, neboť uvedený nález Ústavního soudu se zabýval otázkou kárné odpovědnosti soudce, tedy státního zaměstnance. Toto rozhodnutí jako celek tedy nemůže být podkladem pro rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele, neboť jsou dány zásadní rozdíly v postavení soudce a soudního exekutora, zejména pro danou věc je relevantní rozdíl z hlediska hrozících sankcí. V tomto ohledu je činnost soudních exekutorů mnohem bližší činnosti advokátů než činnosti soudců, v případě advokátů je však garantováno právo na přezkum rozhodnutí v kárném řízení. Pokud ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud uvádí, že úkony soudního exekutora se v exekučním řízení považují za úkony soudu, jedná se pouze o zákonnou fikci, že úkony činí soud a nikoli exekutor. Skutečnost je však taková, že úkony jsou činěny exekutorem jako nezávislým podnikatelem. Pokud Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na dřívější judikaturu kárných senátů Exekutorské komory, které