I.ÚS 321/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 321/26 ze dne 16. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Miguela Šimka, Marcuse Mariani Handofsky a Mariany Handofsky, zastoupených Mgr. Davidem Satkem, advokátem, sídlem Myslíkova 284/32, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 37 C 4/2023-113 ze dne 21. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 95/2025-134 ze dne 17. 4. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2447/2025-159 ze dne 11. 11. 2925, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelé se po vedlejší účastnici domáhali zaplacení částky 160 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za nemovité věci, které byly po 29. 9. 1938 konfiskovány, přičemž jejich převod byl ve smyslu dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. zneplatněn. Uváděli, že jejich právní předchůdci byli spoluvlastníky těchto nemovitostí. Následně je včetně příslušenství nabyla Československá republika zákonem č. 127/1948 Sb., kterým československý stát nabývá pro Svaz sovětských socialistických republik a Spojené státy americké vlastnického práva k některým nemovitostem a movitostem. Uvedený zákon v § 5 odst. 1 předpokládal poskytnutí náhrady podle výměru Ministerstva techniky po slyšení nejvyššího úřadu cenového. Stěžovatelé upozornili, že výměr pro stanovení náhrady nebyl nikdy vydán, a v roce 2017 proto zahájili správní řízení, ve kterém požadovali, aby tento výměr Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo; návrh však ministerstvo zamítlo. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Konstatoval, že stěžovatelé se domáhají nápravy majetkové křivdy, ke které došlo v roce 1948, a měli proto možnost domáhat se nápravy tvrzených křivd v řízení zahájeném podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Skutečnost, že k odnětí došlo na základě zvláštního právního předpisu, přitom nebrání uplatnění nároku podle citovaného restitučního zákona. Žalobci přitom promeškali zákonem stanovenou lhůtu k uplatnění restitučního nároku. 3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho argumentací a uvedl, že stěžovatelé zjevně zmeškali zákonnou prekluzivní lhůtu podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. k uplatnění restitučního nároku, což nelze obcházet cestou projednávané žaloby. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, přičemž se ztotožnil s právním hodnocením nižších soudů. 4. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Uvádějí, že požádali Ministerstvo průmyslu a obchodu o vydání výměru podle zákona č. 127/1948 Sb., ale to jejich žádost zamítlo. Podmínkou splatnosti nároku bylo vydání výměru o náhradě, přičemž splnění této podmínky vedlejší účastnice zmařila, a proto stěžovatelé považují podmínku za splněnou a domáhají se náhrady. Namítají, že v jejich věci není dána věcná, osobní ani časová působnost restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Dokud ze strany státu nedošlo k odmítnutí vydat výměr o náhradě nebo k neuhrazení náhrady, nelze podle stěžovatelů hovořit o majetkové křivdě. Ke křivdě došlo až v roce 2020 správním rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) citovaného restitučního zákona je přitom třeba vykládat tak, že povinnost státu existuje pouze tehdy, když došlo k vyvlastnění bez vyplacení náhrady a tato náhrada měla být vyplacena, ale nebyla. Opačný výklad by nepřípustně zhoršoval postavení stěžovatelů jako věřitelů státu; stát nesmí zneužít restituční zákony k tomu, aby se zbavil svých platných dluhů. Na věc podle stěžovatelů nelze aplikovat stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, ani obecnými soudy citované usnesení sp. zn. III. ÚS 1385/13. 5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. 6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá. 7. Obecné soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily právní závěr, že křivda spočívající v nevyplacení náhrady předvídané zákonem č. 127/1948 Sb. měla být řešena cestou restitučních předpisů, konkrétně restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Jak ostatně upozorňuje rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3218/2011-115 ze dne 12. 2. 2013, již v jeho rozhodnutí č. j. 3 Cdon 1404/96 se uvádí, že došlo-li k odnětí věci podle zvláštního předpisu, pak to samo o sobě nebrání uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1385/13 ze dne 23. 7. 2013 přitom potvrzuje, že k uplatnění nároku na náhradu podle zákona č. 127/1948 Sb. slouží citovaný restituční zákon. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ve věci sp. zn. III. ÚS 1385/13 byla řešena poněkud odlišná situace; důležité je, že ani v tehdy projednávané věci nebyl vydán zákonem předvídaný výměr Ministerstva techniky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3218/2011-115 ze dne 12. 2. 2013, Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 104/2011-99 ze dne 10. 5. 2011 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 66/2008-71 ze dne 29. 11. 2010). 8. Lze shrnout, že závěr obecných soudů, že restituční zákonodárství nelze obcházet vznášením nároků na vyplácení náhrad podle poválečných předpisů, resp. zákona č. 127/1948 Sb., ústavně obstojí. Argumentační konstrukce stěžovatelů ve světle citované prejudikatury naopak obstát nemůže: skutečnost, že nebyl vydán výměr Ministerstva techniky, nebránila uplatnění restitučního nároku. Byť nelze pochybovat o majetkové křivdě spáchané vůči předkům stěžovatelů, uplynutí prekluzivní lhůty k restitučnímu nároku tímto způsobem není možné zhojit. 9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu