I.ÚS 3537/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3537/19 ze dne 26. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Bc. Michala Sihelského, zastoupeného JUDr. Karlem Palečkem, advokátem se sídlem Plzeň, Zbrojnická 229/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 330/2017-39 ze dne 10. října 2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2017, č. j. 30 A 189/2016-37, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 330/2017-39 ze dne 10. 10. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2017, č. j. 30 A 189/2016 - 37. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky a dále byla porušena stěžovatelova základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 4 odst. 4 Listiny. 2. K porušení práv stěžovatele mělo konkrétně dojít tím, že Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 22. 8. 2016, č. j. DSH/11137/16, zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru registru vozidel a řidičů ze dne 18. 5. 2016, č. j. MMP/120947/16, a jeho rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím prvostupňového správního orgánu bylo podle § 100 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, z moci úřední obnoveno řízení vedené pod sp. zn. MMP/259662/14, ve věci odečtení 3 bodů z bodového hodnocení v evidenční kartě stěžovatele pro absolvování školení bezpečné jízdy ve středisku bezpečné jízdy dle § 123e odst. 4 a 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 10. 2017, č. j. 30 A 189/2016 - 37, byla žaloba zamítnuta. 3. Ze spisového materiálu vyplývá, že prvostupňový správní orgán obdržel 8. 12. 2014 žádost stěžovatele o odečtení bodů v bodovém hodnocení řidičů na základě absolvování školení bezpečné jízdy ve středisku bezpečné jízdy dle § 123e odst. 4 zákona o silničním provozu, této jeho žádosti bylo téhož dne vyhověno. Následně bylo dne 23. 12. 2014 ze strany Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních činností, prvostupňovému správnímu orgánu doručeno Hlášení o uložených sankcích ze dne 22. 12. 2014, č. j. MHMP 1807166/2014/Jan, z něhož vyplývá, že stěžovatel byl příkazem ze dne 25. 2. 2014, č. j. MHMP 261370/2014/Jan (v právní moci dne 26. 3. 2014), uznán vinným ze spáchání přestupku dne 20. 5. 2013, spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu, na jehož podkladě došlo zpětně (k datu právní moci rozhodnutí) k záznamu bodu do registru řidičů. 4. V důsledku této skutečnosti prvostupňový správní orgán zahájil v předmětné věci dne 29. 12. 2014 řízení o obnově řízení ve smyslu § 100 odst. 3 správního řádu, ve spojení s § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, jelikož právě počet zaznamenaných bodů je jedním z hledisek při posuzování žádosti o odpočet bodů pro absolvování školení bezpečné jízdy [§ 123e odst. 4 písm. b) zákona o silničním provozu]. Zahájené řízení bylo nicméně usnesením ze dne 30. 1. 2015, č. j. MMP/019869/15, dle § 66 odst. 2 správního řádu zastaveno s odkazem na ochranu práv stěžovatele nabytých v dobré víře. 5. Na základě podnětu Ministerstva dopravy ze dne 25. 8. 2015 však vedlejší účastník ve zkráceném přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 3. 9. 2015, č. j. DSH/10782/15, rozhodnutí o zastavení řízení o obnově řízení zrušil a věc vrátil prvostupňovému správnímu orgánu se závazným právním názorem nařídit obnovu řízení a v obnoveném řízení pak žádost o odpočet bodů zamítnout. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel brojil odvoláním. Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 27. 11. 2015, č. j. 218/2015-160-SPR/7, toto odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo, přičemž nedošlo k žádné korekci závazného právního názoru vysloveného prvostupňovým rozhodnutím. 6. V důsledku toho prvostupňový správní orgán rozhodnutím, jež je předmětem procesní linie nynějšího přezkumu, z moci úřední obnovil řízení vedené pod sp. zn. MMP/259662/14, ve věci odečtení 3 bodů z bodového hodnocení v evidenční kartě řidiče pro absolvování školení bezpečné jízdy ve středisku bezpečné jízdy. Vedlejší účastník následně toto rozhodnutí svým (žalobou ke krajskému soudu napadeným) rozhodnutím potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl. 7. Správní soudy následně stěžovateli (k podané žalobě a kasační stížnosti) nepřisvědčily, když veškeré námitky označily za nedůvodné. 8. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele směřuje k tomu, že krajský soud posoudil veřejný zájem na obnovu řízení nesprávně, podle stěžovatele tento veřejný zájem dán nebyl a dobrá víra stěžovatele ve správnost a stálost zápisu měla být zachována. Na místo, aby rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud následně pochybil, když se dle stěžovatele touto otázkou de facto odmítl zabývat s odkazem na to, že měl stěžovatel své nynější námitky uplatnit v jiném řízení. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) si přitom obecné soudy mají počínat tak, aby se s veškerými námitkami účastníků vypořádaly odpovídajícím způsobem. Skutečnost, že si stěžovatel šetřil své námitky až do nynější procesní linie řízení, tak nemůže jít stěžovateli k tíži. Tímto postupem kasačního soudu byla stěžovateli dle jeho názoru odepřena instance, resp. mimořádný opravný prostředek, který měl přezkoumat správnost rozsudku krajského soudu. 9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. 12. Nejvyšší správní soud nejprve předestřel, že se prvostupňový správní orgán poté, co mu věc byla po přezkumném řízení vrácena se závazným názorem dozorového orgánu, již nezabýval stěžovatelem vznesenými otázkami souvisejícími se splněním jednotlivých podmínek pro nařízení obnovy řízení z moci úřední dle § 100 odst. 3 správního řádu, namítaným důvodem obnovy řízení a veřejným zájmem na novém řízení, zda stěžovatel nabyl práva v dobré víře, či újmou, která mu může v důsledku obnovení řízení vzniknout (k tomu viz § 100 odst. 5, ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu). Neměl k takovému postupu již ze zákona prostor. Skutečnost, že tak učinil v podstatě nad rámec,