I.ÚS 3161/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3161/17 ze dne 18. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sev.en EC, a.s., IČ: 28786009, se sídlem K Elektrárně 227, Chvaletice, zastoupené JUDr. Petrem Zákouckým, LL.M., advokátem, se sídlem Platnéřská 4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. července 2017 č. j. 6 Afs 307/2016-39, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 6 odst. 8, § 7a a § 14a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka je vlastnicí a provozovatelkou výrobny elektřiny, která je zařazena v systému obchodování s emisemi skleníkových plynů. Tento systém vychází z tzv. Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu, v jehož rámci se Evropská unie i její členské státy zavázaly ke snížení svých emisí skleníkových plynů. V unijním právu je právním základem tohoto systému směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003, o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství (Úř. věst. L 275, 25. 10. 2003, s. 631-646; dále též jen "Směrnice"), jež byla do českého právního řádu transponována zákonem č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a o změně některých zákonů. 2. Směrnice ve svém čl. 10 stanoví, že pro pětileté období počínající dnem 1. 1. 2008 přidělí členské státy alespoň 90 % emisních povolenek zdarma. V tomto pětiletém období stěžovatelka bezplatně nabyla emisní povolenky v hodnotě 942 953 122 Kč. Z těchto povolenek však byla stěžovatelce následně vyměřena darovací daň ve výši 298 722 336 Kč podle ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti (dále jen "zákon o trojdani") ve znění účinném od 1. 1. 2010. Stěžovatelka tuto daň řádně uhradila, následně však podala Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj (dále jen "správce daně") dodatečné daňové přiznání, v němž navrhla, aby správce daně vyměřil daň darovací z bezúplatného nabytí emisních povolenek ve výši 0 Kč z důvodu rozporu platebního výměru s čl. 10 Směrnice. 3. Správce daně stěžovatelce nevyhověl a stěžovatelka proti jeho rozhodnutí podala odvolání. Odvolací finanční ředitelství ji částečně vyhovělo a změnilo dodatečný platební výměr pro jeho rozpor s čl. 10 Směrnice tak, že částka daně nově činí 76 098 880 Kč. K rozporu zákona o trojdani se Směrnicí odvolací orgán uvedl, že podobná otázka byla předmětem rozsudku Soudního dvora ze dne 26. 2. 2015 ve věci C-43/14 ŠKO-Energo, ECLI:EU:C:2015:120 (všechna rozhodnutí Soudního dvora citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na https://curia.europa.eu/), a na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015 č. j. 1 Afs 6/2013-184. Na základě této judikatury nesmí být u jednoho provozovatele zdaněno více než 10 % jemu přidělených povolenek, přičemž povolenky přesahující tuto hranici by byly podrobeny dani v rozporu s čl. 10 Směrnice, a tedy neoprávněně. Odvolací finanční ředitelství následně zdanilo 5 % stěžovatelkou nabytých povolenek v roce 2011 a dalších 5 % v roce 2012 a správce daně stěžovatelce vrátil část původně odvedené daně darovací ve výši 222 623 456 Kč. 4. Proti rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žalobu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích tuto žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 19. 10. 2016 č. j. 52 Af 57/2015-56. V odůvodnění odkázal na ustanovení Směrnice i na související judikaturu Soudního dvora a uzavřel, že zákon o trojdani je nutné aplikovat s ohledem na přímý účinek Směrnice tak, že zdanění podléhá pouze 10 % povolenek přidělených stěžovatelce. 5. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rovněž vycházel z rozsudku Soudního dvora ve věci C-43/14 ŠKO-Energo a na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 6/2013-184 a uvedl, že široký rozsah zdanění podle zákona o trojdani se sice ukázal jako rozporný s čl. 10 Směrnice, a proto byl ve prospěch jednotlivce omezen, avšak zákon o trojdani i nadále poskytuje dostatečné zákonné vymezení daně, jelikož z něj bez jakýchkoli pochybností plyne, co je předmětem daně. K tomuto Nejvyšší správní soud dodal, že pokud je vnitrostátní právo vykládáno a aplikováno tak, aby předmětné zdanění dopadlo na maximálně 10 % nabytých povolenek, nelze hovořit o tom, že by národní právo bylo v rozporu s unijním právem a že by proto nebylo aplikovatelné. K námitce stěžovatelky, že Evropská unie nemá pravomoc regulovat přímé daně, Nejvyšší správní soud uvedl, že Směrnice primárně nereguluje oblast daňového práva a neukládá členskému státu povinnost zavést přímou daň; šlo tedy o regulaci přímé daně ze strany České republiky, k čemuž je členský stát zásadně oprávněn. Ve věci namítané retroaktivity darovací daně Nejvyšší správní soud uvedl, že daň dopadla až na povolenky nabyté po účinnosti předmětného zákona a že tento postup je v souladu se závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.; dále jen "nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11"; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Na tentýž nález odkázal Nejvyšší správní soud i ve vztahu k údajné diskriminaci výrobců elektřiny zavedením předmětné darovací daně a uzavřel, že zákonodárce měl při uvalení daně široké pole uvážení a že se při přijímání daného opatření nedopustil zakázané svévole. 6. Zamítavý rozsudek Nejvyššího správního soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítá, že byla porušena ústavněprávní zásada ukládání daní jen na základě zákona dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, resp. právo na vlastnictví dle čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU") a právo na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k porušení svobody podnikání dle čl. 26 Listiny a čl. 16 Listiny EU a že z důvodu zpětné účinnosti aplikovaných právních norem byly porušeny též základní náležitosti demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Postupem orgánů veřejné moci došlo podle stěžovatelky též k porušení ústavní zásady rovnosti před zákonem a zákazu diskriminace dle čl. 1 a čl. 3 Listiny, k porušení primárního práva Evropské unie, zejména čl. 113 a čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU"), čímž měl být porušen i čl. 1 odst. 2 Ústavy, a k porušení zásady dělby moci jako podstatné náležitosti demokratického právního státu ve smyslu čl. 2 Ústavy. 7. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatelka i návrh na zrušení několika ustanovení zákona o trojdani, jelikož v nich spatřuje rozpor s ústavním pořádkem České republiky. II. Hodnocení Ústavního soudu 8. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud však dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že uvalená daň postrádá zákonné vymezení, jelikož nebyla ukládána pouze na základě zákona o trojdani, nýbrž též na základě řady dalších právních skutečností, včetně soudní judikatury. Podle stěžovatelky jde o nepřípustný exces z ústavněprávní kautely, že daň může být uložena toliko zákonem, jak plyne z čl. 11 odst. 5 Listiny. Pokud totiž zákon o trojdani nelze pro rozpor se Směrnicí apliko