I.ÚS 3564/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3564/15 ze dne 7. 6. 2016 N 107/81 SbNU 695 Porušení práva na přístup k soudu odmítnutím žaloby pro její nesrozumitelnost a neurčitost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 7. června 2016 sp. zn. I. ÚS 3564/15 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Děti Země - Plzeň (pobočný spolek spolku Děti Země), se sídlem Thámova 1275/21, Plzeň, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1048/2014-99 ze dne 17. 9. 2015, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 484/2013-74 ze dne 8. 11. 2013 a usnesení Okresního soudu Plzeň - město č. j. 18 C 131/2012-61 ze dne 23. 9. 2013, jimiž byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba na uložení povinnosti vedlejší účastnici splnit smluvní ujednání, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a InterCora, spol. s r. o., se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, se sídlem U hrušky 63/8, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1048/2014-99 ze dne 17. 9. 2015, usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 484/2013-74 ze dne 8. 11. 2013 a usnesením Okresního soudu Plzeň-město č. j. 18 C 131/2012-61 ze dne 23. 9. 2013 bylo porušeno základní právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1048/2014-99 ze dne 17. 9. 2015, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 484/2013-74 ze dne 8. 11. 2013 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 18 C 131/2012-61 ze dne 23. 9. 2013 se proto ruší. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel s vedlejší účastnicí v roce 2008 uzavřel smlouvu o minimalizaci a kompenzacích negativních vlivů obchodního centra U Prazdroje v Plzni na životní prostředí. V části II bodě 1 této smlouvy se vedlejší účastnice zavázala zajistit, aby "ke dni zahájení provozu obchodního centra byly v ulici U Prazdroje postaveny a uvedeny do provozu vyhrazené jízdní pruhy pro veřejnou dopravu (MHD)" podle ve smlouvě specifikovaného projektu. V části V bodě 1 pak vedlejší účastnice prohlásila, že si je vědoma toho, že splnění tohoto závazku nezávisí pouze na její vůli, ale že jej i přesto přijímá. Konečně vedlejší účastnice svým podpisem souhlasila i s ustanovením v části V bodě 4, podle kterého "smlouva zavazuje i případné právní nástupce obou smluvních stran stejně jako smluvní strany", přičemž se zavázala o tomto závazku své případné právní nástupce informovat. 2. Žalobou podanou k Okresnímu soudu Plzeň-město v roce 2012 se stěžovatel s odkazem na předmětné smluvní ujednání domáhal vydání rozsudku, který by vedlejší účastnici uložil povinnost "zajistit, aby do dne uvedení do provozu vyhrazených jízdních pruhů pro veřejnou dopravu (MHD) [podle blíže specifikovaného projektu] nebylo provozováno Obchodní centrum U Prazdroje v Plzni [postavené na blíže specifikovaných pozemcích]". Tuto formulaci povinnosti, jíž se domáhal, přitom odůvodnil neúčelností domáhání se, aby se vedlejší účastnice sama zdržela provozování předmětného obchodního centra, když některé jeho části jsou již ve vlastnictví jiných osob. 3. Okresní soud Plzeň-město stěžovatele usnesením vyzval, aby upřesnil žalobní petit tak, aby byl vykonatelný. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval zdůrazněním, že se domáhá provedení nezastupitelného výkonu postupným ukládáním pokut, a návrhem, aby pro lepší srozumitelnost bylo slovo "provozováno" nahrazeno slovem "užíváno". Okresní soud Plzeň-město měl za to, že i přes tuto reakci stěžovatelova žaloba trpí nedostatkem, pro který nelze v řízení pokračovat, konkrétně neurčitostí petitu, a proto ji usnesením č. j. 18 C 131/2012-61 ze dne 23. 9. 2013 odmítl. Odvolací soud, Krajský soud v Plzni, toto usnesení svým usnesením č. j. 15 Co 484/2013-74 ze dne 8. 11. 