I.ÚS 3168/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3168/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Vrány, zastoupeného JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou, sídlem Okružní 433/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2023 č. j. 23 Cdo 2460/2023-202, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. dubna 2023 č. j. 69 Co 424/2022-170 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. srpna 2022 č. j. 10 C 229/2021-139, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a JUDr. Lukáše Jíchy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o zaplacení částky 735 085,59 Kč s příslušenstvím a současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 59 950 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2023 č. j. 69 Co 424/2022-173, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 24 866 Kč. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl v souladu s § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníku náklady dovolacího řízení ve výši 13 988 Kč. Přípustnost dovolání spatřoval stěžovatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení tří otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a jedné otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe. První otázka se týkala toho, zda lze podíl exekutora na odměně nově jmenovaného exekutora považovat in concreto za kupní cenu, druhá otázka se vztahovala k tomu, zda podrobná smluvní úprava převáděných práv a povinností per se vylučuje převod obchodního závodu coby jednoho funkčního celku ve smyslu § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a třetí otázka zněla, zda je určení kupní ceny podstatnou náležitostí smlouvy o koupi závodu podle § 2175 a násl. občanského zákoníku. V rámci otázky procesního práva pak stěžovatel namítal, že krajský soud svým ledabylým odůvodněním zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K prvním dvěma otázkám Nejvyšší soud konstatoval, že výsledek, k němuž soudy při výkladu právního jednání dospěly, není řešením otázky hmotného práva, které by bylo možno přezkoumávat v intencích § 237 občanského soudního řádu, neboť přezkumu podléhá toliko způsob (postup), kterým soudy k takovému závěru o obsahu právního jednání dospěly. Shledal, že rozhodující obecné soudy své úvahy dostatečně vyložily a náležitě odůvodnily závěry, proč byla vyvrácena argumentace o tom, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem šlo o ujednání kupní ceny, a proč v daném případě nemohla dohoda o narovnání představovat smlouvu o převodu závodu. Přípustnost dovolání nemohly podle Nejvyššího soudu založit ani třetí otázka, ke které podotkl, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, ani čtvrtá otázka, neboť námitka vady řízení není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně zdůrazňuje, že je i nadále přesvědčen o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, který se dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, resp. právní argumentací, když v podstatě jen odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Uvádí, že s ohledem na judikaturu, která klade na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu poměrně vysoké nároky, očekával, že Nejvyšší soud přijme v dané věci závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, což se nestalo. Tím bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho shora zmíněných základních práv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Namítá-li stěžovatel v podané ústavní stížnosti nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu toliko s obecným tvrzením, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s jeho odvolací argumentací, avšak bez jakékoliv bližší specifikace, o jakou argumentaci jde (resp. s jakými konkrétními námitkami se krajský soud podle jeho mínění nevypořádal), k tomu lze odkázat na bod 26 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96, ze kterého vyplývá, že odkáže-li odvolací soud stručně na odůvodnění soudu prvostupňového, neznamená to automaticky porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. 10. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení. Z něj pro stěžovatele vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Podanou obecnou ústavní stížnost stěžovatele tak nelze považovat za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by dosáhla standardu důkazního tvrzení a příp. navazujícího důkazního břemene, které stěžovatel ohledně porušení základních práv v řízení o ústavní stížnosti nese (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022). 11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že krajský soud k odvolání stěžovatele posuzovanou věc řádně přezkoumal a po přezkoumání věci shledal, že okresním soudem učiněná skutková zjištění jsou správná. Žádné pochybení pak nezjistil ani v právních závěrech, ke kterým okresní soud dos