I.ÚS 3363/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3363/20 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 7. KVĚTNA 2025 SP. ZN. Pl. ÚS 2/25 Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL. M, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 505/2, proti sdělení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 1014/2020-8 ze dne 2. října 2020, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 sp. zn. 2 ZN 2562/2019 ze dne 15. července 2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, č. j. KRPA-355229-26/TČ-2019-000073 ze dne 1. června 2020, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, 3. oddělení (dále jen "policie"), odložila věc podezření ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), neboť nezjistila, že by šlo o podezření z trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "státní zastupitelství") napadeným usnesením stížnost stěžovatelky zamítlo jako nedůvodnou. Zástupce stěžovatelky byl státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "přezkumné státní zastupitelství") vyrozuměn o výsledku přezkumu, vykonaného na základě jeho podnětu o tom, že postup státního zastupitelství byl správný a podnět k přezkumu nebyl důvodný. II. 2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, které nezahájením trestního stíhání porušily její práva zakotvená v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí následující: V minulosti se setkala s charismatickým knězem, který ji v jejích sedmnácti letech osahával. Později při studiu na vysoké škole poznala vyučujícího, rovněž kněze, který díky své teologické erudici získal její důvěru a v roce 2007 se stal vedoucím její diplomové práce. Poté, co se mu svěřila se svými trýznivými vzpomínkami na kněze, nabídl jí "pomoc", která měla spočívat v obnažování stěžovatelky, chvále a dotýkaní se jejího těla, později sám učitel vyžadoval vzájemné dotyky. V roce 2008 navštívil vyučující stěžovatelku pod záminkou duchovního rozhovoru, požadoval však pohlavní styk. 4. Stěžovatelka se cítila paralyzována, později mu své negativní pocity sdělila, načež jí slíbil, že uvedené jednání se nebude opakovat; přesto se tak počátkem roku 2009 stalo znovu, v období kdy stěžovatelka prožívala rodinnou ztrátu a měla závažné zdravotní obtíže, a proto se neúspěšně snažila změnit vedoucího diplomové práce. Teprve dokončení studia vedlo k přerušení jejich vzájemného kontaktu, aniž by se stěžovatelka od učitele dočkala omluvy či uznání viny. To vše vedlo k jejím dalším závažným zdravotním potížím (posttraumatická stresová porucha, sekundární deprese aj.). Přestože věc začal již v roce 2009 řešit řád, jehož byl učitel příslušníkem, až do roku 2019 stěžovatelku neinformoval, jaké kroky vůči učiteli učinil; teprve na základě urgencí se dozvěděla o jeho přemístění mimo území České republiky a omezení jeho církevní činnosti. Řád sice označil jednání učitele za nesprávné, nikoliv však za trestné, a proto neinicioval žádné kroky k trestnímu či církevnímu řízení. 5. Na základě oznámení třetí osoby, znalé stěžovatelčiných traumat, bylo jiným policejním orgánem zahájeno trestní řízení proti knězi a bylo uzavřeno s tím, že jeho jednání v roce 1999 mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 trestního zákona, ale s ohledem na běh času je trestní řízení promlčeno; vyplynulo přitom, že zneužívání se mělo týkat více osob, z nichž většina nebyla ochotna vypovídat. Na základě výslechu stěžovatelky postoupil policejní orgán informace týkající se učitele policii, která dne 20. listopadu 2019 zahájila řízení a dne 1. června 2020 vydala napadené usnesení. Stěžovatelka považovala rozhodnutí za předčasné, a proto proti němu podala stížnost, později blíže odůvodněnou, s její argumentací se však nevypořádalo ani státní zastupitelství, stejně jako následným podnětem přezkumné státní zastupitelství. 6. Stěžovatelka je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení pochybily, zasáhly do jejího práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí. Bez autoritativního pojmenování aktivit učitele nedojde k jejímu vnitřnímu uzdravení; nebude-li označena za oběť, nedokáže se bránit pomluvám (že svádí kněze) a hrozí opakování jednání učitele i přehlížení jeho chování řádem. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že uvedených cílů nemůže dosáhnout například žalobou na ochranu osobnosti, neboť by nebyla schopna unést důkazní břemeno, zejména za situace, kdy centrum řádu sídlí mimo území České republiky, a proto je komunikace i získávání dokumentů značně obtížné. Žalobu na ochranu osobnosti nepovažuje za účinný prostředek nápravy a je přesvědčena, že k dosažení nápravy nelze použít jinou cestu než trestní řízení, které jediné může zajistit účinnou nápravu, a to i pro delší promlčecí lhůty. 7. Stěžovatelka poukazuje na zakotvení práva na účinné vyšetřování sexuálních deliktů, které by se mělo týkat každého nekonsenzuálního sexuálního styku, přestože se k této problematice staví zdrženlivě jak Ústavní soud, tak i orgány činné v trestním řízení. Je přesvědčena, že v jejím případě, i s ohledem na nenapravitelný zásah do její autonomie, narušení lidské důstojnosti a ponižující zacházení, mělo proběhnout řádné vyšetřování. Stěžovatelka uvádí, že se nacházela ve zranitelném postavení (studentka - učitel/duchovní vůdce), byla zneužita její mimořádná zranitelnost (smrt otce, operace srdce). Učitel se sexuálně uspokojoval, ač mu byl znám její nezájem o intimní vztah, stejně jako její neschopnost bránit se jednání působícímu jí bolest a utrpení. Orgány činné v trestním řízení se nevypořádaly s její argumentací a nedostatečně zjistily skutkový stav; její argumentace byla ignorována, státní zastupitelství se jí zabývalo pouze formálně a zcela akceptovalo závěry policie. Podle stěžovatelky je usnesení nedostatečné a nepřezkoumatelné [viz nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. června 2005 (N 126/37 SbNU 587)], i přezkumné státní zastupitelství se zabývalo podnětem jen formálně. 8. Stěžovatelka tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nezjišťovaly její projev nesouhlasu, přestože se podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí vyšetřování znásilnění zaměřit na otázku nesouhlasu oběti, a to i v případě absence fyzického odporu. Policie uvedla, že stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas v době, kdy sexuální projevy neprobíhaly, ale nezabývala se otázkou, zda měl učitel jakýkoliv důvod domnívat se, že dříve vyjádřený nesouhlas již neplatí. Podle stěžovatelky provedly orgány činné v trestním řízení zužující výklad skutkových podstat trestných činů znásilnění a pohlavního zneužívání (§ 241 a 243 trestního zákona) a vyloučily spáchání znásilnění za použití násilí, neboť stěžovatelka jakékoliv násilí výslovně popřela; policie se však vůbec nezabývala jejím uvedením do stavu bezbrannosti (§ 89 odst. 6 trestního zákona). Státní zastupitelství stav bezbrannosti vyloučilo s ohledem na její věk a absenci duševní poruchy či jiné choroby vylučující vyjevit vůli, aniž by zjišťovaly možné příčiny tvrzené paralýzy v době útoku. 9. Stěžovatelka uvádí, že i dospělá osoba může být ve stavu bezbrannosti. Přestože trestní zákon nekriminalizoval zneužití závislosti nebo postavení u dospělé oběti, měly podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení upřednostnit takovou interpretaci znaku, která kriminalizaci takového jednání zajišťuje. Podle stěžovatelky byla nesprávně aplikována zásada nula crimen sine lege, neboť nejde o rozšíření popisu trestného jednání, ale o interpretaci pojmu bezbrannosti, která má být vykládána co nejšířeji (viz například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 929/2011 ze dne 24. srpna 2011 a sp. zn. 3 Tdo 1296/2013 z