I.ÚS 3315/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3315/23 ze dne 28. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala, o ústavní stížnosti Z. B., zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1335/2023-688 ze dne 13. 9. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 228/2022-605 ze dne 14. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Z. B. a nezl. J. J. B., jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace řízení před obecnými soudy 1. První vedlejší účastnice (dále také "žalobkyně") žalovala stěžovatelku a druhého vedlejšího účastníka o zaplacení částky 1 660 000 Kč s příslušenstvím. První vedlejší účastnice se domáhala této částky na žalovaných jako právních nástupcích svého zemřelého syna J. B. (dále také "syn žalobkyně"). Žalobkyně tvrdila, že svému synovi poskytla půjčku, přičemž smlouvu s ním uzavřela ústně v průběhu jeho návštěvy v bytě žalobkyně, za přítomnosti svědků L. a V. V. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve v roce 2019 žalobě vyhověl. Dospěl sice k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce, žalobě však přesto vyhověl z jiného právního titulu (zjednodušeně řečeno). Městský soud v Praze však poté vyhovující výrok o věci samé zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Důvody, pro které městský soud zrušil rozhodnutí obvodního soudu, jsou účastníkům řízení známy, a proto Ústavní soud nepovažuje za účelné je podrobněji rekapitulovat, jelikož bezprostředně nesouvisejí s předmětem ústavní stížnosti. Postačí shrnout, že městský soud se neztotožnil s právním posouzením, na základě kterého bylo žalobě vyhověno. Zároveň městský soud uvedl, že ze skutkových zjištění neplynou takové zásadní rozpory, které by měly znevěrohodnit výpovědi svědků V., na jejichž svědectví rozhodnutí do velké míry stojí a padá. 3. V novém řízení pak obvodní soud žalobě znovu vyhověl rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, který již předchází rozhodnutím napadeným v této ústavní stížnosti. Obvodní soud vystavěl své rozhodnutí především na výpovědi svědků V., kteří potvrdili vznik půjčky, a tedy vznik dluhu na straně právních nástupců zemřelého. 4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k městskému soudu, který rozhodl prvním napadeným rozhodnutím tak, že závěry obvodního soudu potvrdil. Městský soud shrnul, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným a postačujícím skutkovým zjištěním, zejména o tom, že mezi žalobkyní a jejím synem byla uzavřena smlouva, a věc na podkladě takto správně zjištěného skutkového stavu posoudil přiléhavým způsobem i po stránce právní jako smlouvu o zápůjčce. Městský soud uvedl, že se obvodní soud správně zaměřil na provedení důkazů navržených žalovanými, které měly za cíl znevěrohodnit výpověď svědků V. Právě k provedení těchto důkazů byl ostatně obvodní soud městským soudem vyzván. Obvodní i městský soud však dospěly k tomu, že nově provedené důkazy nijak nevyvrátily závěr o tom, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena. Dále se obvodní soud věnoval mj. i čestným prohlášením svědků V., která předložila žalobkyně (první vedlejší účastnice) k prokázání svého žalobního nároku. Okolnosti přípravy čestných prohlášení neshledal městský ani obvodní soud za takové, aby znevěrohodnily výpovědi svědků. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud jej odmítl především s odkazem na to, že v napadených rozhodnutích neshledal tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud neshledal dovolání důvodným ani v rozsahu dalších dílčích uplatněných námitek (např. toho, že žalovat svého vnuka je údajně za daných okolností v rozporu s dobrými mravy). Ústavní soud opět nepovažuje za důležité tyto námitky podrobněji rekapitulovat. Z ústavní stížnosti totiž plyne, že ve věci jde skutečně primárně o posouzení důvěryhodnosti svědeckých výpovědí svědků V. II. Argumentace stěžovatelky, vyjádření účastníků 6. Ve své ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož vybočily "z mezí a hranic zásady volného hodnocení důkazů". Stěžovatelka předkládá celou řadu skutkových podrobností, které dle jejího názoru svědčí o tom, že výpověď svědků V. je nevěrohodná, a že ústní smlouva o zápůjčce mezi první vedlejší účastnicí a jejím synem (manželem a právním předchůdcem stěžovatelky) nebyla uzavřena. 7. Z těch nejzásadnějších skutkových námitek lze zmínit alespoň následující. Stěžovatelka uvádí, že výpověď svědků V. byla vyvrácena výpovědí svědka P., který uvedl, že o víkendu, kdy měla být ústní smlouva uzavřena, se syn žalobkyně nacházel u něj na chalupě. Také prý výpověď svědků byla vyvrácena e-mailovou komunikací, která svědčí o tom, že se syn nemohl nacházet u žalobkyně doma, jelikož vyřizoval pracovní korespondenci. Stěžovatelka také poukazuje na to, že samy soudy zjistily, že text předložených čestných prohlášení svědků V. nepřipravili tito svědci, ale žalobkyně, a že text prohlášení byl podepsán až s dvouletým časovým odstupem od údajného uzavření ústní smlouvy. 8. Dále stěžovatelka uvádí, že se v případě čestných prohlášení jedná o pouhý listinný důkaz, který nemůže mít větší důkazní sílu než samotná svědecká výpověď. Stěžovatelka také poukazuje na dřívější praxi mezi vedlejší účastnicí a jejím synem, kdy opakovaně docházelo k darům, nikoli půjčkám. Konečně stěžovatelka tvrdí, že obvodní soud v rozporu s pokynem městského soudu pominul, že žalobkyně nijak nedoplnila důkazy k prokázání toho, že ústní smlouva byla uzavřena. 9. Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatelky vyžádal spisový materiál. Zároveň zaslal obecným soudům výzvu k vyjádření, na kterou tyto reagovaly stručně tak, že odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí (městský soud), respektive odůvodnění parafrázovaly (Nejvyšší soud). Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádná nová tvrzení, nezasílal již Ústavní soud s ohledem na procesní ekonomii vyjádření obecných soudů k replice stěžovatelce (v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2023 ve věci Janáček proti České republice, stížnost č. 9634/17, bod 53). III. Procesní předpoklady řízení a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. 11. Ústavní soud úvodem připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není dalším odvolacím soudem (čl. 83 Ústavy). Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 12. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady spravedlivého procesu respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). 13. Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 301/02, I. ÚS 1833/18). 14. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nepovažuje za účelné vypořádat podrobně veškeré dílčí námitky stěžovatelky, jelikož ty se výhradně týkají právě hodnocení důkazů a dalších skutkových okolností. Postačilo by teoreticky obecně shrnout, že Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů žádný zjevný, extrémní či jinak svévolný rozpor. Ústavní soud však považuje za důležité se přeci jen v této věci výslovně vyjádřit k některým dílčím námitkám stěžovatelky. Ústav