I.ÚS 3521/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3521/11 ze dne 28. 12. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28/559, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, čj. 5 Cmo 91/2009 - 150, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008, čj. 50 Cm 225/2004 - 103, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s jeho námitkou, že jeho podpis na vystavené směnce není pravý. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005, a odbornou literaturu, má za to, že popřel-li ve sporu o zaplacení vlastní směnky pravost svého podpisu, nese důkazní břemeno podle § 75 a § 78 odst. 1 ve spojení s § 28 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, žalobkyně. Stěžovatel opakovaně navrhl znalecké zkoumání pravosti svého podpisu. Tvrzení znalce, že nemohl znalecký posudek vypracovat pro nedostatek jeho součinnosti, není pravdivé, neboť s ním komunikoval pouze písemně na adresu uvedenou v žalobě, ze které se stěžovatel odstěhoval. Na nové adrese jej nekontaktoval, přesto, že mu byla sdělena telefonicky i písemně. Dále namítal, že mezi podáním žaloby, směnečným platebním rozkazem, jednáním Krajského soudu v Praze a vydáním rozsudku uplynula nepřiměřeně dlouhá doba. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze (dále "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, čj. 5 Cmo 91/2009 - 150, k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (dále "soud prvního stupně") ze dne 16. 9. 2008, čj. 50 Cm 225/2004 - 103, jímž ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz čj. 65 Sm 8/2003 - 14, ze dne 12. 2. 2004, ve znění opravného usnesení čj. 50 Cm 225/2004 - 84, ze dne 5. 3. 2008, kterým mu uložil zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč s 6 % úrokem z prodlení od 5. prosince 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.333,33 Kč a náhradu nákladů řízení. Jeho dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 18. 8. 2011, čj. 29 Cdo 4491/2009 - 163. III. Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a zasahuje do jejich rozhodovací činnosti až tehdy, kdy dojde k zásahu do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. sp. zn. II. ÚS 45/94, ze dne 25. 1. 1995). Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Ve své rozhodovací činnosti mnohokrát judikoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Po seznámení s obsahem stěžovatelových argumentů v ústavní stížnosti a jejich konfrontaci s textem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel brojí proti tomu, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentem o nepravosti podpisu na směnce a bez toho, že by mu uložily, aby k podání znaleckého posudku něco vykonal nebo snášel, konstatovaly nedostatek jeho součinnosti za situace, kdy důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu tížilo žalobkyni. Ústavní soud, v souladu se shora uvedenými zásadami svého přezkumu, ověřil, zda se ve věci rozhodující obecné soudy námitkami stěžovatele adekvátně zabývaly, přičemž v jejich rozhodnutích žádné jím tvrzené nedostatky neshledal. Jeho ústavní stížnost tak představuje pouze polemiku s jejich právními závěry a v ní obsažená argumentace zjevně nesměřuje do roviny ústavněprávní. Obecné soudy své jednotlivé závěry detailně odůvodnily. Důkazní břemeno v rámci řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nesl stěžovatel jako dlužník a na něm bylo, aby svá tvrzení řádně prokázal, neboť podle § 175 odst. 1 OSŘ lze směnečný platební rozkaz prověřit jen na základě včasných a odůvodněných námitek. Měl tak v rámci řízení u obecných soudů možnost, aby své tvrzení o nepravosti svého podpisu na směnce náležitě prokázal. Pokud k tomuto účelu neposkytl ustanovenému znalci potřebnou součinnost, nelze než uzavřít, že své důkazní břemeno v této otázce neunesl. Pokud obecné soudy shledaly, že se povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil, jedná se o závěry nezávislých soudů, do nichž je zásah Ústavního soudu nepřípustný. Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy nevyhověly jeho opětovným návrhům na znalecké přezkoumání pravosti jeho podpisu, je z napadených rozhodnutí zjevné, že soud prvního stupně jeho návrhu na nařízení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vyhověl a ustanovil znalce. Ten pak opětovně upozornil na stěžovatelovu nečinnost při shromažďování srovnávacích materiálů a následně spis vrátil s tím, že na jeho základě bylo možno stanovit pouze orientační závěr zkoumání. Z tohoto důvodu pak dalším návrhům stěžovatele na nařízení znaleckého zkoumání jeho podpisu na směnce nevyhověly. Jeho námitkami ohledně nedostatku komunikace s ustanoveným znalcem (znovu zopakovanými v ústavní stížnosti) se přitom detailně zabývaly a k jeho argumentu, že jej znalec kontaktoval na adresu, na níž se již nezdržoval, poukázaly na zjištění z obsahu spisu, ze kterého vyplývá, že již v únoru 2006 byla žádost o zajištění srovnávacích materiálů odeslána mj. i na adresu jeho právního zástupce. Stěžovatel tak měl podle § 127 odst. 4 OSŘ povinnost dostavit se ke znalci a poskytnout mu požadované listiny, případně další materiály nezbytné k vypracování posudku, a bylo jen na něm, aby ji včas a řádně splnil. Jestliže tak neučinil a posudek nemohl být z tohoto důvodu zpracován, neunesl své důkazní břemeno. Jak správně dovodily obecné soudy, nelze následně jeho procesní pasivitu hodnotit jako důvod pro opětovné nařízení znaleckého posudku. Pokud stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu tvrdí, že důkazní břemeno ohledně pravosti jeho podpisu na směnce tíží žalobkyni, mohl a měl tuto námitku vtělit do svého dovolání, přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v řešení otázky důkazního břemene ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce v rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 21. 12. 2009. To neudělal a omezil se pouze na polemiku se závěrem soudu o nedostatku své součinnosti. Pokud tuto námitku neuplatnil již v řízení u obecných soudů, respektive v dovolání (přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností ani nenapadl), nelze ji nově předestřít až v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se zásadně nezabývá námitkami, které stěžovatel neuplatnil již v řízení před obecnými soudy, neboť podle jeho konstantní judikatury (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Není tak oprávněn zohlednit námitky, jimiž stěžovatel v ústavní stížnosti dohání něco, co zameškal v předchozích řízeních (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 337 - 338), neboť mu v tom brání princip subsidiarity. Rovněž námitku nepřiměřené délky řízení stěžovatel vznesl až v ústavní stížnosti, po skončení dovolacího řízení, tedy v době, kdy k tomuto zásahu již nedocházelo, ačkoliv z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 202/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 325) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí ústavnosti a v nich učiněné závěry jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by obecné soudy porušily shora uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele. Za tohoto stavu je tedy povinen je respektovat jako projev nezávislého rozhodov