I.ÚS 3216/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 N 176/74 SbNU 529 Zásadní změna poměrů a stabilita výchovného prostředí při rozhodování o střídavé výchově   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 ve věci ústavní stížnosti T. Š., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, se sídlem Čs. legií 20, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 217/2013-162 ze dne 10. 7. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 P 1086/2010-116 ze dne 23. 1. 2013 vydaným v řízení o stěžovatelově návrhu na novou úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti, za účasti P. Š., zastoupené Mgr. Ivem Tichovským, advokátem, se sídlem Jaklovecká 18, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 217/2013-162 ze dne 10. 7. 2013 a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 P 1086/2010-116 ze dne 23. 1. 2013 bylo porušeno základní právo stěžovatele na rodinný život a právo na péči o děti garantované čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a právem rodiče na péči o dítě. Přitom odkázal na čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). 2. Stěžovatel je otcem dvou dětí narozených v manželství s vedlejší účastnicí - P. a D. V roce 2010 se manželství fakticky rozpadlo a v únoru 2011 bylo zahájeno rozvodové řízení mezi stěžovatelem a jeho manželkou, matkou obou zmíněných dětí. Stěžovatel v dané době žil v Anglii, kde byl zaměstnán. Manželka i s dvěma dětmi se přistěhovala zpět do České republiky v srpnu 2010, neboť v září P. započal školní docházku. 3. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2011 schválil dohodu rodičů o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti na dobu po rozvodu manželství. Podle dohody byly obě děti svěřeny do péče matky. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 3. 2011. 4. Dne 1. 11. 2011 okresní soud schválil dohodu rodičů o úpravě styku, podle které byl stěžovatel oprávněn se s dětmi stýkat každý sudý týden od čtvrtka do neděle, a zvláštní režim panoval o prázdninách, kdy s dětmi mohl trávit delší období. 5. V březnu 2012 stěžovatel ukončil zaměstnání v Londýně a přestěhoval se zpět do České republiky. Do července 2012 bydlel ve společném domě s dětmi a matkou. 6. V červenci 2012 stěžovatel podal návrh na novou úpravu péče o děti. Žádal, aby děti byly svěřeny do střídavé péče vždy v intervalu po jednom týdnu. Návrh odůvodnil tím, že se definitivně vrátil do České republiky, aby se mohl více podílet na výchově dětí, a našel si byt a zaměstnání v obvodu, kde děti bydlí, aby nemusely měnit školu a školku. 7. Napadeným rozsudkem okresní soud návrh zamítl. Nově však rozšířil styk tak, že stěžovatel je oprávněn se s dětmi stýkat také každý lichý týden po dobu jednoho dne (přesněji 26 h). Soud nezjistil žádné zásadní okolnosti, které by změnily poměry natolik, že by odůvodňovaly nové rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti. Je nepochybné, že nastala změna poměrů na straně otce, který od března 2012 znovu žije v České republice, ovšem sama tato skutečnost, bez toho aniž by byly zjištěny změny okolností na straně dětí a matky, nemůže vést k tomu, aby bylo měněno výchovné prostředí u dětí. Skutečnost, že stěžovatel již nepracuje mimo území České republiky, je však důvodem pro to, aby byl upraven šířeji styk otce s dětmi oproti úpravě předchozí, která vycházela právě ze situace na straně otce, kdy tento pracoval v Anglii. 8. Krajský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Podle jeho shledání mají děti stejnou pozitivní citovou vazbu na oba rodiče, avšak zákonnou podmínkou rozhodnutí o změně výchovy ve smyslu ustáleného výkladu § 28 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, je zásadní změna poměrů na stranách účastníků řízení, která nastala v době od posledního rozhodnutí a pro kterou dosavadní úprava nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte. Musí se tedy jednat o výraznou změnu zásadního rázu, nastalou ve skutečnostech, tvořících skutkový podklad předchozího rozhodnutí, která podle judikatury nemůže tkvět pouze v tom, že na rozdíl od doby dřívějšího rozhodování o výchovném prostředí vykazuje druhý rodič v podstatě stejnou způsobilost k výchově dítěte jako rodič, který dítě vychovává. 