I.ÚS 3194/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3194/17 ze dne 27. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Jakubem Špitálským, advokátem se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 15 C 307/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 29 Co 212/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 30 Cdo 33/2017-382, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2017, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v návětí konkretizovaných rozhodnutí obecných soudů, z důvodu, že jimi podle jeho názoru byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že jimi rovněž došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatel výslovně označil svoji ústavní stížnost jako směřující proti shora specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavnímu soudu však navrhl, aby zrušil i ostatní v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Jelikož i proti nim směřovala stěžovatelova argumentace, posoudil Ústavní soud jeho ústavní stížnost dle jejího obsahu jako směřující i proti těmto rozhodnutím obecných soudů. 3. Vedle zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel rovněž Ústavnímu soudu navrhl, aby vyslovil, že: "použití donucovacího prostředku, jenž není uveden v ust. §17 odst. 2 zák. č. 555/1992 Sb., je porušením Ústavy ČR; že plošné používání donucovacích prostředků během provádění úkolu VSČR "eskortování (v zabezpečeném prostředí z věznice do věznice)" bez splnění podmínky ust. §17 odst. 1 zák. č. 555/1992 Sb. - porušuje čl. 3 Úmluvy o ochraně vlastních práv a základních svobod." II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 4. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky zaplacení částky 100.000,- Kč z titulu nemajetkové újmy, kterou žalovaná měla stěžovateli způsobit tím, že ve dnech 19. 3. 2009 a 24. 4. 2009 byl při eskortách (dále jen "předmětné eskorty") mezi věznicemi spoután "škrtícím řetězem s visacím zámkem". Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") svým v návětí specifikovaným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil a dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl, následně však byl tento rozsudek zrušen na podkladě žaloby pro zmatečnost, kterou proti němu stěžovatel podal. Důvod pro zrušení tkvěl v projednání věci před odvolacím soudem bez přítomnosti stěžovatele, ačkoliv odvolací soud měl a mohl dle názoru Nejvyššího soudu jeho přítomnost zajistit. 5. V opakovaném řízení o odvolání opětovně potvrdil odvolací soud prvostupňový rozsudek, a to svým v návětí vymezeným rozsudkem. Proti němu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl svým v návětí specifikovaným usnesením. III. Argumentace stěžovatele a další vyjádření 6. V ústavní stížnosti lze identifikovat tyto vady, které stěžovatel vytýká postupu a rozhodnutím obecných soudů: 1) narušení dispoziční zásady; 2) nesprávné posouzení důkazního břemene; 3) nedostatečnost odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, 4) porušení práva na účinné vyšetřování; 5) nezákonné použití donucovacího prostředku; 6) porušení práva stěžovatele nebýt mučen dle čl. 3 Úmluvy. Podstatné body stěžovatelovy argumentace lze sumarizovat následovně: 7. Ad 1) stěžovatel napadá závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho napadeném usnesení, podle nichž žalobce neprokázal, že použitím předmětného prostředku byla narušena jeho fyzická integrita a že ve svém dovolání formuluje relativně složité právní otázky, na jejichž vyřešení však předchozí rozhodnutí obecných soudů nespočívají. Dle stěžovatele jde o narušení dispoziční zásady, neboť v jeho věci nešlo o narušení tělesné integrity, ale o "nezákonné fyzické násilí - aplikaci nezákonného donucovacího prostředku", jímž byl ve vztahu ke stěžovateli porušen čl. 3 Úmluvy. 8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na některé závěry rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, z nichž stěžovatel dovozuje, že nic prokazovat nemusel, nýbrž že bylo povinností žalované podat uspokojivé vysvětlení, což tato však ani učinit nemohla, neboť neexistuje žádná zákonná licence pro použití donucovacích prostředků proti vězňům. Při předmětných eskortách totiž nebyly splněny podmínky ustanovení § 17 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Vězeňské službě"), pro použití donucovacích prostředků. 9. Ad 3) dle stěžovatele Nejvyšší soud zatížil své napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, která dle jeho názoru vyplývá z toho, že se odmítl zaobírat jím nastíněnými otázkami hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tak nevychází z předmětu sporu a nesplňuje požadavek účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, a to v důsledku systémové závady právního řádu, danou tím, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je nesmyslně podroben procesním pravidlům občanského soudního řádu, dále tím, že absentuje kodifikace porušení čl. 3 Úmluvy coby civilního deliktu a konečně tím, že neexistuje možnost aplikace důkazního standardu "nade vší pochybnost". 10. Ad 4) stěžovatel upozorňuje na údajné systémové porušování procesních povinností vyšetřovat tvrzená porušení čl. 3 Úmluvy, byť v rámci civilního řízení. K tomu se stěžovatel dovolává celé řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která tento jeho názor mají potvrzovat. 11. Ad 5) stěžovatel snáší řadu argumentů na podporu závěru, že byl při předmětných eskortách svázán kusem řetězu, což je nezákonný donucovací prostředek, a tedy jeho nasazení je třeba považovat za nesprávný úřední postup spočívající v použití donucovacích prostředků bez zákonné licence, tedy že došlo k uchýlení se k fyzickému násilí vůči němu, čímž byl porušen absolutní zákaz nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl. 3 Úmluvy. K tomu se mimo jiné dovolává závěrů stanoviska veřejného ochránce práv sp. zn. 755/2010/VOP/MS ze dne 13. 8. 2010 a 16. 11. 2010, které bylo vydáno právě v této jeho věci. 12. Ad 6) stěžovatel prosazuje s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva názor, že byl mučen, neboť k jeho spoutání při předmětných eskortách nebyly splněny podmínky pro použití donucovacího prostředku dle § 17 zákona o Vězeňské službě a navíc vůči němu byl užit donucovací prostředek, který je absolutně nezákonný již sám o sobě. Jelikož pak žalovaná neposkytla k celé věci uspokojivé vysvětlení, porušily obecné soudy jeho právo dle čl. 3 Úmluvy i v jeho procedurální větvi. Ve svých procesních vyjádřeních před obecnými soudy stěžovatel toto své tvrzení opíral mimo jiné o tzv. doktrínu kumulativního efektu. 13. Ústavní soud zaslal stěžovatelovu ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. Všichni z nich toliko odkázali na odůvodnění svých napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud upustil od toho, aby jejich vyjádření zaslal stěžovateli k replice, neboť tato vyjádření neobsahovala žádnou novou argumentaci. 14. Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil předchozí průběh řízení před obecnými soudy, který ostatně mezi účastníky řízení není sporný. IV. Posouzení Ústavním soudem 15. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústa