I.ÚS 3347/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3347/23 ze dne 15. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung, a 2) Jana Adama II., knížete z a na Lichtenštejnu, obou zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 22 Cdo 261/2023-1043, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2022 č. j. 28 Co 70/2022-913 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. července 2021 č. j. 3 C 498/2018-501, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, 3) České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, 4) Ředitelství silnic a dálnic České republiky, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, 5) Lesů České republiky, s. p., sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 6) Povodí Vltavy, státního podniku, sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, a 7) Povodí Labe, státní podnik, sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená čl. 3, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1, čl. 8, a čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu k Úmluvě, dále čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) a čl. 6 Úmluvy o odstranění rasové diskriminace (dále jen "Úmluva OSN"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jako žalobci se v předmětném řízení domáhali vyklizení v žalobě uvedených nemovitých věcí, in eventum práva na náhradu za tyto nemovitosti ve výši 100 000 Kč, nebyly-li by nemovitosti vydány, a náhrady za ušlé plody a užitky a náhrady škody za snížení hodnoty těchto nemovitostí v době od 1. 1. 1951 do současnosti ve výši 10 000 Kč u první vedlejší účastnice, resp. 100 000 Kč u ostatních vedlejších účastníků. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobní návrh zdůvodnili tím, že stěžovatelka je všeobecným právním nástupcem Františka Josefa II., knížete z Lichtenštejnu, jemuž byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa ("dekret č. 12/1945 Sb."). Československý stát tak měl v roce 1945 učinit přesto, že o konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, a dále, že František Josef II. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., se na něj nevztahovala. Smrtí Františka Josefa II. Lichtenštejna proto na stěžovatelku, jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo vlastnické právo k nemovitým věcem a stěžovateli k nim pak podle vnitrostátního práva Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací. 3. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výroky I. až XXII.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky XXIII. až XXXVI.). 4. Krajský soud v Praze dále jen ("krajský soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. až VIII.). 5. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není přípustné, neboť otázky, které stěžovatelé ve velmi obsáhlém dovolání nastínili, řešil krajský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž neshledal Nejvyšší soud důvod se odchýlit, a to včetně těch otázek, které stěžovatelé považují za dosud neřešené. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy (včetně práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, a dále podle čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) Úmluvy OSN a práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy. Dále namítají porušení práva, aby byla zachována jejich lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jejich jméno podle čl. 10 Listiny, aby nebyli diskriminováni podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, dále čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d), zejména alinea v) a vi) Úmluvy OSN, práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na účinný opravný prostředek a práva na odčinění a na náhradu škody způsobenou porušením diskriminace ve smyslu čl. 6 Úmluvy OSN, práva svobodně rozhodovat o své národnosti podle čl. 3 odst. 2 Listiny a aby příslušnost k národnosti nebyla na újmu podle čl. 24 Listiny. 7. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji z dále uvedených důvodů. Postačí uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporných nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., když stěžovatelé namítají, že soudy dospěly k chybnému závěru o nemožnosti přezkoumávat konfiskační výměry, a tím jim rovněž odepřely projednání věci v plné jurisdikci. K nicotnosti stěžovatelé zejména tvrdí, že Okresní národní výbor v Olomouci zjevně neměl pravomoc vydat konfiskační výměr, neboť zůstavitel měl jako hlava státu imunity vůči jurisdikci a exekuci. Nicotnost dále dovozují z toho, že ke dni vydání konfiskačního výměru podle tehdejších právních předpisů Okresní národní výbor v Olomouci právně neexistoval, a nemohl tak vydat platné rozhodnutí. Stěžovatelé byli také vůči protistraně výrazně znevýhodněni, čímž byla porušena zásada rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Současnou aplikací dekretu se stát zároveň dopustil diskriminace pro etnickou příslušnost zůstavitele, resp. stěžovatele. Hodlal-li stát svou protiprávní držbu legalizovat, měl majetek po právu vyvlastnit a za něj poskytnout náhradu. Stěžovatelé konečně namítají, že soudy porušily právo stěžovatele na ochranu jeho osobnostních práv. Použitím konfiskačního výměru, v němž jeho otce označily za osobu německé národnosti, implicitně určily i jeho etnickou příslušnost, navzdory jejich lichtenštejnské národní identitě. III. Vyjádření druhé vedlejší účastnice a replika stěžovatelů 8. K podané ústavní stížnosti zaslala vyjádření druhá vedlejší účastnice. Ve vyjádření uvedla, že napadeným rozhodnutím ani postupem soudů a průběhem řízení, které mu předcházelo, nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelů, tedy konkrétně zmíněného práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, do majetkových práv, ani k porušení zákazu diskriminace (ve spojení s právem na majetek) a práva na soukromí a rodinný život. Druhá vedlejší účastnice proto navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, případně aby ústavní stížnost zamítl. 9. K výše uvedenému vyjádření druhé vedlejší účastnice zaslali stěžovatelé repliku, ve které setrvali na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti a navrhli, aby Ústavní soud rozhodl tak, jak bylo navrženo v ústavní stížnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").