2013 potvrdil. Souhlasil přitom se soudem prvního stupně, že stěžovatel nevymezil povinnost, jejíhož splnění se po vedlejší účastnici domáhal, tak určitě a srozumitelně, aby výkon rozhodnutí, který by ji ukládal, bylo možno provést jedním ze způsobů taxativně vyjmenovaných v § 258 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v relevantním znění, (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud dále doplnil, že ze slovesa "zajistit" není zřejmé, zda má být předmětná povinnost vykonána podle § 350 odst. 1 (provedením prací) nebo § 351 odst. 1 o. s. ř. (postupným ukládáním pokut). Nejvyšší soud následně usnesením č. j. 33 Cdo 1048/2014-99 ze dne 17. 9. 2015 odmítl stěžovatelovo dovolání. Konstatoval přitom, že soud sice není nikterak vázán formulací žalobního petitu, nicméně jeho výrok musí vždy vyjadřovat to, čeho se žalobce skutečně domáhá, a proto žalobce vždy musí v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označit rozsah a obsah povinností, které mají být žalovanému uloženy. 4. Výše uvedená usnesení Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel včas podanou ústavní stížností. II. Argumentace stran 5. Stěžovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a také právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto by měla být tato rozhodnutí zrušena. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že: 1. mu byl odepřen přístup k soudu, ačkoliv (i) rozsudek, jehož vydání se domáhal, by byl přinejmenším zčásti vykonatelný, a jeho žaloba tedy netrpěla nedostatkem, pro který by v řízení nebylo možno pokračovat, a ačkoliv (ii) žalobní petit není povinnou součástí žaloby a z obsahu žaloby bylo zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá; 2. obecné soudy neodůvodnily, v čem konkrétně spatřují důvod materiální nevykonatelnosti povinnosti, jejíhož splnění ze strany vedlejší účastnice se stěžovatel domáhal, zejména neuvedly, proč by ji nebylo možno vykonat postupným ukládáním pokut, a nevypořádaly se ani s dalším stěžovatelovým argumentem připodobňujícím jeho žalobu k žalobám proti imisím; 3. stěžovatel nebyl dostatečně poučen, jak má tvrzenou vadu žalobního petitu odstranit. 6. Stran samotného odepření přístupu k soudu stěžovatel zejména uvádí, že soudy projevily nepřípustnou libovůli. Bezdůvodně totiž činily rozdíl mezi jeho žalobou a jinými "tradičnějšími" žalobami (příkladmo žalobami proti imisím či žalobami při neplnění povinnosti pronajímatele zajistit nájemci nerušené užívání věci po dobu nájmu). Zatímco rozhodnutí v řízeních o těchto "tradičních" žalobách se běžně stávají exekučním titulem, byť se jimi povinný zavazuje k dosažení určitého stavu či výsledku, aniž by bylo přesně určeno, jakou cestou jej má docílit, stěžovatelova žaloba směřující k určení podobné povinnosti byla pro nevykonatelnost odmítnuta. Stěžovatel dále připomíná závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319) a v nálezu sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), dle kterých se soudy při posuzování náležitostí žaloby musí vyhnout přehnanému formalismu. Zejména pak zdůrazňuje, že tzv. petit není povinnou součástí žaloby a soud jím při formulaci závěrečného rozsudku není vázán; stěžovatelova žaloba, ze které bylo jasně patrno, čeho se domáhá, tedy měla být projednána, i kdyby měly obecné soudy za to, že se stěžovatel nemá právo domáhat, aby žalovaný, kromě toho, že se sám zdrží provozování obchodního centra, toto zajišťoval i u třetích osob. Jinými slovy řečeno, soudy se sice mohly na základě věcného projednání žaloby rozhodnout této vyhovět jen částečně, co do části obchodního centra vlastněné vedlejší účastnicí, nicméně toto nemůže zakládat důvod odmítnutí žaloby jako celku. 7. Co se týče odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel má s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), nález sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61) a nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)] za to, že se tato rozhodnutí s jím uplatněnými argumentačními tvrzeními nevypořádala adekvátně, tj. co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem. Konkrétně se napadená rozhodnutí nevypořádala s jeho argumentem poukazujícím na podobnost jím navrhovaného petitu se sousedskými žalobami proti imisím a nevysvětlily, proč by nemělo být možné vykonat navr