I.ÚS 3278/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3278/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti města Mníšek pod Brdy a Zastupitelstva města Mníšek pod Brdy, obou sídlem Dobříšská 56, Mníšek pod Brdy, a zastoupených Mgr. Beátou Sabolovou, advokátkou, sídlem Pod Dráhou 1637/2, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 2023 č. j. 1 As 11/2023-52 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022 č. j. 51 A 139/2020-147, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Lenky Hanykové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 a čl. 101 odst. 4 Ústavy. K tomu se domáhají odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první stěžovatel územním plánem z roku 2019 podmínil zastavění pozemků na ploše Z62 "předchozí realizací dvoupruhové obousměrné komunikace, vyhovující příslušné ČSN, propojující danou lokalitu s křižovatkou ulice U Nádraží s obslužnou komunikací jihovýchodním směrem, resp. lomením ulice U Nádraží kolem pozemku parc. č. X v k. ú. Mníšek pod Brdy; další podmínkou je zkapacitnění stávajícího úseku ulice U Nádraží až k silnici II/116 a její uvedení do normového stavu dle příslušné ČSN". Vedlejší účastnice vlastní několik pozemků, které se nachází na uvedené ploše a na nichž hodlá postavit 14 rodinných domů. 3. Vedlejší účastnice se u soudu domáhala zrušení dotčené části územního plánu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") návrh nejprve zamítl rozsudkem ze dne 25. 3. 2021 č. j. 51 A 139/2021-80, jenž však posléze zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2022 č. j. 1 As 105/2021-57 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud poté napadeným rozsudkem zrušil územní plán prvního stěžovatele v části textového a grafického vymezení zastavitelné plochy Z62 v rozsahu pozemků ve vlastnictví vedlejší účastnice. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost prvního stěžovatele. 4. Podle správních soudů byl územní plán v dotčené části příliš konkrétní, což odporuje jeho smyslu jako koncepčního nástroje. Územní plán neodpovídá již jen na otázku "kam" má vést dopravní napojení zástavby, ale také "kudy přesně a s jakými parametry". Taková regulace přitom náleží regulačnímu plánu a územnímu rozhodnutí, a daná část územního plánu tak odporuje § 43 odst. 1 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. 5. První stěžovatel dále dotčenou částí územního plánu přinejmenším obešel, ne-li fakticky popřel územní rozhodnutí ze dne 21. 5. 2007 o umístění staveb parcelace pozemků, inženýrských sítí a komunikací na pozemcích vedlejší účastnice. Dané rozhodnutí však u staveb nepočítalo s dopravním napojením ze směru výlučně podle územního plánu, který proto v podmínkách pro zástavbu jde výrazně nad územní rozhodnutí ze dne 21. 5. 2007. Územní plán nemůže přímo zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti jednotlivcům, ani měnit právní účinky existujících správních rozhodnutí. Územní plán v dotčené části činí vedlejší účastnici v jejím záměru závislou na uskutečnění projektu, který o své vůli nemůže ovlivnit, protože jde o stavbu komunikací na pozemcích ve vlastnictví prvního stěžovatele, mimo dotčenou plochu a ve prospěch spíše třetích osob. 6. Není přitom relevantní tvrzení prvního stěžovatele, že se plocha stala zastavitelnou až v důsledku územního plánu, protože to nemá nic společného s oprávněním vedlejší účastnice z územního rozhodnutí. Protože také povinnosti stanovené pro vedlejší účastnici územním plánem nepředstavují otázku proporcionality zásahu do jejích vlastnických práv, ale přímou kolizi s pravomocným územním rozhodnutím, není rozhodné, zda vedlejší účastnice vznesla věcné námitky již v průběhu přijetí územního plánu. Domnívá-li se první stěžovatel, že dopravní řešení podle územního plánu je jediné možné či správné, má jeho zastupitelstvo možnost pořídit územní plán nebo jeho části s prvky regulačního plánu podle § 43 odst. 3 stavebního zákona. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé tvrdí, že jejich územní plán neobchází územní rozhodnutí ze dne 21. 5. 2007 a nepředstavuje zásah do práv vedlejší účastnice, která téměř 17 let nebyla schopná realizovat záměr postavit 14 rodinných domů. Existencí zásahu do práv vedlejší účastnice se ostatně nikdo nezabýval. Podmínky stanovené územním plánem mají řešit nedostatečnou dosavadní kapacitu komunikací, která se realizací záměru vedlejší účastnice ještě zhorší. Vedlejší účastnice může bez dalšího svůj záměr realizovat právě díky územnímu plánu. Bez něj dotčená plocha představuje ornou půdu, jejíž zastavitelnost je sporná. Zrušení územního plánu podle napadených rozhodnutí rovněž brání, že vedlejší účastnice obdobné námitky nevznesla při projednávání návrhu územního plánu. Stěžovatelé proto neměli možnost se s tvrzenými aspekty vypořádat. 8. Správní soudy dále opomněly posoudit přiměřenost zrušení územního plánu jako zásahu do samosprávy, která je ústavně chráněna. Existovalo přitom mírnější řešení, a to zrušit územní plán v užším rozsahu, tedy ponechat podmínku předchozí realizace dvoupruhové obousměrné komunikace, vyhovující příslušné ČSN, bez určení, kudy má tato komunikace vést. Kromě toho, není správný závěr, že územní plán je příliš konkrétní. Správní soudy operují s tím, že první stěžovatel měl stanovit podmínku formou regulačního plánu. Avšak ze znění § 61 odst. 1 stavebního zákona je patrné, že regulační plán musí stanovit podmínky pro celé území. Dokumentace s jedinou podmínkou proto nemůže být regulačním plánem, jak tvrdí správní soudy. 9. Stěžovatelé konečně předkládají varianty, které se jim dále nabízí a které svědčí o nepromyšlenosti řešení přijatého správními soudy. Zaprvé lze plochu Z62 ponechat bez regulace, čímž by se rezignovalo na kvalitu života v obci. Navíc je pravděpodobné, že bez regulace územním plánem by stavba 14 domů podle územního rozhodnutí ze dne ze dne 21. 5. 2007 ani vzniknout nemohla. Zadruhé lze změnou územního plánu zrušit zastavitelnost území bez dalšího a bez povinnosti náhrady vedlejší účastnici pro uplynutí lhůty k zastavění (§ 102 odst. 3 stavebního zákona). Zatřetí lze stanovit podmínku napojení lokality jihozápadním směrem. Tato podmínka by sice byla obecnější, ale vedla by ke stejné regulaci. Zrušená část územního plánu není ničím jiným než právními předpisy předvídanou podmínkou pro využití území. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl nejprve k závěru, že s ohledem na obsah ústavní stížnosti a typ navrhovatelů jde svou podstatou dílem o "obecnou" ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a dílem o návrh zakotvený v čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, označovaný jako tzv. komunální ústavní stížnost. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. První stěžovatel byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Druhý stěžovatel pak tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno právo územního samosprávného celku na samosprávu a své oprávnění podat ústavní stížnost dokládá příslušným usnesením ze svého zasedání. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. S ohledem na povahu návrhu jako tzv. komunální ústavní stížnosti a řízení o něm je třeba zdůraznit, že tento typ řízení se v několika směrech odlišuje od úpravy "obecné" ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a to mimo jiné i tak, že zatímco v řízení o obecné ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumá porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, u tzv. komunální ústavní stížnosti přezkoumává Ústavní soud nejen porušení ústavně zaručeného práva na územní samosprávu (čl. 8 Ústavy), nýbrž i zákonnost takov