9. Pro tento případ to dle krajského soudu znamená, že návrat otce z Anglie v březnu 2012 sám o sobě závěr o podstatné změně poměrů založit nemůže. Na druhou stranu soud relevantní změnu poměrů shledal v tom, že matka má nového partnera a tato skutečnost je provázena nevolí P. s výskytem nového muže v domácnosti. Avšak za podstatný důvod pro potvrzení prvoinstančního rozsudku nakonec považoval shledanou neschopnost rodičů se na čemkoliv ohledně dětí domluvit a obecně absenci jejich vzájemné komunikace týkající se dětí. Přitom střídavá péče klade ještě vyšší nároky na komunikaci mezi rodiči z důvodů společné rodičovské odpovědnosti. Proto v tomto případě krajský soud považoval za vhodnější výlučnou péči jednoho z rodičů zachovat. A to, i když obě děti jsou citově stejně vázány na oba rodiče, starší syn vyjádřil své přání být ve střídavé péči a oba rodiče jsou plně k výchově dětí způsobilí. II. Argumentace stran 10. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo rodiče na péči o dítě. Stěžovatel především nesouhlasí s názorem soudů, že skutečnosti, které nastaly od posledního rozhodnutí, nejsou natolik podstatné, aby umožnily změnu úpravy péče o děti. 11. Stěžovatel má za to, že v daném případě soudy zcela pominuly tu skutečnost, že to byl stěžovatel, který zcela změnil způsob dosavadního života a své dosavadní návyky, vrátil se do České republiky, aby se mohl fakticky podílet na výchově obou dětí ve větším rozsahu, a to i s ohledem na věk dětí, které mají právo na oba své rodiče. V době prvního rozhodování o úpravě rodičovské odpovědnosti k dětem byl totiž zejména syn D. ve velmi útlém věku a stěžovatel souhlasil s tím, aby děti byly svěřeny do péče matky, protože si byl vědom svého častého pobytu v zahraničí a faktu, že zejména D. byl s ohledem na svůj útlý věk více fixován na matku. 12. Stěžovatel dále namítá, že špatná komunikace mezi rodiči nemůže být důvodem nesvěření dětí do střídavé péče. 13. Okresní i krajský soud ve svém vyjádření plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. 14. Statutární město Ostrava prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí městského obvodu Poruba jako kolizní opatrovník dětí v řízení před obecnými soudy ve svém vyjádření navrhlo ústavní stížnosti vyhovět, neboť bylo toho názoru, že napadenými rozhodnutími byla porušena práva dětí na rodinný život. Okresní soud neakceptoval zájem dětí, kterým má být především péče obou rodičů, pokud každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Soud se nezabýval otázkou existence úzkého osobního vztahu a vzájemnou silnou náklonností mezi dětmi a otcem. Dokazováním bylo zjištěno, že oba rodiče mají shodnou schopnost zajistit vývoj dětí. I přesto soud zamítl návrh otce na novou úpravu rodičovské odpovědnosti s odůvodněním, že od posledního rozhodování nedošlo ke změně poměrů natolik, aby odůvodňovaly nové rozhodnutí. Soudy dle jejich názoru však pominuly skutečnost, že výchova dětí není výhradní úlohou matky, a neakceptovaly nezastupitelnou roli otce chlapců v naplňování fyzických, vzdělávacích, emocionálních a dalších potřeb. Již fakt, že se otec vrátil na počátku roku 2012 do České republiky z několikaletého pobytu v Anglii (kde vedl firmu), aby se mohl stejně jako matka podílet na výchově dětí, představuje významnou změnu poměrů. 15. Kolizní opatrovník se dále vyjádřil k tomu, že pro krajský soud byla podstatná absence komunikace rodičů. Domnívá se, že tímto názorem krajský soud utvrdil matku v jejím přesvědčení, že i nadále může komunikaci s otcem zcela odmítat. I přesto, že matka v rámci jednání na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, tak i v rámci výslechu u Krajského soudu v Ostravě uznala, že s otcem skutečně nekomunikuje a nijak jej o dětech neinformuje bez pádného důvodu, byly děti ponechány v její výlučné péči a soud již nezkoumal míru výchovných kompetencí rodičů a důvod nekomunikace mezi rodiči. Přitom pokud starší syn P. má k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou péči vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. V případě nepřekonatelných rozporů mezi oběma rodiči by soud měl aktivně usilovat o zlepšení jejich vztahu, a to např. prostředni