I.ÚS 3143/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3143/13 ze dne 23. 3. 2015 N 60/76 SbNU 809 Otázka právní povahy vzletové a přistávací dráhy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 23. března 2015 sp. zn. I. ÚS 3143/13 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 1, adresa pro doručování Ministerstvo obrany, Agentura pro právní zastupování, Praha 6 - Dejvice, náměstí Svobody 471, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 22 Cdo 2417/2011-295, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v řízení o žalobě o určení vlastnického práva ke vzletové a přistávací dráze letiště v Příbrami, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. Evžena Sosny, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou, se sídlem Příbram III, Komenského náměstí 289, a 2. AIR STATION, s. r. o., se sídlem Praha 5, Žitavského 496, zastoupené Mgr. Danou Štumpovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 12, jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 22 Cdo 2417/2011-295 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o určení vlastnického práva ke vzletové a přistávací dráze letiště v Příbrami, založená na argumentaci, že tato je součástí pozemků ve vlastnictví žalobce, pana Evžena Sosny. 3. Podle zjištěného skutkového stavu tvoří Letiště Příbram vzletová a přistávací dráha, včetně dráhy pojezdové a spojovacích drah (vše se živičnými povrchy), a travnatý zelený pás. Žalobce je z hlediska celkové výměry letištní plochy majoritním vlastníkem pozemků, na nichž bylo právním předchůdcem žalované (stěžovatelky) v minulosti letiště vybudováno. Dne 4. 11. 2011 uzavřela stěžovatelka s obchodní společností AIR STATION, s. r. o., kupní smlouvu, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k Letišti Příbram ve prospěch této korporace. 4. Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 7. 2010 č. j. 16 C 118/2009-163 určil, že živičné plochy na pozemcích parc. č. X1, X2, X3 a X4, nacházejících se v kat. úz. a obci Suchodol, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV č. Y, jsou součástí označených pozemků a jejich vlastníkem je žalobce. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky (žalované) rozsudkem ze dne 17. 2. 2011 č. j. 28 Co 646/2010-212 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil s tím, že živičné plochy představují část vzletové a přistávací dráhy letiště. Obecné nalézací soudy ve věci dospěly k závěru, že vybudování vzletové a přistávací dráhy pro letadla je pouze zpracováním povrchu pozemku a jeho zpevněním; není tedy stavbou jako samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. 5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 30. 7. 2013 č. j. 22 Cdo 2417/2011-295 dovolání stěžovatelky směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. 6. Dovolací soud shodně s nižšími obecnými instancemi uzavřel, že v případě pozemku, jehož povrch byl zpracován (položením tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby sloužil jako dráha ke vzletům a přistávání letadel, nejde o stavbu z hlediska občanskoprávního. Vzletová a přistávací dráha jako součást letiště představuje pouze zpevnění povrchu pozemku, tedy jeho určitou kvalitu. Nemůže být současně pozemkem a stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. dvěma rozdílnými věcmi, které by mohly mít na sobě nezávislý právní režim či osud; nelze je od sebe oddělovat, např. samostatně převádět. 7. V odůvodnění svého zamítavého rozsudku argumentoval Nejvyšší soud i tím, že podle § 36 odst. 1 písm. a) zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o civilním letectví") je letištní stavbou dráha ke vzletům a přistávání letadel bez zřetele na její stavebně-technické provedení, tedy i dráha, jež nevznikla stavební činností. Pojem "letištní stavba", jak ho upravuje zákon o civilním letectví, proto nelze zaměňovat se stavbou z pohledu občanskoprávního. Zákon o civilním letectví nedefinuje vzletovou a přistávací dráhu jako samostatnou věc odlišnou od pozemku, na kterém leží. Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud jím je věc v právním smyslu, tj. způsobilý předmět občanskoprávních vztahů; nikoli součást jiné věci. Dovolací soud zde vyšel z tvrzení účastníků sporu (které nepovažoval za nezbytné podrobit odbornému posouzení), že v posuzovaném případě tvoří vzletovou a přistávací dráhu letiště vrstva štěrkopísku, vrstva makadamu a vrstva štěrku polévaného živicí (živičný povrch). Akcentoval rovněž skutečnost, že předmětné pozemky, na kterých se takto upravená dráha ke vzletům a přistávání letadel nachází, jsou v katastru nemovitostí označeny jako "ostatní plocha" se způsobem využití "ostatní dopravní plocha". Podle bodu 2 přílohy k vyhlášce č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), je pozemkem s využitím jako "ostatní dopravní plocha" i "letiště" (pozn.: součástí posouzení věci Ústavním soudem jsou předpisy účinné v období pro věc rozhodném, i když v mezidobí došlo k jejich změnám a doplňkům či vydání předpisu nového). 8. Závěrem Nejvyšší soud vyložil, že dráhu ke vzletům a přistávání letadel nelze posuzovat ani jako pozemní komunikaci ve smyslu § 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), neboť se nejedná o dopravní cestu určenou k užití silničními či jinými vozidly a chodci. Zákon o civilním letectví nerozlišuje (na rozdíl od § 17 odst. 1, 2 zákona o pozemních komunikacích) vlastnictví pozemků pod dráhou ke vzletům a přistávání letadel od vlastnictví samotné dráhy tak, aby se na vzletovou a přistávací dráhu dalo pohlížet jako na samostatný předmět právních vztahů. Takový závěr se nepodává ani z interpretace § 30a zákona o civilním letectví, kde je upravena možnost zřídit prostřednictvím soudu věcné břemeno pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se letiště nachází. Dotčené zákonné ustanovení řeší podle názoru dovolacího soudu otázku "věcného břemene funkčního využití pozemku jako letiště, nikoliv určení břemene k umístění stavby v občanskoprávním smyslu". Na projednávaný případ tedy nelze aplikovat právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007 (viz dále). II. Obsah ústavní stížnosti 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve poukázala na skutkový stav věci. V průběhu padesátých až osmdesátých let minulého století došlo postupnými stavebními úpravami k vybudování vzletové a přistávací dráhy na vojenském záložním letišti v Dlouhé Lhotě (dnes Letiště Příbram). Dráhu ke vzletům a přistávání letadel zde zřídil Československý stát - Ministerstvo národní obrany (právní předchůdce stěžovatelky). Po celou dobu své existence byla vzletová a přistávací dráha Letiště Příbram všemi účastníky právních úkonů, které k ní byly vztaženy, vnímána jako samostatná věc ve vlastnictví stěžovatelky, popř. jejího právního předchůdce. 10. Nejvyšší soud v napadeném zamítavém rozsudku posuzoval otázku vlastnického práva ke vzletové a přistávací dráze letiště pouze z hlediska zákona o civilním letectví a zákona o pozemních komunikacích, aniž by se zabýval tím, zda nejsou dány obecné podmínky k jejímu hodnocení jako samostatné věci z pohledu soukromého práva. Nevypořádal se tak s námitkami stěžovatelky, jež byly obsaženy v jejím dovolání, a zcela pominul dosavadní soudní praxi. 11. Vzletová a přistávací dráha Letiště Příbram splňuje podle názoru stěžovatelky i se zřetelem k ustálené rozhodovací praxi soudů stavebně-technické parametry, na základě kterých ji lze považovat za samosta